„Život bez psa? To si už ani nedokážu představit. Kdybych neměl Froda, trvala by mi jakákoli cesta dvojnásobně dlouho,“ svěřuje se Michal Pobiš z Karlových Varů.
V jedné ruce drží skládací bílou hůlku a druhou hladí svého retrívra, který mu už sedmý rok pomáhá „vidět“ cestu před sebou. Dvojice se zúčastnila tradičního setkání držitelů vodících psů v klubovně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Chebu, kde si lidé i jejich čtyřnozí pomocníci mohli vyzkoušet trénink na překážkové dráze i v městském provozu. Případné problémy a chyby mohli ihned konzultovat se zkušenými cvičiteli z pražské nadace Mathilda.
Pomáhat a poradit přijela do Chebu například Hana Jasenovcová, která se výchově vodících psů věnuje více než čtvrt století. A tak dobře ví, že vodící pes je pro člověka, který nevidí, jako dar z nebes. Dokáže upozornit na překážku na zemi, ale všimne si například i přerostlých větví nad chodníkem, které by mohly člověka zranit. Dokáže najít a podat cokoli, co jeho pánovi upadne. Je to člen rodiny, který je se svým zrakově postiženým člověkem čtyřiadvacet hodin denně, dodává mu sebevědomí a dobrou náladu. „Jestli se ze štěněte může stát dobrý vodící pes, poznám nejčastěji už podle rodičů,“ vysvětluje Hana Jasenovcová. Vodícím psem přitom nemůže být každé štěně. Většinou cvičitelé sáhnou po rase labradorský retrívr. Cvičí se ale i zlatý retrívr, německý ovčák, border kolie, královský pudl a krátkosrstá kolie nebo jejich kříženci. Naučit psa takovým dovednostem, aby dokázal alespoň zčásti nahradit oči svého majitele, je podle slov cvičitelky běh na dlouhou trať.
„S trochou nadsázky se dá říci, že vyrábím kompenzační pomůcky pro nevidomé. To musíte štěně najít, vychovat, vycvičit, připravit, spárovat s budoucím majitelem,“ vypočítává se smíchem Hana Jasenovcová v narážce na komedii Jiřího Menzela Na samotě u lesa. „Je třeba zajistit, aby se člověk a pes k sobě hodili. Temperamentní zvíře patří k mladému sportovně založenému člověku, jinak by to neklapalo. Nějaký čas musí cvičit společně, aby si na sebe zvykli. Pes si všechno musí prožít, očichat a ochutnat.“ Poté, co se štěňata z prověřeného vrhu dostanou do užšího výběru, trvá rok, než se naučí základním dovednostem. Mladí adepti vyrůstají v rušném prostředí většího města. Musí si zvyknout na lidi, dopravní prostředky, veřejnou dopravu, hluk. K tomu zvládají základní výcvik poslušnosti.
„Výsledkem je pes, který je zdravý a umí se chovat. Neloví, není agresivní a nebojí se. Pokud v této fázi vyřadíme z dalšího výcviku třicet procent štěňat, můžeme hovořit o úspěchu,“ vysvětluje Jasenovcová s tím, že po této zkušební době teprve nastává ten pravý trénink, kdy pes musí ovládnout celkem 34 dovedností. To trvá minimálně šest měsíců, někdy také ale až dva roky.
„Pes musí umět najít bezpečnou cestu. Pokud je na cestě překážka, obejde ji, když obejít nejde, zastaví se. Najde a podá svému pánovi věci, které mu upadly,“ uvádí cvičitelka některé ze základních úkonů, které musí psa naučit. Pracuje tak, že si bere dva až tři psy do vlastní domácnosti. Dobře je tak pozná a může novému majiteli poradit, pokud by se vyskytly nějaké problémy.
Přestože už vychovala a předala desítky psů, stále se s nimi neloučí lehce. „Je to, jako když odchází dítě z domu. Člověk si nakonec zvykne. Ale co je moje stýskání proti tomu, jakou radost přinese pes člověku, který jej potřebuje? Tomu leckdy obrátí život naruby. Pes se totiž stává jeho očima,“ dodává Jasenovcová.
Jitka Dolanská, redaktorka MF DNES
Mladá fronta DNES – karlovarský kraj
Přidejte odpověď