Vzpomeneš si, kdy tobě někdy někdo pomohl nebo kdy sis nechal pomoct? ptal se dobrovolníka redaktor ČT 1…
Miroslav BIELIK, dobrovolník, Domov pro mne, o. s.:
Tak nevím, jestli jsem z těch lidí, kteří si nechávají úplně pomáhat, možná, že se snažím žít tak, abych jako kdyby nebyl ostatním přítěží možná. Ale na druhou stranu, je hromada takových příjemných věcí, které mě potěší, není to taková pomoc úplně v pravém slova smyslu, ale je to takové například ty drobné radost, například paní v obchodě, která je příjemná, i když teoreticky může být unavená.
redaktor:
Miro Bielik studuje psychologii na filozofické fakultě v Brně. Do prvního ročníku nastoupil v září a ještě během prvního semestru začal působit jako dobrovolník ve sdružení Domov pro mne, které pomáhá handicapovaným žít běžný život. Tam, kde končí práce asistentů, tam začíná Miro. Nejméně jednou týdně navštěvuje několik klientů a bere je tam, kam oni sami chtějí. Do kina, do cukrárny, na nákupy, zkrátka kamkoliv. Dnes se půjde projet do parku s Ondrou a Hankou.
BIELIK:
Nazdar, Ondro. Nazdar, Haničko. Hanička maluje, já jsem jí při tom ještě neviděl, ale maluje ústy, tím, že končetinami nemůže hýbat, tak maluje ústy. Ondra je velký cestovatel a například tento víkend byl někde v České Třebové nebo kde, je mu myslím, hádám, dvacet dva let možná. Myslím, že se narodil ve stejný den jako já. Když už jsme při tom cestování s vozíčkáři, tak vnímám to například, jaké to mají maminky s kočárky těžké v těch autobusech nebo když vidím někde nějakého vozíčkáře, tak je to takový jiný vztah, cítím vůči němu nějakou takovou náklonnost, i když ho vůbec neznám.
Ondřej SRP, klient, Domov pro mne, o. s.: Tady se nejlíp spí vždycky. Tam byly kořeny a asistent to jaksi nevybral a …
Miroslav BIELIK,: Počkej a vy jste závodili.
Ondřej SRP,: Po lese, to je taková bláznivá pražská organizace, která neumí chodit po silnici.
Miroslav BIELIK: A tobě se líbí takový styl jako jízda lesem.
SRP,: Ano.
Miroslav BIELIK
Jednou jsme měli ve škole takový úkol si představit, kdybychom my byli nějak handicapovaní a co bysme dělali v takové situaci, jak bysme si zařídili život, ale potom jsem začal chodit za Ondrou a Hankou a zjistil jsem, že ono to není tak jednoduché, protože například člověk třeba nemá postižené nijak oči, tak čtení je celkem závislé na tom, že člověk si umí obracet strany a když člověk není schopný obracet strany a tím pádem například to čtení je o mnoho náročnější věc, než by si člověk myslet, že přece vozíčkář si může číst.
Ondřej SRP,:
Já si myslím, že když člověk chce a zajímá se o to, tak i člověk na vozíku zvládne něco, co normální zdravej člověk akorát trochu s omezením, například se chystám slaňovat v Praze Nuselskej most třeba.
Miroslav BIELIK, dobrovolník, Domov pro mne, o. s.:
Jakože neumí úplně ovládat to svoje tělo, tak se umí smát tak opravdu výborně, tak velmi specificky, a to je taková velmi příjemná okolnost a aspoň mně toto zlepší náladu.
Ondřej SRP: Ty jseš jak pískal obecný, ty patříš do lesa.
Miroslav BIELIK:
Vidět Hanku a Ondru a nebo ty další klienty je příjemné kvůli tomu, že je to příležitost pro takové trochu vniknutí do jiného světa, a nevím, jestli to bylo zjevné na tom, co jste dneska mohli vidět, ale oni jsou celkem veselí a často mám pocit, že například na zastávce a my se tam nejvíc smějeme ze všech lidí, všichni se tam takto vážně tváří, ale my jsme tam prostě nejveselejší, takže ono to má takové svoje kouzlo, i když je to teda trochu jiný svět než jako běžně s kamarády nebo tak, ale má to svoje kouzlo.
Přidejte odpověď