LN přinesla v minulém čísle rozhovor filozofa Tomáše Hříbka s etikem a filozofem Peterem Singerem, který nedávno navštívil Česko. Rozhovor se týká i událostí v Německu, kde mnoho postižených lidí protestovalo proti Singerovým názorům. Čeho se tyto protesty týkaly? A byly oprávněné?
Vroce 1989 měl Singer přednášet na sympoziu v německém Marburgu. Na poslední chvíli však byla jeho pozvánka zrušena, neboť proti němu a jeho názorům na infanticidu a eutanazii protestovala celá řada organizací sdružujících postižené lidi.
Singer byl šokovaný:vNěmecku se potírá možnost svobodné akademické diskuse. S ještě vyhrocenější reakcí – a ještě větším šokem – se pak setkal jen o něco později ve švýcarském Curychu. Skupina postižených lidí protestovala proti jeho názorům, a když Singer povstal, aby přednesl svou přednášku, začala velká část publika skandovat: „Singer raus! Singer raus!“
Tyto protestující Singer viděl jako fanatiky, kteří dezinterpretují jeho názory. Důrazně se ohrazoval proti srovnávání svých idejí s těmi, které zastávali nacisté. Postižení lidé, tvrdil, se nemají čeho bát: on přece netvrdí, že jsme eticky oprávněni je usmrcovat. Nikdo, jehož mentální schopnosti jsou rozvinuté natolik, aby jeho vědomé zájmy zahrnovaly i touhu žít, se jeho myšlenek prý bát nemusí.
Mnozí protestující ale spatřovali podobnost Singerových idejí s nacismem v tom, že nacisté upírali lidemstejnou důstojnost a operovali s pojmem „život nehodný žití“, což je pojem, který se v Singerových dílech objevuje velmi často. Australský filozof však mezi nacistickou ideologií a svou etickou teorií spatřuje významný rozdíl: nacisté pravomoc rozhodovat o tom, jaký život je hodný, či nehodný žití, delegovali státu, zatímco Singer ji vyhrazuje pouze rodičům postižených novorozenců v konzultaci s ošetřujícími lékaři. Je tento rozdíl dostatečný?
Singer nebyl schopen připustit oprávněnost ani jedné kritiky: dezinterpretují ho, neprávem ho přirovnávají k nacistům, chovají se fanaticky a odmítají právo na svobodnou akademickou diskusi. Kdo má tedy pravdu? Singer, anebo ti protestující?
Radikální rovnostář Peter Singer má pravdu, že postižení lidé se jeho názorů na etiku obávat nemusejí, protože neimplikují, že je přípustné je usmrcovat. Přesněji řečeno, neimplikují, že jsme eticky oprávnění usmrcovat bytosti, jež chtějí žít. Ale už zde je háček. Singer je utilitarista a utilitaristé odmítají představu, že lidské bytosti disponují nezcizitelnými právy, včetně práva zcela zásadního, jímž je právo na život.
Utilitaristé totiž většinou připouštějí, že mohou nastat situace, kdy je přímé zabití nevinné lidské bytosti eticky v pořádku: tehdy, mají-li pozitivní důsledky tohoto činu převahu nad důsledky negativními.
Singer s nimi souhlasí a přiznává, že někdy touha po životě jedné (či více) lidské bytosti může být převážena zájmy jiných lidí. Minimálně v teoretické rovině tedy připouští možnost usmrcení nevinných lidských tvorů. Mnohem závažnější prvek jeho reflexí ovšem představuje způsob, jak hledí na důstojnost lidského života.
Z určitého úhlu pohledu je Singerova etická teorie radikálně rovnostářská. Odmítá vést demarkační linii tam, kde podle něj žádnou vést nemůžeme: mezi lidskými jedinci a ostatními tvory, předevšímzvířaty. Rovnost však není založená na nějakém faktickém stavu: mezi lidmi existují rozdíly, sociální, ekonomické a další. Není-li rovnost popisem stavu věcí, čím tedy je? Podle Singera je preskripcí: rovnost vyjadřuje určitou povinnost přistupovat ke všem stejným způsobem. Zde se však již začínají objevovat problematické rysy Singerovy koncepce. Koho tím vlastně myslí?
Kámen, kočka a zájmy
Představme si, že jdeme po cestě, uvidíme pěkný oblázek a napadne nás ho nakopnout. Je úvaha „mám nakopnout oblázek?“ etickou úvahou? Po chvilce uvidíme kočku přebíhající cestu a opět nás napadne ji nakopnout. Vyvstává stejná otázka: spadá úvaha „mám nakopnout kočku?“ svou povahou do sféry etického zájmu? Naprostá většina z nás si pomyslí, že v prvním případě je odpověď „ne“, zatímco v druhém případě „ano“. Čím se liší kámen od kočky? Jistě v tom, že kámen je prostě kámen, neživá věc, zatímco kočka cítí bolest.
Ta by však Singera neuspokojilo, neboť se domnívá, že fakt, že nějaký tvor je z biologického hlediska živý, není sám o sobě eticky relevantní. Pro Australana je podstatná existence nějaké formy vědomí, jejímž projevem na té nejzákladnější úrovni je schopnost zakoušet bolest a slast.
Kámen vědomím nedisponuje, zatímco kočka ano; kámen nemá žádné zájmy, kočka jich bude mít celou řadu a mezi nimi je i zájem netrpět.
Z etického hlediska jsou pro Singera klíčové zájmy: uvažujeme-li, zda je naše jednání etické, či neetické, musíme vzít v úvahu zájmy všech zúčastněných stran, zhodnotit dopad našeho jednání na tyto zájmy a zvolit tak, aby ve výsledku převažovala pozitiva. Zní to složitě, ale základní myšlenka je poměrně jednoduchá: v případě kočky jsem zde, řekněme, já a kočka. Toužím po sadistickém uspokojení, zájmem kočky je netrpět. Jestliže ji nakopnu, uspokojím svou tužbu na úkor zájmu oné kočky. Singer je přesvědčený, že bolest kočky přebíjí sadistický prožitek uspokojení, a proto je její nakopnutí morálně nepřípustné.
Přiznává, že mezi námi existují nerovnosti, ty jsou však z etického hlediska nedůležité. Podstatné jsou zájmy, a právě ty nakonec přece jen zakládají nerovnost mezi členy morální komunity čili komunity tvorů, vůči nimž máme nějaké morální ohledy. Existují totiž bytosti, jejichž schopnosti kognitivních funkcí jsou na takové úrovni sebevědomí a racionality, že si uvědomují sami sebe, svou kontinuitu v čase a mohou mít vědomý zájem v této existenci pokračovat; těmto bytostem–lidem i některým zvířatům – Singer říká osoby.
Všechny lidské bytosti osobami nejsou: embrya, plody či novorozenci. Nejsou osobami, neboť jejich zájmy nezahrnují vědomý zájem pokračovat ve svém životě. A pokud ho nemají, není na jejich usmrcení, samo o sobě, nic špatného.
Odpudivý rys
Právě zde se začínají vynořovat kontury Singerova chápání důstojnosti lidského života. Důležitou součástí jeho etických úvah je i morální oprávněnost infanticidy, tedy usmrcování novorozenců. Novorozenci jsou z hlediska zájmů v nevýhodném postavení: nepochybně mohou zakoušet bolest a slast, těžko říci, zda mají i nějaké další zájmy. Když Singer hovoří o etickém hodnocení infanticidy, zaujímá podivnou neosobní perspektivu: nehovoří o novorozencích samotných, nýbrž pouze o množství slasti či bolesti. A když reflektuje jejich usmrcení, nezaměřuje se na ně, ale na svět, který přijde o určité množství „dobré“ zkušenosti a slasti.
V případě novorozenců je odhlédnutí od nositelů zájmů (tedy novorozenců) a příklon k neosobnímu hodnocení těchto zájmů absolutní. Nelze se potom divit, že, vzato o sobě (tedy ve vztahu k novorozencům a k případné újmě), Singer rezolutně popírá, že jim bezbolestné usmrcení může nějakou újmu způsobit a být něčímeticky nesprávným. Novorozenci totiž podle Singera žádnou vnitřní, nezcizitelnou hodnotu nemají, nemají žádná práva – na jejich usmrcení proto není nic nemorálního.
To je nesmírně zarážející a odpudivý rys Singerovy etické analýzy infanticidy: o novorozence samotné nejde a jejich život či smrt se posuzuje z hlediska neosobní perspektivy slasti, která „bude světu chybět“.
Americký filozof Tom Regan přichází s následujícím trefným přirovnáním: Singer si vlastně novorozence (a další tvory na téže úrovni mentálních schopností) představuje jako zcela zaměnitelné šálky, „dobro“ jako sladkou tekutinu a „zlo“ jako patok. Zvažujeme-li situaci zahrnující novorozence a ono „dobro“ a „zlo“, zvažujeme pouze to, jak co nejlépe rozlít tekutiny do šálků tak, aby v celku obsahovaly co nejvíce sladkého. Samotné šálky nás nezajímají, jen ty dvě tekutiny a jejich poměr.
Singer samozřejmě netvrdí, že smíme zabíjet novorozence podle libosti; například proto, že by to někomu (rodičům, třeba) vadilo. Ale co když ne? Potom nebude jejich usmrcení nutně neetické. Zvláště když – z pohledu světa – smrt jednoho novorozence (určité množství slasti) vykoupí život jiného (podobné množství slasti).
A zde jsme zpět u postižených lidí. Singer je ujišťuje, že když už žijí a mohou o svém životě přemýšlet, nehrozí jim z jeho myšlenek žádné nebezpečí; dokonce bychom měli udělat vše, co je v našich silách, aby mohli žít dobrý život. Znamená to, že jim nikdy žádné riziko nehrozilo?
Singer považuje novorozence za zaměnitelné, podobně jako jsou zaměnitelné šálky, do nichž naléváme tekutiny; když rozbijeme jeden, snadno jej nahradíme druhým. Představme si, že se rodičům narodí postižené dítě (Singer obvykle hovoří o vážném postižení, pravda je ale taková, že nic v jeho etickém systému nebrání tomu, aby postižení mohlo být relativně mírné či dokonce nulové).
Novorozenec nemá žádnou niternou hodnotu, jeho život není posvátný ani v náboženském, ani v sekulárním smyslu, neexistuje žádný absolutní zákaz jeho usmrcení. Navíc je postižení předzvěstí, že kvalita jeho života nebude taková, jaká by byla v případě dítěte zdravého.
Rodiče podle Singera mohou uvažovat takto: necháme-li naše dítě usmrtit a pokusíme se zplodit nové dítě, z hlediska samotného dítěte se nedopustíme neetického jednání.
Nahradíme-li jej navíc jiným dítětem s lepší životní perspektivou, nepřipravíme svět o žádnou hodnotu (slast) – slast jednoho novorozence odpovídá slasti jiného novorozence – a dokonce nějakou hodnotu přidáme, neboť zdravý novorozenec bude mít kvalitnější život.
Jak s tím souvisí dospělí postižení? Jistě, nyní jim riziko nehrozí. Ale Singer říká poměrně jasně, že kvalita jejich života není stejná jako kvalita života zdravých lidí. Nerozlišuje však hodnotu člověka a kvalitu jeho života, jako jiní autoři, kteří považují postižené, nemocné, umírající či dementní pacienty za nositele stejné hodnoty a práv, třebaže vedou různě kvalitní životy. Když tedy říká, že hodnota jejich života není stejná, říká něco velmi radikálního, natolik radikálního, že přiznává rodičům právo rozhodovat o životě a smrti postižených novorozenců a jejich nahrazení zdravými dětmi. Jak se postižení mohou necítit ohroženi, zraněni a uraženi? Pokud by se jejich rodiče řídili neúprosnou Singerovou logikou, nikdo z nich by nežil.
Singerův radikálně rovnostářský přístup má ve skutečnosti radikální důsledky. Umožňuje rozlišovat mezi lidmi, jejichž usmrcení je vnitřně, vzhledem k nim samým, špatné (třebaže to nemusí znamenat nemorální), a těmi, pro něž to neplatí. A rozlišuje také lidské životy na základě jejich kvality – selektuje ty, jejichž život není hodný žití. Jinými slovy, vnáší do lidské rodiny radikální nerovnost, odpírá lidem důstojnost a základní lidská práva. Není tak překvapivé, že zvláště v Německu, které si dodnes z minulosti nese duševní a duchovní jizvy, vzbudily a vzbuzují jeho myšlenky odpor a protesty.
Nacista? To zase ne…
Přirovnání Singera k nacistům přesto příliš korektní není. Ano, on i oni popírají základní rovnost a důstojnost všech lidských tvorů bez ohledu na jejich zdravotní stav, věk či rozvoj kognitivních schopností. Důvody jsou však zcela odlišné. A hlavně: nelze zpochybňovat Singerův morální profil. Z jeho děl i vystoupení je evidentní, že je veden soucitem a altruismem, starostí o chudé a o ty, s nimiž nakládáme neuvěřitelně krutě – se zvířaty.
Singer je nepochybně dobrý člověk, který aktivně pomáhá těm, jež považuje za potřebné a snaží se o nutnosti pomoci přesvědčit i ostatní. Nic to ovšem nemění na tom, že jeho etická teorie obsahuje nepřijatelné jádro: lidské životy nemají stejnou hodnotu, a podle toho se k nim můžeme chovat.
DAVID ČERNÝ, filozof Autor působí v Ústavu státu a práva AV ČR a přednáší na institutu CEVRO. Specializuje se na problémy bioetiky.
Přidejte odpověď