Mahulena Mojžíšová je novou primářkou dětského oddělení Nemocnice Hořovice. V rozhovoru Berounského deníku se vyjádřila nejen k neutěšené situaci s dětskými lékaři. Navíc naznačila, jak by se mohly tyto problémy řešit.
foto: stock.xchng
V hořovické nemocnici jste působila v předchozích letech, mohla byste se představit dětským pacientům a jejich rodičům?
V medicíně aktivně působím od roku 1997, kdy jsem zakončila studium na 2. Lékařské fakultě na Univerzitě Karlově a nastoupila jako pediatr na Jednotku intenzivní péče Kliniky dětské chirurgie FN Motol. Postupně jsem složila atestační zkoušky z pediatrie I. a II. stupně a po sedmi letech práce v intenzivní medicíně jsem odešla na mateřskou dovolenou. Narodila se mi dcera Štěpánka, se kterou jsem zůstala rok doma a poté jsem se postupně začala vracet zpět do práce. Současně jsem začala jeden den v týdnu pracovat v ordinaci praktického pediatra. V roce 2008 přišla na řadu atestace z intenzivní medicíny.
– Odkdy se datuje spolupráce s hořovickou nemocnicí?
Od roku 2010, kdy jsem začala sloužit na dětském oddělení a od roku 2011 jsem zde rok a půl působila jako zástupkyně tehdejšího primáře.
– Co se vám zde podařilo?
Přizvat ke spolupráci kolegy dětské chirurgy a anesteziology z mého tehdejšího pracoviště v Motole a rozběhnout sobotní operační program, který nyní úspěšně pokračuje již pátým rokem. V roce 2013 jsem se na dva roky vrátila do Motola a od června tohoto roku jsem zpět na dětském oddělení v pozici primářky. Dále již více než rok působím jako externí pediatr mobilního hospice Cesta domů.
– Jaké jsou nejdůležitější změny, které jste zaznamenala během vaší dvouleté absence v nemocnici?
Udělal se zde pořádný kus práce v rekonstrukci nemocnice. Vzhledem k mému profesnímu zaměření bych vyzdvihla zejména prostory novorozeneckého oddělení i jeho jednotky intenzivní péče, kde se maminky můžou cítit opravdu jako doma. Dětské oddělení se přestěhovalo do nových prostor. Během svého minulého působení jsem strávila mnoho hodin času přípravou jeho rekonstrukce nejen v plánech, ale i přímo na stavbě. Dnes se s radostí dívám na výsledek tehdejší práce.
– Velmi diskutované téma v současné době je neutěšená situace s dětskými lékaři. Jak byste hodnotila situaci po této stránce v rámci celé republiky a zvlášť na Berounsku?
Situace je opravdu, dovolím si říci to slovo, kritická a nevyjímala bych nijak zvlášť Berounsko nebo Hořovicko. Jedná se totiž o celorepublikový problém.
– Jaké jsou příčiny?
Dle mého soudu jich je hned několik. V prvé řadě je to změna postgraduálního systému vzdělávání lékařů. Svůj podíl mají i ne zcela ideální platové podmínky zejména začínajících lékařů a jejich častý odchod do zahraničí. Dalším limitujícím faktorem je nejistá budoucnost praktických lékařů pro děti a dorost. Domnívám se, že všechny výše uvedené faktory pak vedou k nedostatečnému zájmu o pediatrii obecně.
– Jaké vyhlídky jsou pro řešení tohoto problému? Jak plánujete personálně zabezpečit vaše oddělení?
S nadsázkou bych řekla, že se zřejmě budu muset naklonovat… Ale vážně. Během krátké doby se mi podařilo zabezpečit naši ordinaci praktického lékaře, v horizontu několika týdnů nastoupí nová doktorka, která se našemu obvodu bude cele věnovat. Dále potřebuji sehnat ještě dalšího minimálně jednoho atestovaného lékaře s dostatečně dlouhou praxí. Jinak počet mladých lékařů na oddělení je v tuto chvíli zcela dostatečný a musím s potěšením konstatovat, že jsou všichni do jednoho velmi šikovní, pracovití a zapálení pro obor. Velmi úzce také spolupracujeme s novorozeneckým oddělením a oddělením chronické resuscitační péče pro děti.
– Chtěla jste být už v dětství lékařkou?
Upřímně? Jestli si dobře vzpomínám, tak lékařkou jsem chtěla být velmi krátce v období, kdy jsem byla hodně malá, a pak dlouhá léta vůbec ne. Oba mí rodiče byli učitelé a já jsem si vlastně neuměla představit jinou budoucnost. Postupně jsem se posouvala směrem ke speciální pedagogice, v průběhu studia na gymnáziu jsem jako dobrovolnice docházela do Jedličkova ústavu v Praze a pomáhala s hendikepovanými dětmi. Tak to bylo až do čtvrtého ročníku, kdy jsem se poměrně na poslední chvíli rozhodla, že přeci jen půjdu na medicínu. Od začátku jsem ale věděla, že bych chtěla pracovat s dětmi, takže jsem své úsilí směřovala k přijetí na 2. LF UK, která je na dětskou populaci nejvíce zaměřená.
– Co se vám na této profesi libí?
Mnohokrát jsem si tuto otázku sama položila a mnohokrát nenašla jednoznačnou odpověď. Co to je, co mi přináší největší radost? Asi možnost, která nám lékařům byla dána do vínku, tedy co nejlépe pomoci tam, kde je to třeba. Největší satisfakcí je pro mne každý vyléčený dětský pacient a jeho spokojení rodiče. Ale i tam, kde vyléčit neumíme, a do takových situací se stále i přes všechny obrovské pokroky v medicíně dostáváme, vidím v naší práci obrovský smysl a dokážu se i přes určitý smutek radovat.
—
„Situace s dětskými lékaři je kritická a nevyjímala bych nijak zvlášť Berounsko nebo Hořovicko. Jedná se totiž o celorepublikový problém.“
„Svůj podíl mají i ne zcela ideální platové podmínky zejména začínajících lékařů a jejich častý odchod do zahraničí.“
RADKA KOČOVÁ, KONSTANTINOS TSIVOS
Berounský deník
Přidejte odpověď