Bohumír Večerek je speciální pedagog, který s dalšími kolegy pomáhá dětem s autismem. Říká:
foto: Lance Neilson / Flickr.com
Nový Jičín – Sám je zdravotně postižený, ale to mu vůbec nebrání v tom, aby pomáhal jiným handicapovaným. O spolku ITY, který zaměřuje svou pomoc zejména na děti postižené autismem, hovoří jeho místopředseda Bohumír Večerek.
– Co znamená ta zkratka?
Znamená to jako že i ty, tedy Ty také. Chceme tím říci, že i ty jsi stejný, i ty můžeš být s námi, i ty můžeš jako dítě zažít to, co zažívají jiné děti.
– Kdy váš spolek vznikl?
Asi před dvěma lety. Bylo to vlastně na základě požadavků rodičů. Tehdy jsme si jako speciální pedagogové řekli, že tady chybí služba, která rodičům pomůže trávit jejich volný čas způsobem, který je nabije, kdy naberou energii, kdy zase získají nějaký svůj vnitřní klid. Oni se jinak sedm dnů v týdnu, dvacet čtyři hodin denně starají o postižené dítě a potřebují odpočinek.
– Ale není to jen kvůli rodičům…
Ti jsou jedna strana mince. Druhou jsou samotné děti. Naše služba je opravdu moc žádaná. Dokonce jsme letos museli odmítat děti na letní táborové pobyty, protože zájem překračoval naše možnosti.
– Sídlo máte ve Starém Jičíně. To vzniklo tam?
Ne. Všichni pracujeme v Novém Jičíně, ale dům, kde máme sídlo a klubovnu, kde je třeba víkendové hlídání dětí, je ve Starém Jičíně.
– Ti pedagogové jinak běžně pracují?
Všichni normálně pracujeme a toto děláme ve svém volném čase.
– Jak jste se k tomu dostal?
Dělal jsem vedoucího diplomové práce a kolegyně mě požádaly, jestli bych s nimi ten spolek nezaložil. Protože už jsem nějaké zkušenosti měl, tak jsem řekl, že jo. A šli jsme do toho vlastně po hlavě – udělali jsme něco, co tady do té doby vůbec nebylo. Nastalo docela hodně problémů s vyřizováním, protože máme registrovanou i sociální službu – v tomto ohledu jsme byli vůbec prvními na severní Moravě, takže jsme hodně administrativních věcí řešili s ministerstvem, s krajem, než se všechno podařilo vyřídit.
– Zaměření jste hlavně na děti s autismem?
Ano, většina klientů jsou děti s autismem a většinou ještě mají mentální nebo tělesné, někdy i smyslové vady.
– Takže rodičům ulevíte tak, že si děti vezmete a oni si po tu dobu mohou oddechnout…
Termíny dáváme na vědomí hodně dopředu, takže rodiče už si na tu dobu naplánují dovolenou nebo nějakou vlastní aktivitu.
– Kolik máte klientů a odkud jsou?
Stabilních je v současné době asi patnáct, plus další, kteří přicházejí na víkendové hlídání nebo jim poskytujeme asistence. Jsou z celého Novojičínska, ale už jsme měli i klienty z Ostravy nebo ze Zlína. Je o to opravdu velký zájem, protože ta služba tady stále chybí.
– Jak vypadá takový tábor?
My ty děti nevychováváme, chceme jen, aby zažily tábory jako jiné děti. Jezdí třeba na koňských povozech, hrají různé táborové hry, je to jako běžný tábor, jen to má svá specifika s ohledem na handicapy dětí.
– Jaká?
Nemohou třeba absolvovat túry, které jsou deset kilometrů, musí to být na místě, které je přístupné pro sanitku, protože děti jsou často medikamentované.
– Pro vás jako organizátory tábora to je ale asi hodně náročné, a to fyzicky i psychicky. Nebo ne?
Nejhorší je organizace, všechno zařídit, vymyslet, nejtěžší pro nás je zajistit příhodné prostory. Těch dětí bychom mohli mít třeba i dvacet, ale nejsme schopní zajistit vhodné prostory. Řekl bych, že pak už to běží samo. Často se nám lépe pracuje s dětmi než se samotnými rodiči.
– Můžete to vysvětlit?
Rodiče mají představu, co dítě všechno nemůže, co všechno nezvládne, protože tak to je. A my na táboře zjišťujeme, že plno věcí děcka zvládají někdy až neskutečně dobře. Někdy je to možná tím, že děti mají své rodiče přečtené a ví, jak to na ně zahrát.
– A na táboře existuje soutěživost…
Přesně. Když dítě vidí, že to zvládnou jiní, tak to zkusí taky. Ale s rodiči to zkoušejí i zdravé děti, které jsou pak na táboře zcela soběstačné, co si budeme nalhávat.
– Mate i další aktivity kromě zmíněných táborů?
Děláme víkendové pobyty a ještě nabízíme asistenční službu na hlídání dětí, třeba i přímo v rodinách. Může nastat situace, kdy rodič třeba potřebuje jít s druhým dítětem do nemocnice, takže zajistíme asistenta, který se třeba střídá s dalším členem rodiny. Pro víkendový pobyt máme místo, kde klient přespí, přičemž asistenční služba je tam i přes noc.
– A to vše děláte při zaměstnání?
To není o tom, že by na tom člověk chtěl zbohatnout. Člověka to obohatí zcela jinak něž finančně. Kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme.
IVAN PAVELEK
Region Týdeník okresu Nový Jičín
Přidejte odpověď