Osobní příběhy dětí s poruchou autistického spektra

První okamžik, kdy mně došlo, že u syna Ondry není něco v pořádku, byl společný oběd s přáteli a jejich stejně starou dcerou ….

ilustrační foto: Reggie Bibbs / Flickr.com

První okamžik, kdy mně došlo, že u syna Ondry není něco v pořádku, byl společný oběd s přáteli a jejich stejně starou dcerou – když roční holčička na věšáku viděla pověšený kabát svého tatínka, ukazovala na něj prstíkem a volala táta. Ondra by si toho vůbec nevšiml. Nezajímal se o nás, ani o holčičku, ani o to, kde je a proč. Jen si tam tak spokojeně lezl po zemi s kabelem v puse… I když jsem se uklidňovala opožděním u kluků, začala jsem si u syna všímat zvláštností, včetně toho, že nemluvil. Lékařce nepřišlo nic zvláštního, ale nakonec i přes údiv, že v 14 měsících stále nechodí, Ondru – až na moje naléhání – poslala k neurologovi. Jenže i tam mě uklidňovali, že jeho vývoj je normální, byť lehce opožděný, což se v tomto věku může stát.

Když byly Ondrovi dva roky, znovu jsem otěhotněla. To se už u něj začal projevovat zvláštní styl chování. Nechtěl se přátelit s jinými dětmi a vyhýbal se jim, a když ke mně přišlo cizí dítě, okamžitě přiběhl a odháněl ho pryč, nechtěl, aby na mě mluvilo, a nechtěl, aby na něj mluvila já. Rostlo mi břicho a zvládat Ondru bylo čím dál náročnější. Utíkal, neposlouchal, neotáčel se, nesledoval mě, nebál se, když jsem řekla, že odcházím pryč, klidně mě nechal odejít, vyhrožování nepomáhalo, naplácání na zadek také ne. Byla jsem bezradná, zoufalá a vyčerpaná. Nakonec moje upřímná máma jako první vyslovila nahlas obavu, že Ondra může být autista. První vztek jsem si tehdy vylila na ní. Jak si něco takového dovoluje tvrdit? Takovou nehoráznost!

Jenže v hlavě mi to zůstalo. Nakonec přišlo i destruktivní období, kdy začal věci ničit. Věčně pozoroval pračku, plival na zem. S hračkami si vůbec neuměl hrát, i když jich měl plný koš, jen ho dokola bavilo pouštět autíčko ze stolu na zem, u toho plácal ručičkama a smál se, na jednu pohádku by se byl schopný dívat tři hodiny v kuse stále dokola, vydával u toho divné skřeky.
Když se mu narodila sestřička, Ondrovi byly sotva tři roky. Když jsme si vezli domu malý, ukřičený uzlíček, nechtěl nastoupit před porodnicí do auta, ječel, kopal a snažil se utéct. Ondra odmítal vstoupit do ložnice od té doby, co jsme si dcerku přivezli z porodnice, stál na prahu a křičel, jakmile uviděl jakoukoliv věc od sestřičky, kočár, autosedačku či láhev na pití. Nechtěl být v její blízkosti, při pláči si zacpával uši a řval a celkově působil jako zmatené a nešťastné dítě.

Na pravidelnou prohlídku po porodu k nám přišla paní doktorka. Při návštěvě Ondru pozorovala a snažila se upoutat jeho pozornost. Bez úspěchu. Nakonec odcházela hodně zaražená domů. Na další prohlídce už v ordinaci vyřkla znovu tu obávanou diagnózu – autismus. A tak začaly návštěvy po všech možných vyšetřeních. Diagnóza byla vyřčena ve třech letech – atypický autismus, středně těžká mentální retardace. Byla jsem na dně – nedokázala jsem pochopit, že moje milované dítě je doživotně postižené, a začala jsem zoufale plakat. Nechtěla jsem s nikým mluvit ani nikoho vidět. Vyčítala jsem bohu, že mi dal dítě, se kterým budou celý život jen starosti. Po několika probrečených dnech a nocích jsem si naštěstí uvědomila, že se musím vzpamatovat a začít Ondrovi nějak pomáhat. Sedla jsem k internetu a začala po nocích studovat, co vlastně autismus je.

Ondra byl ve svých projevech pořád stejný, pouze jeho vztah k sestřičce se začínal měnit, jako by pochopil, že prostě patří do party a nic s tím neudělá. Pomalu a nejistě ji začínal brát a po měsíci ji i políbil. V té době mně nejvíc pomáhal manžel – byl takovou oporou, že jsem mu dodnes nesmírně vděčná. Držel mě, když jsem se hroutila, utěšoval, když jsem pořád plakala. Synovo postižení nás ještě víc sblížilo a upevnilo náš vztah a manželství. Oba syna milujeme i přes jeho autismus. Začali jsme pravidelně docházet na terapie – první úmyslné Ondrovo slovo bylo až v jeho 3,5 letech a bylo to něco jako MA a po dvou týdnech AMA a pak se přidalo MAMA. Měl u toho zvláštní hlas. Já i manžel jsme brečeli radostí a dojetím. Jeho pokusy o další slůvka od té doby pokračují a slovní zásoba se rozšiřuje. Dnes zná okolo 30 slov. Samotnému mu to dělá radost, když se naučí nové slovo a dokáže ho používat….

Dobrý den s kurýrem