Před několika dny udělal Václav Kylíšek z Ústí řidičský průkaz skupiny C a může řídit kamion. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebyl neslyšící.
ÚSTÍ NAD LABEM Pouze odezírá ze rtů a nějaké zvuky k němu dolehnou díky dvěma sluchadlům. „Věděl jsem, že to zvládnu, strach jsem neměl. Až v den zkoušky, zato ohromný,“ líčí Kylíšek.
Neslyšících, kteří mají „papíry na kamion“, je v celé zemi jen několik. Kylíškovi se to povedlo paradoxně kvůli tomu, že loni přišel o práci ve stavební firmě, kde poslední roky seděl za pákami malého bagru i nakladače. O pomoc při hledání zaměstnání se obrátil na ústeckou pobočku Tichého světa, který pomáhá neslyšícím s poradenstvím, vzděláváním, tlumočením…
„My jsme mu pomohli obvolávat zaměstnavatele. Říkám, že se narodil s volantem v ruce, jen mu sudičky do uší zapomněly zapnout zvuk,“ směje se manažerka ústecké pobočky Tichého světa Karin Vaňková.
Za několik týdnů se jim společně podařilo práci najít v pražské firmě zabývající se recyklací odpadů. Hned zde dostal brigádu a smlouvu nastálo s podmínkou, že si udělá strojní zkoušky a řidičský průkaz skupiny C, aby mohl jezdit s velkým bagrem a nakladačem. A začalo nekonečné vyřizování papírů, posudků od lékaře. Vše dopadlo dobře a poprvé v životě šel do autoškoly, přestože auto řídí od 18 let. Za socialismu do ní totiž nemusel.
Stačilo, když se vše naučil pod dohledem otce, pak koupili kolek a přihlásil se k oficiálním testům a zkoušce s komisařem. „V autoškole to bylo fajn, jen instruktor si posteskl, že si se mnou nepokecá. Kvůli postižení mám lepší periferní vidění, větší přehled, víc situaci kolem vozu sleduji,“ říká Kylíšek.
Pro autoškolu bylo rozhodující, že měl posudek o zdravotní způsobilosti k řízení. Pak už byla výuka jen o trpělivosti.
„Bylo to víc práce, jen jsem musel víc vysvětlovat, což během jízdy nešlo, protože odezírá ze rtů. To jsme pak museli zastavit a vše si říci. A leckdy jsem si také musel za volant sednout a několikrát mu ukázat, jak bych si to představoval, jak by měl jezdit vzhledem k bezpečnosti silničního provozu. Nakonec ho u zkoušky chválil i komisař,“ přiblížil Michal Pavelka, učitel ústecké autoškoly, který už řídit naučil třeba i žáka bez ruky.
Zatímco jízdy dopadly na jedničku, kamenem úrazu se staly testy, které Kylíšek udělal až na třetí pokus. A jakmile hned po prvních neuspěl, přišel i o řidičák B na osobní vůz. „Vůbec jsem s tím nepočítal, ten týden jsem málem umřel,“ líčí Kylíšek.
Neúspěch u testů je z části pochopitelný, čeština je totiž pro neslyšící, kteří se dorozumívají pro ně rodným znakovým jazykem, zcela cizí řeč. „Všechny otázky, kde byly obrázky nebo značky, jsem měl vždy dobře, mátly mě ty slovní. Odpovědi si byly tak strašně podobné,“ vysvětluje Kylíšek, který byl po prvním neúspěchu u testů rázem v „kategorii chodců“. Nejprve musel udělat řidičák skupiny B a pak mohl být připuštěn ke zkouškám na vytoužený kamion.
Dopadlo to dobře a má tak zajištěnou práci a už spřádá další sny. Chtěl by z bagru přesedlat na kamion, udělat si ještě řidičák E na pořádný přívěs a jezdit s nákladem po celém Česku. Tento sen jeho učitel autoškoly už tak optimisticky nevidí.
„Céčko si dělal kvůli práci na bagru, s tím souhlasím. Kdyby měl jezdit s kamionem, byl bych proti. Nedovedu si představit, jak by fungovalo třeba řešení dopravní nehody, přivolání policie,“ vysvětlil Pavelka.
Ředitelka Tichého světa Marie Horáková ale věří, že to není nemožné. „Zkušenost ze zahraničí je jiná, neslyšící tam jako profesionální řidiči pracují,“ uvádí Horáková.
Andrea Angermannová, redaktorka MF DNES
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď