Tři lidé se zdravotním postižením se starají o chod spinningového centra v Hodoníně. Jeho majitel třiašedesátiletý Josef Kropáč o vedení chráněného pracoviště říká:
photo on Flickr
Jeho žena po svatbě vepřo knedlo zelo moc neuměla, ale časem se ho naučila. A stejně tak se zákazníci hodonínského spinningového centra naučili jednat se zdravotně postiženými zaměstnanci. Jejich učitelem je třiašedesátiletý majitel centra Josef Kropáč. „Vracím tak to, že jsem měl v životě kliku,“ prohlašuje Kropáč.
– Proč jste se před dvanácti lety rozhodl založit spinningové centrum?
Od mládí mám blízko k cyklistice. Když jsem byl malý kluk, v prodejnách s koly v Československu měli stěží jedno kolo, jednu duši a tři špice. V té době k nám chodily barevné cyklistické časopisy z Francie, nad kterými jsme se s kamarády rozplývali a vzhlíželi k nejlepším závodníkům. Snili jsme o tom, že až budeme velcí, vybudujeme prodejnu kol a budeme tam prodávat zboží, co měli ve Francii. Všichni mi říkali Pepa snílek, ale nakonec se to povedlo. Začal jsem prodávat jízdní kola a spinning centrum bylo jen dalším tahem v oboru.
– Jak jste dospěl až ke chráněnému pracovišti?
Kvůli ekonomice. Už to vypadalo, že spinning centrum zavřu, a pak jsem se na úřadu práce dozvěděl o možnosti čerpat dotace při zaměstnání osob se zdravotním postižením a možnosti jsem využil. Dostávám příspěvky na mzdu zaměstnanců, ne na provozní náklady a drahé mercedesy, jak jich v České republice mnozí využívají.
– Kolik zdravotně postižených zaměstnáváte?
Celkem jsou tady tři. Honza je vystudovaný psycholog s Parkinsonovou chorobou, Patrik po pádu na kole trpí poúrazovou epilepsií a Veronika má nějakou kožní nemoc. Dříve u nás pracoval ještě Marek, který v dětství přišel o nohy. Po půl roce si ale našel jinou práci, protože potřeboval více peněz.
– Podle čeho jste si zaměstnance vybíral?
Nepsal jsem inzeráty, dal jsem na doporučení známých a vyplatilo se. Hned první zaměstnanec, Honza, byl trefou do černého a ostatní jakbysmet.
– Myslíte si, že je pro ně lepší práce na chráněném pracovišti, nebo účast na otevřeném pracovním trhu?
Nejsem si jistý, ale řekl bych, že kdyby se tady objevil ještě někdo zdravý, byl by pro ně určitě přínosem. Mohl by přijít s novými nápady, činnostmi a přivést ostatní zaměstnance na jiné myšlenky. Samozřejmě by se ale muselo jednat o člověka se sociálním cítěním.
– Setkal jste se někdy s tím, že by u vás chtěl pracovat někdo další se zdravotním postižením?
Moc často se to nestává, i když někteří se mě na práci už ptali. Tři lidé k zabezpečení chodu spinning centra bohatě stačí a já navíc potřebuju, aby mně zbyly peníze alespoň na vymalování a na kafe.
– Jak snášíte, když musíte někoho odmítnout?
Smířil jsem se s tím, že nemůžu pomoci všem. Stát na tyto lidi bohužel kašle, takže nevidím důvod, proč by měl vše zachraňovat jeden důchodce.
– Co říkáte na papírování nutné pro získání dotací, myslíte si, že je přiměřené?
Na začátku bylo papírů hodně, učil jsem se a nevěděl, jak na dotace dosáhnout. Přece jen jsem původním povoláním konstruktér, a tak jsem administrativě příliš nerozuměl. Dnes už je to ale jen tahání za drátky. Nejdříve u mě díky dotacím pracovali půl roku zdraví lidé, takže jsem si na papírování postupně zvykl. Se zaměstnáváním zdravotně postižených pak přišlo formulářů téměř dvakrát tolik.
– V čem jsou zdravotně postižení zaměstnanci lepší a v čem naopak horší než ti zdraví?
Zdravý člověk by za takové peníze nepracoval, kdežto lidé se zdravotními problémy si váží toho, že mají alespoň nějakou práci. Na druhou stranu je nutné u nich počítat s nižším výkonem.
– Jak se jako podnikatel smiřujete s tím, že práce vždycky není hotová hned?
Neustále se snažím své zaměstnance učit něco nového, aby se začlenili do pracovního prostředí a stále se zlepšovali. Pokud bych s nimi nepracoval, dále by se nerozvíjeli. Trvalo mi, než jsem pochopil, že nezáleží na množství vykonané práce, ale na atmosféře. Musel jsem potlačit touhu po splněném úkolu a odložit ji na zítřek. Tohle nechce hlavu, chce to srdce. Například na lidi s Parkinsonovou chorobou totiž silně působí léky a počasí. Každý den proto přijdou do práce naladěni jinak.
– A co na to zákazníci, když k vám přijdou poprvé?
Touto otázkou jsem se zabýval roky. Když k nám někdo přišel úplně poprvé, byl překvapený, nevěděl, jak se má chovat. Práce odvedená zaměstnanci navíc nebyla pokaždé stoprocentní. Snažil jsem se proto se zákazníky mluvit, vysvětloval jsem jim, že jsou na chráněném pracovišti, a prosil je o ohleduplnost. Časem si zvykli a teď už se setkávám jen s kladným hodnocením. Je to jako v manželství, na začátku žena vepřo knedlo zelo moc neumí, ale za rok se ho naučí.
– Před pár lety byl spinning velkým hitem, zájem o něj však pomalu upadá. Máte obavy o budoucnost spinningového centra?
Pravdou je, že trh už je spinningem nasycený, přišla spousta jiných sportovních aktivit. Proto je potřeba vymýšlet stále něco nového a udržovat se tak v kurzu oproti konkurenci. Proto jsem nedávno začal půjčovat koloběžky. Celkově by se však dalo říct, že si spinning centrum můžu dovolit jen díky tomu, že mám i jiný příjem, jinak by to nešlo.
– Šel byste do vybudování spinningového centra a současně chráněného pracoviště znovu?
Ano. Chtěl bych mít třicet let a k tomu všechno, co mám teď, protože právě teď prožívám nejšťastnější období v životě. Řídil jsem se heslem „dej a dostaneš“ a ono se to povedlo. Prodejem jízdních kol dostávám a ve spinning centru zase dávám. Vracím tak fakt, že jsem měl v životě kliku a mám pocit, že se misky vah vyrovnaly.
– Proč byste se tedy chtěl vrátit do doby, kdy vám bylo třicet?
Protože bych měl čas a zdraví, což jsou jediné dvě věci, které mně v současné době schází.
– Říkal jste, že jste si s prodejnou kol splnil svůj dětský sen. Máte naopak nějaké nesplněné sny?
Rád bych vyjel někam do tepla a důchod si užil třeba ve Španělsku nebo v Itálii, kde bych jen jezdil na kole a vychutnával si život. Prvně bych ale musel všechno tady někomu přenechat. Rozhodně to nechci zrušit a prodat a vzít tak lidem práci.
—
kdo je josef kropáč
vystudoval strojní průmyslovku v Uherském Hradišti, sedm let se živil jako profesionální hasič
nakonec skončil u podnikání a v Hodoníně má prodejnu jízdních kol a spinningové centrum, kde už třetím rokem zaměstnává osoby se zdravotním postižením
je mu třiašedesát let, od ledna je v důchodu, ale stále se aktivně věnuje svému nejoblíbenějšímu koníčku – cyklistice
BARBORA ORLICKÁ
Hodonínský deník
http://hodoninsky.denik.cz/
Přidejte odpověď