Na ortopedii mě baví, že je to čistý obor, čisté operování, říká primář ortopedického oddělení Nemocnice Pelhřimov Jaroslav Letocha
Rozhovor
ilustrační foto: Adam-Ciesielski-sxc.hu
Pelhřimov – Čtyřicetiletý primář ortopedického oddělení pelhřimovské nemocnice Jaroslav Letocha by z profesního hlediska rád udržel kredit tamní ortopedie, který je už řadu let nastaven.
„Pokud se mi ho podaří pro pacienty, ale i odborníky, navýšit, tak to bude jenom dobře,“ říká uznávaný lékař, otec čtrnáctileté dcery a desetiletého syna, který Deníku poskytl rozhovor. V něm mimo jiné uvádí, o kolik se za posledních deset let zvýšil počet pacientů v ortopedické ambulanci, nebo kterou z ortopedických operací pokládá za nejnáročnější.
– Kdy jste zjistil, že vás láká medicína, a co vás přivedlo k ortopedii?
Já jsem se medicínou začínal zabývat někdy koncem třetího a začátkem čtvrtého ročníku na gymnáziu. Nejsem z lékařské rodiny a rozhodnutí vydat se touto cestou vzniklo tak nějak spontánně. Původně jsem nechtěl být ortopedem, ale chirurgem. Jako chirurg jsem vlastně i začínal v počátecké nemocnici, dokud ještě existovala. Následně, když se uvolnilo místo na ortopedii v Pelhřimově, jsem nastoupil sem. V Pelhřimovské nemocnici jsem od 1.března 2001 a primářem ortopedie od 1. září 2013.
– Jaká je vaše specializace v rámci ortopedie a co vás na ní nejvíc přitahuje?
Jsme relativně malé oddělení, takže specializace u nás není tak rozlišována jako na klinikách nebo v krajských nemocnicích. Spektrum diagnóz a pacientů tu není tak široké, a tak člověk dělá „skoro všechno“. Než jsem se stal primářem, věnoval jsem se prakticky celému oboru. Poté jsem některé oblasti ortopedie mírně opustil, jako například ortopedii nohy či ruky. Nyní se věnuji zejména kloubním náhradám, artroskopii a traumatologii. Na ortopedii mě baví, že je to čistý obor, čisté operování.
– Jste erudovaný operatér. Chráníte si v běžném životě ruce, které vás vlastně živí?
Dřív jsem to nějak neřešil. Co bylo potřeba doma udělat, to se udělalo. Občasné šrámy na rukou vadí, ale při ošetřování pacientů navíc „nečisté“ ruce nedělají dobrý dojem. V současné době už ale většinu rizikových věcí dělám v rukavicích. Důležité je i pojištění rukou (smích).
– Pojďme k vašemu oddělení. Čím vším se ortopedi v Pelhřimově zabývají?
Dominantní podíl, když pominu činnosti v souvislosti s ortopedickou ambulancí, zaujímají kloubní náhrady, ať už primární, nebo revizní. Kolenní, kyčelní klouby, v menší míře ramenní klouby. Ojediněle provádíme operace jiných velkých kloubů, třeba loktů, hlezen, tam spolupracujeme s vyššími pracovišti v republice. Druhou podskupinou jsou artroskopie – kolenních, ramenních, v menší míře pak hlezenních a kyčelních kloubů. Ve spolupráci s chirurgickým oddělením participujeme na traumatologii, a to zejména na zlomeninách horního konce stehenní kosti. Čtvrtou skupinou je komplexní ortopedie nohy a přednoží. Samozřejmě nemohu opominout ambulantní činnost, kde se zabýváme „vším, co přijde“ a podle povahy buď sami řešíme, nebo odesíláme na vyšší pracoviště.
– Kolik lékařů se o pacienty stará?
V současné době pracuje na ortopedii osm kmenových lékařů, i když ne všichni mají plný úvazek. K tomu nám v rámci ústavní pohotovostní služby vypomáhají kolegové například z rehabilitace.
– Proč byste doporučil pacientovi podstoupit operaci právě v Pelhřimově?
Nejsem člověk, který by se vychloubal. Primářem jsem relativně krátce. Funkci jsem převzal po primáři Běhounkovi, který zde vybudoval velmi silné a úspěšné oddělení s velmi dobrou reputací v okolí. Rád bych na něj navázal, pokračoval v jeho práci, udržel kvalitu a výsledky při léčbě našich pacientů. To pro nás bude tou nejlepší reklamou.
– Kolik pacientů ošetříte v průměru za den a kolik operací se stihne během operačního dne?
Provádíme okolo 1100 operací ročně, tedy okolo sto operací za měsíc. Denně máme zhruba 4 až 6 příjmů, stejný počet propuštění. V ambulanci vyšetříme za rok přibližně čtrnáct tisíc pacientů.
– Byl jste někdy sám v roli ortopedického pacienta?
Ano, byl, asi třikrát za posledních deset let.
– Jaké operační výkony provádíte takzvaně jak na běžícím pásu?
Nedělejme z ortopedické operativy pásovou výrobu. Každá operace má svá specifika, zákonitosti, pravidla. Navíc zde přistupuje individualita každého jednotlivého pacienta. Řadu operací provádíme samozřejmě častěji a dostávají nádech rutiny, například artroskopie kolene a TEP kyčelního kloubu.
– Kterou z ortopedických operací naopak pokládáte za nejnáročnější, nejsložitější?
Velmi složité jsou reoperace a zlomeniny v oblasti kloubních náhrad, řada primárních operací v terénu poúrazových stavů, revmatismu. V podstatě všude tam, kde jen defekt kosti, který nám stěžuje ukotvení kloubní náhrady.
– Jaká je u vás průměrná čekací doba na operaci a jaká je optimální?
Zhruba půl roku na implantaci kloubních náhrad, 3¬ 4 týdny na “ malé“ operace. Tyto časy považuji za optimální. Akutní operace samozřejmě provádíme co nejdříve.
– Je to hodně nebo málo?
Půlroční doba na implantaci kloubní náhrady je „průměrná“. Máme pacienty, kteří mají postižení kloubu výrazné, třeba „rozpadlý“ při nekrose. Tam půlroční čekání je velmi nepříjemné jak pro pacienta, tak pro nás, protože během té doby může dojít k výrazné strukturální změně kloubu a k daleko náročnějším technickým problémům při samotné operaci. Jinak se snažme do půl roku vyjít všem pacientům vstříc.
– Na oddělení jste nastoupil v roce 2001. Pozorujete za tu dobu, že je více ortopedických pacientů?
Když porovnám čistě ambulantní činnost, tak v roce 2005 ortopedická ambulance ošetřila asi 8800 pacientů. Za deset let se počet pacientů zvýšil zhruba o šest tisíc. Na oddělení je situace jiná. Počty operací jsou rok od roku podobné, protože jsme jednak limitováni lůžky, jednak pojišťovnou.
– Je v dnešní době více ortopedických problémů například u dětí než v minulosti?
U dětí nám funguje specializovaná ambulance, kde se doktor Skoták zabývá různými vadami – plochou nohou, vadným držením těla, skoliózou páteře, mezi další časté diagnózy patří reaktivní otoky kloubů ať už při, nebo po infekčních chorobách. Počty dětských pacientů v naší ambulanci zůstávají meziročně podobné.
– Co považujete za svůj největší úspěch, třeba i mimo medicínský obor?
Z profesního hlediska je pro mne úspěchem má nynější pozice. Není to ten největší úspěch, na ten spíše ještě čekám. Tím by mohlo pro mne být udržení či navýšení kreditu pelhřimovské ortopedie. V soukromém životě pak rodina – manželka a děti, zdraví. Bez těchto „pomocníků“ se vrcholová medicína nedá dělat.
– Jak odpočíváte? Kde nabíráte sílu?
Okruhy jsou dva – sport, který mi občas přináší i některé ortopedické bolístky, a zejména rodina. Trávit čas s manželkou, dětmi, výlety, hrami, péčí o chalupu či zahradu, to mě baví a naplňuje.
ALEXANDRA KNAPOVÁ
Pelhřimovský deník
http://www.pelhrimovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď