Ambice rodičů a nároky učitelů stresují děti. Psychiatři jim čím dál častěji předepisují antidepresiva
Klavír, balet, dramaťák a k tomu třikrát týdně doučování. V případě stále většího počtu dětí běžná dávka týdenních povinností. „V dnešní době bych ani nechtěla být dítětem, když vidím, co všechno musejí zvládnout. Rodiče se ve výběru kroužků předhánějí a tlak na co nejlepší školní výsledky je obrovský,“ říká psychiatrička Petra Dočkalová.
Není divu, že děti tlak ze strany dospělých nezvládají. Některé dokonce psychicky onemocní. Podle studie Dětské psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy zažívá depresivní nálady každé desáté dítě mladší třinácti let. Některé z nich už dokonce „zobají“ antidepresiva. „Léky proti úzkostem a depresi dětem skutečně předepisujeme, od těch pro dospělé se nijak neliší,“ potvrzuje psychiatrička Dočkalová, podle níž se objevují případy, kdy jsou antidepresiva předepisována už předškolákům.
Dril už od školky
Zatímco generace dnešních otců a matek si ve školce jenom hrála a v první třídě se učila poznávat písmena a číslice, dnešní děti toho musí zvládnout mnohem víc. Školky pro ně ve snaze zavděčit se rodičům a České školní inspekci vytvářejí pestrý program s mnoha poznávacími výlety, předškoláci mívají pracovní sešity s úkoly podobnými těm, které jejich rodiče řešili v první a druhé třídě základní školy. Leckde se přidává i výuka jazyků, dříve volná odpoledne vyplňují kurzy tance, keramiky nebo angličtiny. Současné školkové děti bývají ostatně na pestrý program s pečlivě rozplánovaným rozvrhem zvyklé od narození. Většina tříletých už má s nějakou formou organizovaných aktivit zkušenost. Stačí zadat do internetového vyhledávače heslo kroužky pro batolata. Vypadne 225 tisíc odkazů.
Ještě větší dril nastane po nástupu do první třídy. Školy mají díky rámcovým vzdělávacím programům poměrně volnou ruku a řada z nich usiluje o děti motivované k co nejlepším výkonům. K tomu se přidávají víceletá gymnázia, na která se ambiciózní rodiče snaží protlačit děti už v deseti letech, tedy v době, kdy by si podle psychologů měly především hrát. „Doba je hektická, děti v ní ztrácejí nárok být dětmi, chceme toho po nich hodně a zbytečně je zahlcujeme podněty. Přitom by stačilo nechat je trávit čas jen tak volně, bez pevné organizace. Jestliže má dítě čtyři nebo pět mimoškolních aktivit, je to rozhodně moc,“ říká psycholožka Petra Meisnerová, podle níž je důraz na výkon novodobým morem.
Čím dál víc se rozevírají nůžky mezi úspěšnými absolventy vysokých škol a těmi, kteří kvalitního vzdělání z různých důvodů nedosáhli. A dnešní dospělí, kteří mají navíc doma častěji jedno, maximálně dvě děti, to vědí. Jejich vlastní vyhlídky na stáří nejsou kvůli obavám z budoucnosti důchodového systému nijak růžové. Budou to nejspíš děti, kdo se o dnešní třicátníky a čtyřicátníky jednou bude muset postarat. Malí jedničkáři se stávají středobodem života svých rodičů a jednou z nejspolehlivějších investic. Kdo by nechtěl úspěšné dítě, které svým rodičům vrchovatě vrátí to, co do něj kdysi vložili?
Mezitím ale přibývá dětí, jejichž psychické potíže jsou tak závažné, že jejich léčba vyžaduje nejen péči psychologa, ale i psychiatra. Podle odborníků se to týká každého desátého dítěte, samozřejmě včetně dětí postižených dědičně vázanými a vrozenými poruchami, jako je hyperaktivita. Není divu, že některé kraje hlásí nedostatek dětských psychiatrů. „Někdy si říkám, že psychiatra by potřebovali spíš někteří rodiče než děti,“ říká k tomu Pavel Theiner, vedoucí lékař dětského a dorostového oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích. On a jeho kolegové se čímdál častěji setkávají nejen s dětskými úzkostmi a depresemi, ale i s poruchami příjmu potravy a sebepoškozováním.
Poznat, že dítěti po psychické stránce něco schází, nemusí být přitom zrovna jednoduché. Dětská deprese se od té, která hlodá duši dospělých, sice výrazněji neliší, vnější příznaky ale bývají jiné. „Děti takzvaně somatizují, jejich psychický stav se odráží na fyzické rovině. Zpozornět je potřeba, když si opakovaně stěžují na bolesti břicha. Mohou to být ale i bolesti v krku nebo dlouhodoběmírně zvýšená teplota,“ vysvětluje psychiatrička Petra Dočkalová.
Posmívat se šprtům není „in“
Korigovat přehnané ambice rodičů si postupně zvykají ředitelé škol a učitelé. Inspirativním způsobem se to daří například na Základní škole Londýnská. „Pořádáme takzvaná tripartitní setkání. To znamená, že si k jednomu stolu sednou rodiče, učitel a žák. Každý z nich dostane možnost vyjádřit své názory, představy, přání a pocity. Zkušený učitel pozná, že táta nebo máma tlačí dítě nad jeho limity. Při takovém komornímsetkání může pak rodičům domluvit citlivěji než na klasických třídních schůzkách před třídou plnou dalších rodičů,“ říká ředitel školy Martin Ševčík. I tak se prý někteří rodiče vzpouzejí a argumentují tím, že oni přece znají svého potomka nejlépe. „Stalo se nám ale i to, že nám původně konfliktně nastavená maminka nakonec přišla poděkovat, když po domluvě slevila ze svých požadavků a její dcera se díky tomu úplně rozzářila,“ vzpomíná ředitel.
Zároveň ale dodává, že vysoce cílevědomí nebývají jen rodiče, ale i děti. Ve třídách funguje úplně jiný druh rivality než ten, jaký znali dnešní dospělí. Cílem je nebýt mezi spolužáky za hlupáka. Posmívat se šprtům už není „in“. Neúspěšní propadají školní fobii. V páté třídě začnou děti soutěžit, kdo se dostane gymnázium a kdo zůstane jen na základce. Po maturitě pak chce většina studentů na vysokou a opět zafunguje tlak dostat se na tu nejlepší. To vše i za cenu užívání psychofarmak. „Antidepresiva dokážou dětem ulehčit, stejně tak léky proti úzkosti, které si mohou vzít v případě náročné situace. Kdo si ale zvykne řešit stres z prvních školních písemek léky, bude v tom pravděpodobně pokračovat i před přijímacími zkouškami na střední školu. U maturity už se bez nich neobejde a dále může pokračovat i na vysoké škole a ve svém prvním, samozřejmě stresujícím, zaměstnání,“ varuje psychiatrička Dočkalová.
Jde však podle ní spíš o zvyk než o nutnost vzít si lék kvůli nepříjemným tělesným a duševním příznakům. Větší sklony k fyzické závislosti na lécích proti úzkosti a depresi prý nehrozí. „Existují dokonce vědecké studie, podle nichž na lécích tlumících úzkost hrozí u dětí menší riziko závislosti než v případě dospělých,“ uklidňuje.
Nechte děti být
Oslovení psychologové a psychiatři zároveň upozorňují na další, mimořádně smutný fakt. Jakkoli může laikovi připadat podávání psychofarmak dětem jako přehnané a neuvážené, leckdy bývá jediným a život zachraňujícím řešením dětských úzkostí a depresí. Každý rok v České republice spáchá sebevraždu zhruba padesátka dětí, z toho je deset mladších patnácti let. Nedokonaných pokusů je ale mnohonásobně více.
„Každé dítě je originál. Má své tempo vývoje a potřeby, které se citlivý rodič naučí vnímat. Když mu něco nejde dnes, neznamená to, že se u něj daná schopnost nerozvine později. Je potřeba dát dětem čas a klid, nechat je zrát, nelámat věci přes koleno, cílevědomým tlakem se toho obvykle víc pokazí, než vyřeší,“ doporučuje dětská psycholožka Meisnerová.
—
Jak poznat depresi u dětí
– Dítě svůj smutek neumí vyjádřit. Často se projeví fyzickými obtížemi.
– Varovnými signály jsou stížnosti na bolest břicha, bolesti v krku a přetrvávající zvýšená teplota.
– Depresivní projevy bývají někdy zaměňovány za zlobení. Dítě ve škole vyrušuje nebo na sebe přehnaně upozorňuje.
– Někdy špatně spí, večer nemůže usnout nebo pospává přes den.
– Při těžší depresi ztrácí zájem o veškeré aktivity, nedokáže prožít štěstí, je těžké nebo nemožné udělat mu radost.
Ve třídách funguje úplně jiný druh rivality než ten, jaký znali dnešní dospělí. Cílem je nebýt mezi spolužáky za hlupáka.
BARBORA CIHELKOVÁ
Lidové noviny
Přidejte odpověď