Věděli jste, že jednotlivé znaky, které používají neslyšící a další lidé s vadou sluchu, se od sebe můžou lišit město od města?
Litomyšl – Na lidi se sluchovým postižením můžete narazit všude, třeba v práci, ve škole nebo při nákupu. Čeho se při komunikaci s nimi vyvarovat? Máte se s nimi zkoušet dát „do řeči“, ačkoliv neumíte znaky? A co vlastně komunikace ve znakovém jazyce obnáší? O tom čtenářům Svitavského deníku něco řekne tlumočnice PETRA DVOŘÁKOVÁ, jež patří mezi lidi, kteří pomáhají slyšícím i neslyšícím bořit vzájemné bariéry.
– Liší se od sebe nějak český a znakový jazyk? Nebo je rozdíl pouze v tom, že se v jednom více používají gesta a mimika?
Určitě ano. Vzhledem k tomu, že to jsou dva samostatně stojící jazyky, tak rozdílné jsou. Je důležité říci, že znakový jazyk je přirozeným, plnohodnotným a rovnocenným jazykem neslyšících, který má svou gramatiku, strukturu, historický vývoj, znakovou zásobu a další atributy. Český jazyk je tedy pro neslyšící jako jazyk cizí, podobně jako u nás angličtina nebo němčina. Rozdíly najdeme jak v samotném projevu, tak také ve vnitřní struktuře.
– Jaké jsou největší rozdíly mezi jazykem slyšících a neslyšících?
Nejviditelnější je užívání rozdílných smyslů při komunikaci. Znakový jazyk je vnímaný očima, oproti tomu český mluvený jazyk je vnímaný sluchem. Dále pak používání různých částí těla při komunikaci. Mluvený jazyk je soustředěný více na obličej, znakový jazyk k němu připojuje také ramena, paže, ruce a jejich části a trup, tedy horní polovinu těla. Nedílnou součástí projevu ve znakovém jazyce je také výraznější mimika. Ta zastává funkci vlastností hlasu, jako je například intonace nebo síla. Mimika u slyšících osob bývá většinou méně znatelná. Jako bychom se za ni styděli. Díky mimice, ale také rychlosti znakování, jdou dobře vyjádřit i emoce.
– Napadají vás nějaké další?
Určitě. Znakový jazyk dále funguje v prostoru. Je tedy trojrozměrný. Zapsat lze, ale je to velice složité a v praxi se to moc nedělá. A v neposlední řadě využívá simultánnosti. V jeden okamžik tedy dokáže předat více informací najednou, jakoby skládal znaky na sebe a společně je předal. Je to takový balíček se všemi informacemi. Oproti tomu je český jazyk lineární a klade jednotlivá slova za sebe. Kromě rozdílů však mají oba jazyky také něco společného, oba slouží komunikaci a předávání informací, pouze se liší cílová skupina. Oba jazyky umí předat emoce, poezii, humor i hudební nebo divadelní přednes.
– Kde se dá znaková řeč naučit a jak dlouho to asi trvá?
Dovolím si vás lehce opravit, pojem znaková řeč se dnes již nepoužívá, je to staré a především nepřesné označení, které zde bohužel přetrvává dodnes. Vsoučasnosti se využívá termín znakový jazyk.
– Jak je to tedy s učením znakového jazyka?
Dnes již máme poměrně pestrou nabídku organizací, které poskytují kurzy. Mohu zmínit například Pevnost, 3Dimenzi, Evoluci nebo Trojrozměr, které jsou po celé České republice a mají i své pobočky. Každá z těchto organizací nabízí různé typy kurzu, ať už skupinový nebo individuální, který probíhá v několika na sebe navazujících modulech. Obrovskou výhodou je to, že kurzy vedou rodilí mluvčí, tedy samotní neslyšící, kteří jsou na tuto výuku vzdělaní. Slyšící znakující člověk vás nikdy nenaučí znakový jazyk tak, jako sám neslyšící.
– A časová náročnost?
Jak dlouho to trvá? Jako učení se jakémukoliv jinému cizímu jazyku. Samozřejmě záleží na vnitřní vybavenosti každého z nás a na procvičování jazyka. Vždy se říká, že nejlépe se jazyku naučíte tam, kde ho lidé užívají, tedy kde jsou rodilí mluvčí.
– Jsou nějaké časté chyby, které děláme při komunikaci s neslyšícími?
Myslím si, že nejčastěji dochází k tomu, že slyšící zbytečně křičí, zvyšují hlas, přehánějí artikulaci nebo si zakrývají ústa a otáčí se na všechny strany. To vše znemožňuje odezírání. Dále nedostatek trpělivosti při případném opakování informace nebo se do komunikace s neslyšícím vůbec nepouští. Přitom stačí jenom chtít. V cizině se také „nějak“ domluvíte, když vám dá někdo šanci. Psaní slov na papír automaticky neznamená, že se dohodnete. Pořád je to pro neslyšící cizí jazyk. Číst samozřejmě umí, ale ne vždy mohou text správně pochopit.
– Existují nějaké překladatelské oříšky?
Pro každého tlumočníka budou takové oříšky představovat asi něco jiného. Promě to jsou například vtipy postavené na jazyce a kultuře. Ale vše se dá zvládnout. Chce to cvik a praxi. Já jsem měla ze začátku potíže se specifickými znaky. Třeba když řekneme, že je to stejné jako přibít puding na stěnu. V českém jazyce si hned každý představí, že jde o něco, co prostě nejde udělat. Ve znakovém jazyce stačí použít specifický znak a je to. Jenže pokud jste nováček, tak vám tato zdánlivě obyčejná věta pěkně zavaří.
– Jak překládání funguje? Dostane se informace k neslyšícímu hodně zjednodušená?
Při tlumočení je tlumočník zprostředkovatelem komunikace, jakási spojka, která převádí obsah sdělení do potřebných jazyků a gramatiky, ale nijak nezasahuje ani si obsah neupravuje. Ke klientovi se tedy vždy dostane stejná informace, která byla mluvčím řečena. Tlumočí se vše, co je při komunikaci řečené. Obsah se tedy nemění. Co se týče volby znaků, ne vždy se dají použít přesně tatáž slova, která v mluveném jazyce zazněla.
– Vyvíjí se znakový jazyk? Jsou k dispozici znaky pro moderní významy?
Stejně tak, jako u ostatních jazyků vznikají nová slova, ve znakovém jazyku vlivem potřeby vznikají nové znaky. Mohou vycházet z popisu toho, jak věc vypadá, jak funguje nebo jak se používá, případně si vypůjčit znak z cizího znakového jazyka a podobně. Znakový jazyk je tedy také stále obohacovaný o nové znaky. Jejich vznik by měl zůstat na neslyšících. Pokud ho tvoří slyšící, tak to není přesné a mnohdy nepoužitelné.
– To znamená, že neexistuje jen jeden znakový jazyk? Jsou i cizí varianty?
Jak už jsem říkala, jedná se o jazyk a ten většinou bývá vázán na nějaké území. Tak jako existují cizí mluvené jazyky, existují také cizí znakové jazyky. Existuje například německý, anglický, americký, slovenský, turecký a další. Dokonce ani český znakový jazyk není jednotný. V mluveném jazyce máme nářečí a obdobné to je i u znakového jazyka. Některé znaky se v Čechách a na Moravě můžou lišit.
– Jsou ty rozdíly velké?
Neříkám, že jsou všechny znaky úplně jiné, to ne, ale některé jsou odlišné. Třeba znak papír nebo zelená. Existuje ale také mezinárodní znakový systém. Ten v sobě má několik znaků, které se nejčastěji objevují po celém světě. Ale je to spíše na ulehčení v komunikaci, zdaleka nemá všechny znaky. Najdete zde pouze ty nejčastější, které se používají v běžném hovoru. Ale ne všichni neslyšící tento znakový systém ovládají, je to spíše takový bonus.
– Jak je to s tlumočením? Je k dispozici zdarma pro každého?
Vpřípadě člověka se sluchovým postižením a majícím průkaz ZTP nebo ZTP/P, většinou ano. Toto jejich právo je také ukotvené v legislativě. Obvykle je potřeba se nejprve zaregistrovat u poskytovatelů těchto služeb a oni se následně řídí svými předpisy. Pokud je vše v pořádku, tak má klient právo na tlumočení zdarma. Například u lékaře, na úřadech, vyřizování záležitostí v zaměstnání, u soudu, na policii, svatbě, pohřbu a podobně. Tlumočníka si však může objednat i slyšící.
– Jaké máte zkušenosti s pracujícími neslyšícími? Omezuje je jejich handicap hodně?
Vždy záleží na samotném člověku, každý jsme jiný, ať už slyšící nebo neslyšící. Zde hodně záleží na komunikačních schopnostech klienta, stupni sluchové vady, nabídce práce a na zaměstnavateli. Co se týče možností studia, je to stejné jako u slyšících, mohou studovat na střední i vysoké škole, ovšem s omezenou nabídkou oborů. Ne všechny obory a typy povolání se hodí pro tuto cílovou skupinu, protože někde je sluch potřeba. Je mnoho neslyšících, kteří mají potřebné vzdělání, třeba i vysokoškolské tituly, a běžně v zaměstnání fungují. Jsou ale i tací, kteří by chtěli působit třeba jako lékaři, policisté, nebo dispečeři, jsou na to intelektuálně vybavení, ale bohužel k tomu u nás zatím nejsou vhodné podmínky. V zaměstnání potom také velice záleží na zaměstnavateli, zda takového člověka přijme. Někteří mají obavy právě z komunikace a neznalosti problematiky tohoto typu znevýhodnění.
– Co vás k tlumočení vlastně přivedlo?
O práci tlumočníka jsem nikdy dopředu nepřemýšlela. Po ukončení vysoké školy jsem nastoupila jako učitelka na školu pro děti se sluchovým postižením v Hradci Králové. Tam jsem postupně začala více poznávat krásu světa znakového jazyka a neslyšících. A dá se říci, že mě uchvátil a do znakového jazyka jsem se zamilovala. Především díky svým skvělým kolegům, ať už z řad neslyšících, kteří mě rychle přijali mezi sebe a měli se mnou trpělivost, tak slyšících, jsem začala více chápat odlišnosti obou jazyků i kultur. Na myšlenku stát se tlumočníkem mě přivedla moje kolegyně tlumočnice, která se mě zeptala, zda bych to nechtěla zkusit. Můžu říci, že má práce, je zároveň i mým koníčkem.
MICHELE VOJÁČEK
Svitavský deník
http://svitavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď