S nedostatkem pracovníků se již delší dobu potýká oblast sociálních služeb. Jejich poskytovatelé postrádají jak terénní pracovníky, tak pracovníky v přímé péči, ale například i kvalifikované zaměstnance, kteří by poskytovali poradenství. To potvrzuje i Lenka Kadlecová, krajská radní pro sociálno.
„Je pravda, že na tato místa se lidé příliš nehrnou. Nejspíš je to způsobeno faktem, že tyto práce jsou lidmi vnímány jako velmi psychicky a fyzicky náročné. Například zařízení pro seniory jsou přeplněná a péče o seniory je mnohdy vyčerpávající. Je to pravda, na druhou stranu to může být práce člověka velmi naplňující a obohacující. Co se týče mezd, tak zcela jistě by si tyto profese zasloužily mnohem vyšší finanční ohodnocení, ovšem já mohu říci, že někteří ředitelé našich zařízení jsou natolik výbornými manažery, že si lidské práce váží a dokážou své zaměstnance dobře odměnit,“ říká Lenka Kadlecová.
Podle ní jsou nejvhodnějšími předpoklady pro práci v sociálních službách především chuť pečovat o jiné lidi, vlídný přístup k nim, klidná povaha a trpělivost.
Naplnění v péči po chlapce s Williamovým syndromem – Příkladem, jak člověk může na práci v sociálnu změnit svůj pohled, je Kateřina Dvořáková, která si v minulosti neuměla představit, že by takové zaměstnání vykonávala. Především právě kvůli nižším platům. Patnáct let se, jak sama říká, honila za penězi. Jako obchodní zástupkyně křižovala celou republiku, drtivou část dne trávila na cestách v práci, s tím se pojil stres – klasický odraz dnešní doby. Dnes je již druhým rokem asistentkou chlapečka s Williamovým syndromem a v práci našla zalíbení.
„Ačkoliv mě to podvědomě k takové práci táhlo, myšlenky na ni jsem vytěsňovala právě kvůli penězům. Zlom nastal, když jsem přišla o místo. Najednou jsem si řekla, že jsem k tomu dozrála, že už nemám potřebu dělat kariéru, že chci naopak pomáhat jiným,“ říká Kateřina Dvořáková.
Nastoupila do organizace zajišťující sociální služby, kde se poprvé setkala se svým nynějším svěřencem. Tehdy navštěvoval mateřskou školu. Vadilo jí však, že se u něj střídá několik asistentek, přičemž zrovna právě děti s tímto druhem zdravotního postižení jsou těmi, kteří potřebují svůj vlastní řád, potkávat se se stejnými tvářemi. To jim dodává jistotu.
„Když chlapec nastupoval do školy, setkali jsme se s obrovským pochopením a pomocí ze strany školy. Paní ředitelka Moravcová ze Základní školy Sokolovská v Liberci vyšla rodině chlapce vstříc nejenom tím, že jej přijala, ale také zajistila prostředky z kraje, abych se mohla stát jedinou asistentkou chlapce a ve škole se mu dennodenně věnovat. Stala jsem se zaměstnankyní přímo školy, ovšem jen na poloviční úvazek. Nicméně na školní docházku chlapce to stačí,“ pokračuje ve vyprávění.
Ředitelka navíc proškolila ostatní personál a nachystala speciální místnost, kde by Kateřina Dvořáková se svým svěřencem mohla pobývat, kdyby chlapec třídní prostředí nezvládal. K tomu však nedošlo. Podle asistentky dělá chlapec neuvěřitelné pokroky, skvěle se podařilo jej začlenit do třídního kolektivu, s dětmi komunikuje, hraje si s nimi. A ostatní děti mu pomáhají.
„Můj asistentský den vypadá tak, že si chlapce převezmu v půl osmé od maminky, dovedu jej do třídy a sednu si k němu do lavice. Společně pracujeme na všech úkolech, které mají i ostatní děti, jen občas, například u počítání, volíme pomalejší tempo. S třídní učitelkou chystáme detailní týdenní plány, máme pochopitelně nastavený individuální plán. Chlapce doprovázím po škole všude. Na toaletu, do jídelny. Skutečně se od něj ani nehnu, skrze mě komunikuje ve škole se svým okolím. Jsem doslova a do písmene jeho pravá ruka,“ říká asistentka.
Co jí práce dává? Podle jejích slov ji naprosto naplňuje a obohacuje. S počátkem péče o autistického chlapce se jí zcela změnily priority a životní hodnoty. Těší se každý den do práce a zároveň denně děkuje svému osudu jak za dvě naprosto zdravé děti, tak i že jí do cesty přihrál nynějšího svěřence.
„Až v momentě, kdy se člověk střetne s realitou v podobě nějakého handicapu u dítěte, docení, co mnozí označují jako klišé – že zdraví je nejdůležitější. Navíc na této práci je skvělé, že člověk hned vidí na vlastní oči zpětnou vazbu. Pokroky jsou neuvěřitelné, nikdo si dříve neuměl představit, že chlapec někdy bez obav vstoupí do třídy s třiadvaceti dětmi. Zaznamenávám si denně další mety, které jsme přešli.“
Na dotaz, zda ji takové povolání psychicky nevyčerpává, odpovídá, že naopak. Čas strávený s chlapcem ji nabíjí. Je od přírody životním optimistou a je ráda, že se o svůj pozitivní přístup ke všemu může podělit s někým dalším a pomoci mu tak. Podle svých slov má v plánu se tomu věnovat maximální možnou dobu, která půjde. Aby mohla, ve svých devětatřiceti letech se pustila do rozšíření své kvalifikace. Prochází speciálním kurzem, který ji v budoucnu umožní pracovat jako asistent pedagoga handicapovaných dětí.
Pavlína Stránská
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď