Cílem Mezinárodního dne neslyšících je upoutat pozornost na ztíženou situaci lidí s postižením
ilustrační foto: Kateweb / Flickr.com
Sluch je pro nás důležitým smyslem. Jeho narušení nebo úplná ztráta je pro člověka krajně omezující. Hluchota je porucha sluchového aparátu, která různým způsobem snižuje kvalitu života člověka. Je třeba rozlišit hluchotu vrozenou a získanou. Vrozená hluchota je daná poruchou ve vývoji sluchového aparátu, je velice často spojena s poruchou tvorby řeči. Získaná hluchota bývá výsledkem nádoru, zánětu či úrazu… Může se dostavit postupně během několika měsíců či let, ale může nastat i náhle během několika hodin či dnů. Postiženo může být jen jedno, ale i obě uši. I když některé případy ztráty sluchu jsou vratné lékařskou léčbou, mnohé vedou k trvalému postižení. Velmi důležitý je věk, ve kterém sluchová ztráta nastala, protože to může ovlivnit osvojení si mluvené řeči. Sluchové kompenzační pomůcky a kochleární implantáty mohou zmírnit některé problémy způsobené sluchovou poruchou, ale nemohou sluch plnohodnotně nahradit. Osobám s nedoslýchavostí kromě sluchových rehabilitačních prostředků slouží i sluchové pomůcky a prostředky k usnadnění komunikace. Podmínky pro neslyšící se postupem času zlepšují – přibývá tlumočníků znakového jazyka, vybrané televizní zprávy jsou znakované, neslyšící se mohou nejen učit jazyky, ale i vzdělávat v zahraničí, modernizují se kompenzační pomůcky pro nedoslýchavé. Přesto ale neslyšící musí denně překonávat spoustu překážek. Třeba při běžném setkání s námi, slyšícími…
Desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením 1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru. 2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat. Zjištěnou komunikační preferenci napíšeme na desky neslyšícího pacienta. 3. Odezírání bez pomoci sluchu není spolehlivá metoda vnímání mluvené řeči, dochází při ní často k omylům. Úspěšnost odezírání je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě. Odezírající osobě předem sdělíme téma hovoru. Mluvíme obráceni čelem k ní, naše tvář musí být osvětlena, nesmíme pohybovat hlavou nebo si zakrývat ústa. Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem při zachování přirozeného rytmu řeči. Zdůrazňujeme klíčová slova. V případě potřeby opakujeme sdělení jinými slovy. 4. Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku. 5. Doprovází¬li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod. O přítomnosti tlumočníka rozhoduje jenom sám pacient se sluchovým postižením. Má na tlumočníka právo. 6. Člověku se sluchovým postižením předem vysvětlíme, jakou spolupráci od něj budeme potřebovat. 7. Důležité dotazy raději opakujeme a neváháme ani použít písemnou formu. U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější počkat na tlumočníka. 8. Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení. 9. Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení. Proto k takovému člověku přistupujeme se stejným respektem a ohledem na důstojnost jako k člověku bez postižení. Neprojevujeme netrpělivost, neomezujeme komunikaci, ale snažíme se najít cesty, jak se vzájemně lépe dorozumívat. 10. Pro získání potřebných znalostí nestačí tento text, protože komunikační preference každé osoby se sluchovým postižením mohou být jiné. Proto je nutno projevit vstřícnost a ochotu přizpůsobit se dorozumívacím možnostem každého člověka se sluchovým postižením.
Neslyšící (podle zákona) Zaneslyšícíseproúčelytohoto zákona považují osoby, které neslyší od narození, nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těžce nedoslýchavé, u nichž rozsah a charakter sluchového postižení neumožňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem. Neslyšící (kulturní definice): Úplná hluchota, ke které dojde před vytvořením řeči, jediné zdravotní postižení a asi jediná vnější podmínka vůbec, která vede k tomu, že se člověk stává členem kulturní a jazykové menšiny. Dále sem patří osoby, které považují znakový jazyk za primární formu své komunikace. Neslyšící lidé na celém světě si třetí zářijovou neděli připomínají svůj Mezinárodnídenneslyšících.
Jak vlastně slyšíme? Za normálních okolností přichází zvuková informace z vnějšího prostředí přes náš boltec do zvukovodu. Ten je zakončen bubínkem, který se při příchodu zvukových vln ze zvukovodu rozkmitá, a dále přenáší signál na středoušní kůstky a následně pak do vnitřního ucha, odkud je zvuková informace převedena na nervový signál a ten se šíří zvukovým nervem dále do mozkových center, kde je vyhodnocen a my si ho uvědomíme. Postižení některé z těchto struktur se tedy projeví u pacienta poruchou sluchu až hluchotou.
Deset obvyklých omylů o ohluchlých osobách Ze strany neinformovaných lidí dochází často k záměně ohluchlých osob s lidmi nedoslýchavými nebo s těmi, kdo se neslyšící již narodili. Vdůsledku toho vzniká při kontaktu s ohluchlými lidmimnohoomylů. Omyl1. „Každý, kdo neslyší, používá znakový jazyk.“ Zdalekanevšichni z těch,kdoneslyší, používajíznakovýjazyk. Někteří lidé přišliosluch ve věku,kdyuž se naučili mluvit. Označujeme je jako osoby ohluchlé a jejich prvním jazykem, ke kterému měli přístup, je mluvený jazyk. Pokud se rozhodnou učit se znakovat, preferují obvykle znakovanou češtinu (jedná se o český jazyk, který je podporovaný jednotlivými znaky „vypůjčenými“ ze znakového jazyka). Znakovaná čeština se od znakového jazyka velmi liší. Znakový jazyk je samostatný, svébytný a plnohodnotný jazyk. Naučit se jej je stejně obtížné jako naučit se jakýkoliv jiný cizí jazyk. Omyl2. „Každý, kdo ohluchne, začne nosit sluchadlo.“ Když někdo neslyší, sluchadlomunepomůže. Může pomoci jen těm osobám, které mají alespoň částečně využitelné zbytky sluchu. I u osob se zachovanými zbytky sluchu je výsledek použití sluchadla různý. Někteří lidé se zbytky sluchu dokážou rozpoznat jednotlivá slova v proudu řeči, nebo alespoň lidský hlas od jiných zdrojů zvuku, a jiní nikoliv. Omyl3. „Každému, kdo ohluchne,můžepomoci kochleární implantát.“ Přínos kochleárního implantátu je u každého člověka velmi individuální. Někdo se naučí s kochleárním implantátem i telefonovat a jiným naopak působí potíže i jen určit zdroj zvuku. Omyl4. „Na ohluchlého člověkamusímemluvit hodně nahlas a zblízka.“ Příliš hlasitá mluva či dokonce křik na ohluchlého člověka se míjí účinkem. Ohluchlému člověku to naopak může působit problémy při snaze odezírat, protože deformuje jinak standardní mluvní pohyby. Když jsme příliš blízko něj, nemůže na naše ústa zaostřit zrak, cožmuodezírání znemožňuje. Omyl5. „Když někdo ztratí sluch, automaticky se naučí odezírat.“ K odezírání musí mít člověk vrozené vlohy, které nemá každý (stejně jako každý slyšící člověk nemá hudební sluch). Teprve na základě vrozených předpokladů, znalosti příslušného mluveného jazyka a v podnětném prostředí si může člověk vypěstovat schopnost odezírání. Omyl6. „Jestliže se někdo odezírat naučí, odezírá tak, jak to vidíme ve filmu.“ Herci, kteří ve filmu hrají ohluchlé osoby, znají scénář, vědí předem, kdo co bude povídat, a většinou jsou sami slyšící. Běžný člověk v reálném životě nemůže bez pomoci sluchu úspěšně odezírat za všech podmínek. Každý člověk mluví jinak a od některých lidí odezírat nelze vůbec. Omyl7. „Ohluchlý člověk, který umí odezírat, bude vždy rozumět, když zajistíme vhodné podmínky.“ Vhodné vnější podmínky pro odezírání, jako je například dobré osvětlení tváře mluvící osoby, zřetelná výslovnost při mluvení a podobně, jsou pouze částí předpokladů k úspěšnému odezírání. Schopnost úspěšného odezírání také blokuje únava, emoční napětí či obavy z komunikačního neúspěchu. Omyl8. „Ohluchlý člověk, který hned neodpoví,nemápohotové myšlení.“ Slyšící člověk potřebuje pouze malou část času na vnímání toho, co slyší, a většinu času při poslechu věnuje analýze obsahu slyšeného a už si předem připravuje odpověď. Ohluchlý člověk musí při komunikaci se slyšícím člověkem zvládnout mnoho složitých myšlenkových operací během velmi krátké doby, a tedy musí přemýšlet mnohem intenzivněji než člověk slyšící. Sto procent času věnuje jen na dešifrování toho, comudruhá osoba asi říká (a za úspěch se považuje, když se mu to nemusí několikrát opakovat). Během dešifrování předchozí promluvy si musí zapamatovat další pohyby úst mluvící osoby a musí mít čas na zpětnou kontrolu, zda vše dešifroval správně. Teprve potom může přemýšlet nad obsahem řečeného, utvořit si vlastní názor a následně začít koncipovat odpověď. Omyl9. „Kdyby došlo při vzájemné komunikacik omylu, hned to poznáme.“ Zeptat se člověka se sluchovým postižením, zda nám dobře rozuměl, nestačí. Na otázku, zda rozuměl, odpoví odezírající člověk často kladně, a to i v případech, kdy rozuměl něco jiného a sám neví, že došlo k omylu. Mnohdy je nebezpečí vzájemného nedorozumění právě v tom, že ani jeden z komunikačních partnerů, tj. člověk ohluchlý ani slyšící, nemusejí rozpoznat včas, že k nějakému omylu došlo. Obajsou mylně přesvědčeni, že si dobře rozumějí a že žádná informace ohluchlému člověku neunikla. Omyly v komunikaci v běžném životě neslyšícího člověka velmi poškozují, protože se takto může dostat i do velmi složitých životních situací. Omyl10. „Odezírání je vlastně čtení ze rtů.“ Sluchemrozpoznámepřesně všechny hlásky, ale zrakemmůžemes jistotou rozlišit jen malou část z nich. Určité skupiny souhlásek vypadají při mluvení stejně a některé dokonce není vidět vůbec. Nelze tedy „ze rtů číst“, jako čteme zřetelná písmena. Ohluchlý člověk se při odezírání jen snaží odhadovat, co kdo říká. Proto zvláště při důležitých jednáních nemůžeme spoléhat na pouhé odezírání. Nejefektivnější způsob, jak zabránit případným omylům, je sdělení ohluchlému člověku napsat.
Znáte základní termíny? Tlumočník – osoba, která vykonává tlumočnickou nebo překladatelskou činnost. Předpokladem pro úspěšný výkon povolání tlumočníka je dokonalá znalost příslušných jazyků, mezi kterými tlumočí/překládá, včetně znalostí kulturních daných společenství, dobrá paměť, kultivovaný zjev a vystupování, trpělivost, přesnost. Tlumočnická profese není vhodná pro osoby s poruchami paměti a koncentrace, s vadami zraku a sluchu, vadami řeči. Výjimku tvoří neslyšící tlumočník. Pro poskytování profesionálních tlumočnických služeb je nutné celoživotní vzdělávání se a zlepšování vlastních dovedností. Transliterátorznakovanéčeštiny–při tlumočení používá jednotlivé znaky znakového jazyka, ale přidržuje se gramatiky českého jazyka. Kopíruje přitom slovosled české věty, nevizualizuje však gramatické významy nesené koncovkami českých slov. Klient si chybějící koncovky domýšlí a do české věty doplňuje na základě své předchozí znalosti českého jazyka. Tento typ tlumočnických služeb preferují nedoslýchaví lidé nebo lidé, kteří ohluchli v pozdějším věku. Český znakový jazyk většinou neovládají. Užívají služeb transliterátora jako osoby, která jim ulehčí náročné odezírání řeči tím, že zviditelní řečená česká slova. Transliterace – převod z mluveného jazyka do znakované češtiny a naopak. Vizualizace mluvené češtiny – zřetelná artikulace jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umožněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání preferují jako prostředek své komunikace. Vizualizátor mluvené češtiny – při tlumočení zřetelně artikuluje ústy jednotlivá česká mluvená slova tak, aby člověku s vadou sluchu zjednodušil odezírání mluvené řeči. V případě potřeby může hůře odezíratelné slovo nahradit synonymem, které je pro odezírání snadnější. Tento typ služeb využívají především lidé s lehčí sluchovou vadou a lidé ohluchlí. Znakovářeč – souborný název pro český znakový jazyk a znakovanou češtinu, a to pro potřeby zákona o znakové řeči (č. 115/1998 Sb.), který platil před zákonem o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (č. 384/2008 Sb.). Použité zdroje: www.ruce.cz; www.ostrava.cun.cz; Jaroslav Hrubý: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavýchpojejich vlastním osudu; Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob155/1998 Sb., č. 384/2008 Sb. Česká komora tlumočníků znakového jazyka; http://cs.medixa.org; www.widex.cz
HANA POREBSKÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď