Předsedkyně pobočky frýdecko¬místecké SONS Vlasta Kopuncová přestože dnes vidí pravým okem jen minimální část toho, co člověk se zdravým zrakem, neztrácí humor a nadhled.
„Vždyť já to jenom hraju, normálně vidím,“ směje se Vlasta Kopuncová ze Sviadnova, když na speciálním přístroji ukazuje, jak může slabozraký člověk například luštit křížovky. Osmašedesátiletá předsedkyně frýdecko¬ ¬místecké pobočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky (SONS) v rozhovoru mimo jiné prozrazuje, jak se s postupnou ztrátou zraku vyrovnávala.
– Jak se vyvíjela vaše zraková vada?
Když začnu od dětství, tak od deseti let jsem začala nosit brýle. V té době léčení nebylo na takové úrovni, jako je dnes. Zrak se mi tedy zhoršoval až do puberty, kdy už nějaké možnosti léčení, jako injekce nebo léky, byly. Ale to je tak všechno. Zrak postupně slábl, protože mám více vad v očích. Došlo to až do takového stadia, kdy jsem se v roce 1974 dostala do plného invalidního důchodu pro praktickou slepotu.
– Co to znamená?
Že máte určité zrakové postižení. Zasahuje tam například šeroslepost, barvoslepost nebo světloplachost. Já jsem měla periferní vidění, což znamená, že já jsem měla střed oka slepý a viděla jsem jen po stranách. To bylo pro mě ještě dobré.
– Jak jste se s tím vyrovnávala?
V té pubertě má člověk chytrou hlavu a říká si: Vždyť na mě nikdo nemůže. Takže jsem v té době začala stagnovat, neléčila jsem se a bylo mi jedno, jestli oslepnu, což je samozřejmě hloupost. Potom jsem se dostala do péče speciálních lékařů, kteří mě ujistili, že do úplné tmy bych dojít neměla, ale že musím počítat se zhoršováním zraku. Když jsem se dostala do toho invalidního důchodu, vůbec jsem ten handicap nevnímala. Tak to bylo dlouhou dobu. Na začátku osmdesátých let se to ale po psychických problémech, které jsem z rodinných důvodů měla, začalo horšit. Ale řeknu vám, že dodneška, kdy už mám jen kousíček vidění a potřebuji pomoc druhých, si to vůbec nepřipouštím.
– Opravdu je možné nepřipouštět si, že skoro nevidíte?
Někdo si určitě řekne: Neříkej, že nad tím vůbec nepřemýšlíš. Možná někdy v opravdu slabé chvíli si řeknu: No, škoda. Ale abych to brala nějak tragicky, to v žádném případě. Člověk musí vědět, že jsou i lidé, kteří jsou na tom třeba mnohem hůře. Smířila jsem se s tím. Mrzí mě, že některé věci už nemůžu dělat, ale zase díky rozvoji techniky a vymoženostem se dá život zvládnout v pohodě.
– Stala jste se tedy invalidní důchodkyní. Jak jste se poté dostala k práci předsedkyně?
V tom roce jsem měla malé děti, náplň práce byla tedy dostačující. Později se mě ostatní zrakově postižení ptali, proč nejsem v organizaci. Říkali, že mi tam mohou pomoct něco zařídit a podobně. Stala jsem se tedy v roce 1984 členkou a asi po dvou letech se dostala na post předkyně.
– Jakou výhodu v této práci tvoří to, že jste sama zrakově postižená?
Byla to dokonce podmínka. Pracovník musel být vidoucí se středoškolským vzděláním, ale předseda musí být buď těžce zrakově postižený, nebo slepý. Myslím si, že je to velké plus. Mám k těm lidem blíže.
– Jste v kontaktu s desítkami zrakově postižených. Jak obvykle snáší svůj handicap?
Liší se to podle toho, jestli se člověk narodí slepý, slepne postupně nebo ztratí zrak najednou. Kdo je slepý od narození, ten život bere tak, jak mu ho příroda nastolila. Pak jsou lidi jako já, kteří se s tím většinou postupně sžívají, pokud nejsou psychicky labilní. Když člověk o zrak přijde najednou, myslí si, že se mu sesypal celý svět. Psychika hraje velkou roli. Důležité je, aby se ten člověk podchytil včas. Abychom se mu třeba my nebo jeho blízcí snažili co nejdříve pomoct. Když přijde člověk po havárce, může být psychicky špatný. Ale my si s ním povykládáme, rozebereme ho a zjistíme třeba, o co by měl zájem. Nabídneme mu různé možnosti.
– Můžete uvést nějaký příklad?
Třeba paní Eva. Byla učitelkou ve školce, ale postupně začínala hůře vidět. Přišla tady a působila jako stařenka, která nic nevidí a nic nemůže. Přitom já jsem viděla hůř než ona. To je ta psychika člověka – najednou se jí zlomil celý svět. Dlouho jsem se s ní bavila a zjišťovala, co ráda dělá. Prý ráda pletla, tak jsem se jí zeptala, proč neplete. Odpověděla: Copak můžu? Přesvědčovala jsem ji, ať to zkusí. Dlouho nechtěla, ale po tom, co u nás párkrát byla, začala dělat věci úplně normálně. Nakonec mi poděkovala, že jsem do ní mnohokrát hučela a byla rázná. Já totiž pro rázné slovo nechodím daleko (smích). Důležité je vědět, že slepotou nebo slabozrakostí život nekončí.
– Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Naplňuje mě. Mám dobrý pocit z toho, že můžu někomu pomoct, poradit a dostat ho do běžných kolejí. Baví mě práce s lidmi.
– Přesto musí být velmi náročná – jak relaxujete?
Na posteli (smích). Hodně poslouchám knihy, které máme možnost odebírat z knihovny v Praze. Je tam načteno cokoli. Ráda čtu napínavé věci, z lékařského prostředí nebo i červenou knihovnu. Musí to něco vyprávět, mít příběh. Hodně mě baví vařit a péct, dlouhé roky jsem pletla a luštila křížovky. Čas trávím také u televize, mám ráda pořady o přírodě nebo různé hádanky.
PATRIK RYMEL
Noviny Region Frýdecko-Místecko
Přidejte odpověď