Ve 12 letech nedokázal vyjít schody. Místo do školy musel k lékaři, kde se dozvěděl krutou diagnózu: roztroušená skleróza.
Plzeň – Bylo mu 12 let, když ho zasáhla krutá rána osudu. O posledním prázdninovém víkendu roku 1999 vyrazil s rodiči na výlet na kolech. Najednou byl tak unavený, že nemohl ani šlapat. Protože býval rodinným vtipálkem, všichni si mysleli, že si dělá legraci. Za dva dny nato však už Bronislav Bočko nedokázal vyjít ani pár schodů před školou. Všem začalo být jasné, že něco není v pořádku.
Místo do školy zamířil s rodiči k lékařce. „Ani po několika odborných vyšetřeních však nikdo netušil, co mi je,“ vzpomíná dnes 28letý Bronislav. V té době už téměř nechodil. Až po měsíci následovala šokující diagnóza: roztroušená skleróza.
„Mně to moc nedocházelo, byl jsem celkem malý, ale podle reakcí rodičů jsem vycítil, že to není dobré. Začal koloběh událostí, které mi změnily život. Najednou se z bezstarostného aktivního kluka stal nemocný člověk, kterému to značně sestřelilo psychiku až někam k bodu mrazu,“ říká Bronislav.
Začala léčba kortikoidy. Deset dní na kapačkách, poprvé tak dlouho v úplně cizím prostředí. S omezenou hybností a značně pochroumanou psychikou. „Moje máma se mnou byla každý den, vždycky až do doby, než jsem usnul.“ Po absolvování první léčby ale nenastalo žádné zlepšení. Lékaři v Plzni, odkud pochází, mu jen sdělili, že nejspíš do roka skončí na invalidním vozíku a zakázali mu veškerý pohyb. Zkušeností s dětskými pacienty s roztroušenou sklerózou tu totiž tehdy moc neměli.
„Stal se ze mě zdravotně těžce postižený člověk, dítě – ZTP, jak stálo na průkazu od sociálky “ říká Bronislav. Jeho matka, vystudovaná zdravotní sestra, se však nevzdala a prosadila léčbu v Motole, kde již v té době byla zřízena dětská klinika.
A v léčbě nastal obrat. Doporučili mu naopak hodně pohybu a pomohli s psychikou. Další ataky nemoci se dařilo pomocí kortikoidů úspěšně rozhánět. Přesto hodně zameškával školu, takže v pololetí na střední dělal reparát z literatury.
Horší však bylo, že nemoc s velkou silou udeřila podruhé, a tentokrát zasáhla ruce. „Nemohl jsem se sám najíst, nedokázal jsem se sám obléci. Jindy se mi zanítil oční nerv a neviděl jsem na levé oko,“ přibližuje kruté okamžiky svého mládí Bronislav. Na levé oko dodnes vidí jen na 60 procent.
„Po oku mi ještě ochrnula levá část obličeje, takže jsem vypadal jak Sylvester Stallone po lahvi whiskey,“ snaží se o úsměvný pohled na těžké chvíle.
Tehdy také zažádali o (v té době) vcelku novou léčbu přípravkem Copaxone, který se dnes již běžně užívá.
Když mu bylo osmnáct, musel opustit dětské oddělení v Praze a přestoupit k dospělým. „Tehdy mi na sociálce řekli, že nespadám do žádných tabulek a tak mě rychle vyléčili,“ usmívá se Bronislav. „Ze ZTP jsem se stal jedním razítkem zdravým člověkem. Ale jsem za to rád. Díky Copaxonu jsem od roku 2002 ataku nemoci už neměl.“
Dnes se všichni diví, že s touto diagnózou funguje jako zcela zdravý člověk. Bronislav je přesvědčen, že z 80 procent je to vlivem psychiky. Srovnat se s nemocí a zdravě ji ignorovat, to je jeho recept na výhru. „Když tomu podlehnete a sesypete se, sestřelí vás to a budete se z toho těžko dostávat. Hlavně se člověk nesmí omezovat a musí si dopřávat to, co chce a snažit se za tím jít.“
Bronislav vystudoval veřejnou správu a pracoval několik let na úřadě. Dnes se věnuje svým dvěma velkým vášním – šoubyznysu a hokeji. Jako produkční jezdil nejprve po republice se známými herci, zpěváky a komiky, jako jsou Uršula Kluková, Jirka Mádl, Bohuš Matuš nebo Víťa Vávra. Dnes se této profesi věnuje profesionálně ve veřejnoprávní televizi. „Práce mě baví a o nemoci ani nevím. Když se mě doktor na kontrole zeptá, jak se cítím, vynadám mu, že kdyby mi to pořád nepřipomínal, ani o tom nevím,“ zdůrazňuje Bronislav Bočko.
S druhou láskou – hokejem začal nejprve na rybníku. Vycpaný různými molitany a s doma vyrobenou helmou. Časem si koupil vybavení a začal chytat amatérsky na zimních stadionech. Před dvěma měsíci začal závodně chytat krajskou soutěž mužů a žádný z jeho spoluhráčů o jeho těžké nemoci nic netuší.
„Měl jsem v životě obrovské štěstí na lidi, které jsem potkal, se kterými jsem vyrůstal nebo spolupracoval. Dalo mi to hodně a rád bych to také někomu alespoň nějak vrátil. Dnes je mi 28 let a byl bych rád, kdyby moje vyprávění někomu, kdo je na tom hůř než já, alespoň trochu pomohlo. Může to znít divně, ale já své nemoci vděčím za vše, co mám,“ uzavírá svůj příběh Bronislav Bočko.
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď