Asistentka Pavla Škodová z úpické školy: „Cílem mé práce je, abych nebyla potřeba“

Závěrečné přípravy před zářijovým nástupem dětí vrcholí nejen pedagogům, ale i jejich asistentům. Víte v čem jejich práce spočívá?

Úpice – Financování asistentů pedagoga pro děti se zdravotním či sociálním znevýhodněním je jednou z otázek, kterou řeší nejeden ředitel základní školy. Ani ZŠ Úpice – Lány není výjimkou.

„My od nového školního roku budeme využívat čtyř asistentů pedagoga, které budou pracovat s našimi dětmi. Protože ale nemáme prostředky na financování jejich plného pracovního úvazku, spolupracujeme také s rodiči. Ti asistentovi svého dítěte často doplácí náklady na to, aby s ním mohl trávit ve škole veškerý čas,“ říká ředitel jedné ze dvou úpických základních škol Petr Kalousek.

Práce asistenta pedagoga se přitom prakticky rovná činnosti učitele. Žákům se znevýhodněním ale takový pracovník svým individuálním přístupem vytváří podmínky k tomu, aby dítě mohlo fungovat v běžné škole, která ho rozvíjí.

Pavla Škodová z Velkých Svatoňovic, která od září na ZŠ Úpice – Lány naskočí společně s Verunkou už do druhého ročníku, má s tímto zaměstnáním zkušenosti už z předchozí štace ve rtyňské mateřince.

Ví, že její poslání je v mnohém osobnější než jiné. Přesto ji baví. „Ráda vidím pokroky, které Verunka dělá. Je to radost,“ řekla s milým úsměvem na tváři pro Krkonošský deník v rozhovoru, v němž veřejnosti práci asistenta pedagoga přibližuje.

Světice, pomyslel by si člověk.

– Jaká je náplň práce asistenta pedagoga?

Já trávím ve škole s dítětem všechen čas. Pomáhám mu v tom, aby pochopil zadání od paní učitelky a aby se zapojil mezi spolužáky. Pomáhám mu i při orientaci ve škole, v sebeobsluze, v přípravě na hodinu. Jsem znevýhodněnému dítěti při ruce u oběda, hlídám jeho potřeby, aby si došlo na záchod a podobně.

– Kdo rozhoduje o tom, jestli dítě asistenta potřebuje?

Přiznává ho speciálně pedagogické centrum podle postižení. Vždy je to individuální. Určí také, kolik asistentů bude ve třídě, pokud je znevýhodněných dětí více. Vnaší třídě jsme dva. Já se Verunce musím věnovat prakticky pořád.

– Co je pro vás nejtěžší?

Asi to, aby dítě dělalo práci samo. Musím ho k samostatnosti ve škole vést. Je těžké nepomoct, když vidím chybu v písemce. Výsledky dítěte jsou vlastně i výsledky mé. Ale já už jsem si svou školu udělala, teď chci, aby i dítě vidělo své výsledky.

– Co vás baví na této práci?

Samy děti. Když vidím, že má práce smysl, když se někam posouvají. I na Verunce je vidět po roce spolupráce vývoj.

– Je pro vás důležité, aby postižené dítě chodilo do běžné školy?

Dítě musí zvládnout učivo. Pokud to nezvládá, je pro něho lepší, když bude ve speciální škole. Tam je spolupráce žáka a učitele osobnější a kantor má na děti v méně početných třídách více času.

– Jak úzce spolupracujete s pedagogem?

My jsme s paní učitelkou kamarádky, známe se. Takže i proto máme dobrý vztah. Vždycky se domluvíme. A i já si mohu dovolit upozornit na něco, co se mi nezdá. Jsem někdy takový nestranný pozorovatel a mohu učiteli předat své postřehy.

– Spolupracujete spolu i v přípravě před daným dnem či vyučovací hodinou?

Ano. Já nyní o prázdninách připravuji pro Verunku učebnice. Přepisuji je, dělám takovou důkladnější obrázkovou přípravu. Ve školním roce vím třeba, kdy bude písemka, abychom se na to s Verunkou mohly připravit. Tady v naší škole je dobré, že se hodně pracuje s interaktivními tabulemi. To je fajn pro všechny děti, protože obrázky pomáhají.

– Jak na vás a na Verunku reaguje kolektiv?

My jsme se hodně sžili. Hodně dětí znalo Verunku už od školky, takže její chování pro ně nebylo nové. Kolektiv na nás nereaguje, i když je samozřejmě ruch ve třídě kvůli asistentovi trochu větší. Myslím si ale, že děti normálně pracují a všímají si nás při hodině minimálně.

– V čem u svěřeného dítěte spatřujete největší posun vyplývající ze své práce?

Nejsem specialista, psycholog ani psychiatr, který by tohle mohl říct asi lépe. Ale vidím určitý posun k samostatnosti, celkový rozvoj.

– Souhlasíte s tím, že dítěti nepomáháte jen při vzdělávání, ale i při osobnostním rozvoji?

Děti toho hodně odkoukají a mezi zdravými spolužáky dvojnásob. Vidí rozdíl v chování a zkouší ostatní napodobit. To se lehce pozná třeba při tělocviku, kde znevýhodněné děti ty zdravé hodně napodobují.

– Zasahuje vám práce i do osobního života?

Já Verunku beru jako úplně normální a tak k ní také přistupuji. Jen ji občas musím k něčemu pošťouchnout. Ale je pravda, že člověk pořád přemýšlí, jestli tohle udělal dobře, nebo co se mohlo udělat jinak, lépe. Snažím se učit sama od sebe, abych příště třeba mohla reagovat jinak.

– Neberete si pak dítě tak trochu za své?

Člověk chce, aby se rozvíjelo, ale já nejsem jeho rodič. Mohu mamince předat svůj názor, ale od rozhodování je tu ona. A tak to má být.

– Co vás pro nelehkou práci motivuje?

Právě to, aby toho dítě zvládlo co nejvíce činnosti samo. Aby mě v podstatě nepotřebovalo. I když je to asi divné, protože zaměstnání potřebuji. Mým cílem ale v podstatě je, abych ve své práci nebyla potřeba, aby dítě bylo naprosto samostatné.

– Jak důležitá je pro vás spolupráce s rodinou?

Je obrovská výhoda, když si s rodiči rozumíme. Když se nespolupracuje, je to znát. Já jako asistent pedagoga chci pro dítě také to nejlepší. Rodiče si pak musí uvědomit postižení svého dítěte a nesmí ho přehlížet. Je s ním totiž neustále potřeba pracovat jak ve škole, tak doma. A nejlépe ve spolupráci.

– Jakou formou si s rodiči předáváte zkušenosti?

Téměř denně spolu komunikujeme. Pokud se to nestihne, máme zavedený deníček, kam si vše píšeme. Ten slouží zároveň i jako dobrá zpětná vazba.

– Nepletou si vás rodiče i s osobním asistentem? Nechtějí někdy pomoc i mimo školní povinnost?

To bych neřekla, máme s rodiči dobrou spolupráci. Ze začátku jsme se oťukávali, trochu jsem si musela důvěru získat, ale to je normální. Musela jsem ukázat, že to s Verčou myslím dobře a že je to pro její dobro. Mám takový názor, že dítě si všechno musí udělat samo. Nedělám věci za něho, i když ze strany rodiče, možná i nechtíc, taková situace a požadavek někdy nastane. Ale kdybych věděla, že něco nezvládne, samozřejmě bych pomohla, od toho tu jsem.

JAROSLAV PICH
Krkonošský deník
http://krkonossky.denik.cz/

(14, 1)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.