V Česku nefunguje ucelená rehabilitace. Až dvěma třetinám osob se zdravotním postižením v produktivním věku by přitom umožnila vrátit se do zaměstnání. Na příslušném zákonu se pracuje již patnáct let.
ilustrační foto: foxtongue / Flickr. com
PRAHA Čtyřiadvacetiletý student práv Zdeněk měl vážnou autonehodu. Utrpěl při ní těžké poranění mozku, ochrnul na půl těla a přestal komunikovat. Lékaři zhodnotili, že je mentálně postižený. Zdeněk navštěvoval různá zdravotní zařízení, až se po třech letech od nehody dostal do péče mezi oborového rehabilitačního týmu. Zjistili, že žádné mentální postižení nemá a jeho intelekt je naopak nadále velmi vysoký. Zdeněk se rehabilitace účastnil zhruba rok. Nyní je sice stále na mechanickém vozíku a má problémy s komunikací, podařilo se mu ale úspěšně dokončit právnickou fakultu a je zaměstnán v advokátní kanceláři.
Podobných příběhů, jako je ten Zdeňkův, by mohlo být více. „Kdyby existoval zákon o ucelené rehabilitaci, potřebné rehabilitační služby by se dostalo všem pacientům hned po propuštění z nemocnice a byla by větší šance, že se navrátí do běžného života,“ věří přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Olga Švestková.
„Nyní to funguje tak, že člověk, který vyjde z nemocnice, dostane invalidní důchod a dále už se o něj nikdo nestará,“ popisuje současnou situaci předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása.
Česko je jednou z mála evropských zemí, v jejichž legislativě zákon o ucelené rehabilitaci chybí. Týkal by se až milionu obyvatel. Podle údajů Českého statistického úřadu osoby se zdravotním postižením tvoří necelých deset procent české populace.
Odborníci jsou přesvědčeni, že s účinnější rehabilitací by více pacientů mohlo opět žít plnohodnotný život, vrátit se do práce nebo alespoň pobývat ve známém domácím prostředí a neskončit v léčebnách či jiných institucích.
Mohly by se ušetřit dvě miliardy Statistiky z evropských zemí ukazují, že zpátky do pracovního procesu je možné přivést až dvě třetiny osob se zdravotním postižením v produktivním věku. V Česku se ale do zaměstnání vrací zhruba jen desetina z nich. „Mezi zdravotním postižením a nezaměstnatelností není rovnítko. Lidé s disabilitou můžou často nadále pracovat,“ říká Švestková. „Jakmile se člověk vrátí do zaměstnání, stane se z něj plátce daní, platí si sociální a zdravotní pojištění, ušetří se na invalidních důchodech,“ vypočítává dále výhody. Ti, kteří zákon o ucelené rehabilitaci prosazují, spočítali, že úspory ve výdajích by dosahovaly přes dvě miliardy korun ročně.
Ministerstvo práce a sociálních věcí, do jehož gesce zákon spadá, o jeho výhodnosti již tak přesvědčeno není. „Náklady po zavedení tohoto konceptu budou vyšší přibližně o půl miliardy a ve velmi optimistické variantě by pak mohlo dojít k úspoře,“ vyjádřil se za ministerstvo Petr Sulek. Oponenti ale tvrdí, že na záležitost je třeba nahlížet z dlouhodobého hlediska. „Jistěže to bude něco stát. Přínosy s pohledem do budoucna jsou ale obrovské,“ věří Krása.
Lidí se zdravotním postižením bude podle odborníků navíc stále přibývat. To je dáno zejména stárnutím populace, dnes je také možné léčit řadu nemocí, na které by lidé dříve umírali. Odborníci počítají, že kolem každého člověka se pohybují většinou minimálně dvě další blízké osoby a dostupné rehabilitační služby by tak ovlivnily životy nejen lidí se zdravotním postižením, nýbrž i těch, kteří o ně pečují, tedy až třiceti procent české populace.
Nefunkční systém „Akutní zdravotní péče je na špičkové úrovni, v 21. století to ale nestačí. Musíme umět život nejen zachránit, nýbrž zajistit i jeho kvalitu,“ říká Švestková. To údajně stávající systém nezaručuje. Měl by fungovat tak, že pacient by se z nemocnice dostal do rukou rehabilitačního týmu, který tvoří odborníci z různých oborů, od fyzioterapeutů, ergoterapeutů, logopedů po speciální pedagogy a psychology. Po ukončení rehabilitace by ergoterapeuti, kteří usilují o zapojení pacienta do běžného života, zhodnotili jeho bydlení, zda bude nutné přeměnit ho na bezbariérové, a určili by, jaké pomůcky pro každodenní život případně jaké sociální služby bude potřebovat. „V Česku se toho už hodně udělalo. Máme spoustu kvalifikovaných pracovníků, kteří kvalitní služby dokážou poskytnout, řadu zdravotních pomůcek platí pojišťovna, funguje třináct ergodiagnostických pracovišť, máme zákon o sociálních službách a část zákona o zaměstnanosti je věnovaná i pracovní rehabilitaci,“ vyjmenovává klady Švestková. „V současném systému ale není správná návaznost a organizace rehabilitace nastavená tak, aby se služby dostaly ke všem pacientům s disabilitou, kteří mají prognózu ke zlepšení.“
Ministerstvo práce a sociálních věcí tvrdí, že nástroje, které zajišťují návaznost péče pro osoby po ukončení hospitalizace, již existují. Podle ustanovení zákona o sociálních službách má poskytovatel zdravotních služeb informovat místně příslušný úřad obce o tom, že pacienta propouští a ten má zjistit možnosti návazné péče a zahájit koordinaci sociálních služeb. Podle Švestkové to tak ale v praxi nefunguje. „Pacient si o sociální služby či pracovní rehabilitaci musí zažádat sám,“ komentuje. „Měla by panovat větší propojenost mezi sociálními a zdravotními službami. Jsou součástí jednoho celku, který člověk potřebuje,“ dodává Švestková.
Těžké se dohodnout Zákon o ucelené rehabilitaci je nadresortní záležitost, která vyžaduje spolupráci tří ministerstev – práce a sociálních věcí, zdravotnictví a školství. „Je neskutečně komplikované, aby se úřady mezi sebou domluvily, a proto se to celé neustále protahuje,“ vysvětluje si Krása, proč se zákon projednává již přes patnáct let, žádný z dosavadních návrhů neprošel.
Poslední verzi Tezí právní úpravy koordinace osob se zdravotním postižením, z nichž by se mělo vycházet při přípravě paragrafovaného zákona, má ministerstvo práce k dispozici již od roku 2013. „Bylo v plánu materiál projednat na jednání vlády s tím, že v případě jeho schválení by se vypracoval věcný záměr zákona o koordinaci rehabilitace. Ministerstvo práce a sociálních věcí však materiál z meziresortního připomínkového řízení stáhlo,“ vyjádřila se za ministerstvo zdravotnictví Štěpánka Čechová. „Počítalo se, že by se v krajských městech vytvořila rehabilitační koordinační centra. Toto umístění je však diskutabilní kvůli místní, časové i finanční dostupnosti,“ vysvětlil odklad Sulek.
V současnosti téma ucelená rehabilitace do legislativního plánu prací ministerstva sociálních věcí zařazené není. „Stále ovšem zůstává jedním ze stěžejních úkolů ministerstva a jsme připraveni spolupracovat,“ tvrdí Sulek.
MARIE VEJVODOVÁ
Lidové noviny
Přidejte odpověď