Je jediným tělesně postiženým sportovcem bez nohy v Česku a na Slovensku, který dokázal zdolat Ironmana – 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a maraton – v součtu 226 kilometrů.
Miroslav Motejzík, který od roku 2009 nemá levou část nohy od kolena dolů, pokořil tuto trať 20. června letošního roku v čase 14 hodin 37 minut. A to v poli, kde bylo cca 350 závodníků, neskončil poslední! „Jak vyjádřit svoje pocity? Jen těžko, protože porazit sám sebe je vždycky úspěch. Ale ty víš, Petře, očem mluvím,kdyžjsisámudělalna kole trasu Kleť a zpátky,“ řekl Strakonickému deníku Miroslav Motejzík.
– Jaké tedy byly tvoje pocity po proběhnutí cílem?
Spíš projití, protože posledních třicet kilometrů maratonu jsem šel o berlích. O to byly pocity intenzivnější – uvolnění, radost, hrdost – porazil jsem sám sebe a několik úplně zdravých sportovců.
– Proč jsi musel skoro celý maraton jít?
Tam, kde mají jiní lidé nohu, tak já mám protézu. Právě nápor na zbytek nohy byl tak velký, že začala hrozně bolet. Pokud jsem se nechtěl úplně odrovnat, musel jsem zvolit kompromis a místo běhu jít o berlích.
– Co se vlastně stalo?
Došlo k obyčejnému přetížení levé nohy. Už byla trochu unavená z kola, ale to by za normálních okolností nevadilo. Druhý problém je v tom, že neznám nikoho, kdo by s protézou běhal velké vzdálenosti a uměl by ji optimálně nastavit. Takhle je to podle mých subjektivních pocitů a odhadů. Také musím zlepšit trénink okolních svalů a mít lepší strečink.
– Nenapadalo tě, že závod prostě odpískáš?
Bude to znít silně, ale ani na okamžik. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – dokončit za každou cenu. Kdo ví, jestli budu mít ještě někdy v životě možnost jít do takového závodu.
– Právě kvůli tvému zdravotnímu hendikepu jsi před závodem hodně trénoval plavání a kolo. Vyplatila se tato příprava?
Hodně se vyplatila. Plavání i kolo jsem zvládl skvěle a bez větších potíží. A něco přes deset kilometrů běhu také. Bohužel, pak už mi tělo vypovědělo službu.
– Jaké byly tréninkové dávky?
Pravidelně jsem plaval s Pavlem Samcem, hodně jsem jezdil na kole. To byly moje silnější stránky, ty musely fungovat na 100 procent.
– Jak vypadala chůze o berlích? Třicet kilometrů by těžko dal člověk s oběma nohama…
Všelijak. Po pár kilometrech jsem pochopitelně přetížil zdravou nohu, takže jsem musel jí zase jinak. Chvilku jsem šel normálně, pak trochu popobíhal, potom poskakoval. Takový indiánský běh o berlích.
– Před závodem jsi mluvil o tom, že pokud se ti podaří s tvým omezením dokončit, budeš jediným Čechoslovákem a možná Evropanem, který absolvoval Ironmana. Je to tak?
Musím trochu poopravit formulaci – jediným amatérským tělesně postiženým sportovcem bez nohy. Ale například Jirka Ježek (v současnosti jeden z nejúspěšnějších hendikepovaných sportovců světa, šestinásobný paralympijský vítěz a mistr světa, je současně nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie – pozn. autora) se na Ironmana jednou jistě také vypraví. Alespoň už o tom mluvil. A já věřím, že by to dokázal.
– Jak se tvářili závodníci v Otrokovicích, když jsi dorazil?
S některými jsem se znal, jiní byli překvapení. Ale všichni se mi po celý závod snažili povzbudit, dodat energii. Hodně závodníků mi říkalo, že ke mně cítí obrovský respekt. Všem takhle dodatečně přes Strakonický deník ještě jednou moc díky!
– Dosáhl jsi času 14 hodin 37 minut. O jakém čase jsi uvažoval na startu, když jsi ještě netušil, že tě noha zradí a budeš muset jít o berlích?
Měl jsem v plánu čas kolem 12 hodin padesáti minut a kdyby vše zafungovalo, byl by to reálný čas.
– Do Otrokovic jste jeli čtyři. Jak další kluci dopadli?
Jindra Králík skončil celkově 18. a ve své kategorii třetí, což je úžasný výkon. Petr Dvořák dojel na 79. místě a Pavel Samec byl 119. Všechna umístění byla naprosto skvělá. A škoda, že ze zdravotních důvodů nejen Jarda Pudil, který by určitě skončil v první stovce.
– Pomáhali ti kluci z týmu?
Jak se jen dalo, protože každý tam byl hlavně závodit. Ale při každé potkávačce jsme se vzájemně podporovali. I to je velká pomoc.
– Ale Ironman měl i charitativní podtext – pomoc hendikepovanému sportovci.
Vytvořil jsem na facebooku stránku, kde pomocí DMS zpráv (text: DOBRYSKUTEK na telefonní číslo 87777) mohou lidé do konce července pomoci hendikepovanému basketbalistovi, který potřebuje nový vozík. Myslím, že v současné době chybí asi 19 tisíc korun z celkových 104 tisíc.
– Cíl pokořit Ironmana se zdařil. Co dál?
Určitě budou další výzvy. Ale jak jsem řekl na úvod – musím zapracovat na kompenzačních cvičeních, posilování, strečinku a seřízení protéz.
– Ale co sportovní aktivity? Třeba návrat na Ironmana a dát ho bez berlí?
V půlce srpna chceme slézt hory v Itálii a Rakousku. A znovu na Ironmana? Odpovím jinak: Nikdy neříkej nikdy.
PETR ŠKOTKO
Strakonický deník
http://strakonicky.denik.cz/
Přidejte odpověď