Představte si, že vyděláte miliardu korun a na místo konzumního štěstí přijde deprese a začnete uvažovat o světě bez peněz. Konkrétně o koncepci ekonomiky daru. Proč by měla nahradit kapitalismus západního střihu a skutečně se svět může bez peněz obejít? Ptali se hosta Hyde Parku, programátora, podnikatele a taky stoupence buddhismu Libora Malého.
Česká televize
Podnikatel, vizionář a filantrop. V roce 96 změnil český pracovní trh, když založil servery Práce.cz a Jobs.cz. Firmu Allen C, která tyto weby provozovala, prodal na začátku roku 2012 za téměř 1 miliardu korun. Utržený obnos ale neutrácí. Štěstí totiž podle něj s množstvím financí na kontě nesouvisí a epocha peněz se prý stejně blíží ke konci.
Libor MALÝ,
Dokud lidé v ty papírky věří, tak ony budou fungovat, ale pokud čím dál tím víc programů a různých jiných pořadů bude říkat , že ty papírky tu funkci přestanou plnit, tak lidé tomu přestanou věřit a tím pádem ty papírky nebudou mít žádnou hodnotu.
:
Prodeji firmy předcházel zájem o buddhismus. Malý se jím aktivně začal zabývat před 13 lety. V Praze hostil třeba Jeho Svatost dalajlámu.
Libor MALÝ,
Já jsem opravdu praktikující buddhista. Ta cesta se jmenuje Dzogčhen a popravdě řečeno, kdybych vlastně neměl toho svého duchovního mistra, toho tibetského mnicha, který žije dlouhá léta v Tibetu a jmenuje se Čhögjal Namkhai Norbu, tak bych asi nedokázal to, co jsem dokázal.
:
Podle Malého se lidstvo blíží ke konci další historické epochy, založené na materiálním vlastnictví a měření všeho hodnotou peněz.
Libor MALÝ,:
Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, za který si koupěj něco, co nepotřebujou. Celá ekonomika je založená na tom, že my všichni musíme konzumovat. A když nekonzumujeme dost, tak prostě vzrůstá nezaměstnanost, což vlastně způsobuje, že my sami nemůžeme potom konzumovat a je to smrtící spirála, která jde dolů.
:
Celé by to podle Malého mohlo fungovat takto. Místo toho, aby se lidé snažili koupit něco, co nemají, mají ostatním nabídnout to, čeho mají dostatek, což nemusí být jen materiální věc, ale třeba znalosti nebo služby, i proto se rozhodl založit web Hearth.net, který funguje na principu daru.
Libor MALÝ, :
A je to vlastně jako platforma, kde lidi normálně choděj a daruj to, co chtěj, a když je to darování, tak tam vlastně nejsou peníze, to znamená, že to je normálně tržní systém, kde máte nabídku, to jsou lidi, co dávaj. A pak máte poptávku, to jsou lidi, který to zrovna potřebujou.
:
Divák Cecil: „Tvrdíte, že jste prodal své firmy, protože jste měl deprese, že si můžete koupit všechno. Teď snad nemůžete? Nezměnila se jenom odpovědnost, kterou máte?“
Libor MALÝ,
ta otázka není úplně precizní, ne, že bych ji prodal, protože jsem měl deprese. Já jsem tu firmu prodal, protože po těch 16 letech se mi najednou stalo to, že jsem měl pocit, že to, co jsem na začátku viděl, že chci udělat, tak je jako hotový a já vlastně nevěděl, proč to dělám dál, protože jsem měl hotovo. A to byl ten primární důvod, proč jsem to vlastně prodal, asi ten pocit, mám hotovo a konec.
:
Máte tu miliardu?
Libor MALÝ, :Já to nepřepočítávám.
:
K tomu totiž směřovala ta divácká otázka. Teď si nemůžete koupit to, co jste mohl před tím, tedy všechno?
Libor MALÝ, :
Víte co, můžu si koupit teď i to, co jsem si mohl koupit před tím. Vlastně , pokud člověk nepotřebuje tryskáče, jachty a vesmírný lodě, a tak dále, tak jsem si mohl koupit všechno, co jsem chtěl, před tím a můžu si koupit všechno, co chci, i dneska.
:
Takže jste prošel ale nějakým vnitřním obratem?
Libor MALÝ, :
to si pamatuju, že jednoho dne takhle na Tenerife, to byl takovej velkej zážitek, byli jsme tam v takové vilce celá rodinka a rodinka odletěla, protože dětem skončily prázdniny, já jsem tam ještě zůstal nějakou dobu, protože vlastně jsem členem té komunity Dzogčhenu a tam je vlastně globální centrum a já vlastně tam jako pracuju, podporuju tam rozvoj toho místního centra a nějak se podílím na tom běhu tý komunity, tak jsem tam ještě zůstal a teď byl večer, já jsem si z baru prostě přinesl šampáňo, zůstal jsem v tý vířivce a teď jsem si tam tak ležel v tý vířivce, bublalo to tam , všechno je v pořádku, nebe, hvězdy a teď mě přepadla ta deprese, protože jsem si uvědomil, že vlastně mám všechno, ale co vlastně dál mám dělat s tím životem, když vlastně docílíte všechno v půlce života, tak vám zbejvá ještě druhá půlka a teď vlastně proč vlastně žít tu druhou půlku, když už vlastně v tý první půlce jste si dokázal všechno. To byla dobrá deprese.
:
A označil byste to za změnu odpovědnosti, jak se ptá divák? Změnu, je to určitě změna přístupu.
Libor MALÝ, :
To spíš byla změna postoje toho , co v životě chci vlastně dál nebo co s tím životem chci vlastně dál dělat, protože já jsem do tý doby pořád jenom premejšlel v kontextu toho byznysu, v kontextu toho podnikání, v kontextu těch služeb těm zákazníkům a těm internetovým uživatelům a najednou vlastně nic z toho nebylo a já jsem jako říkal: „A co s tím životem budu dělat dál?“
:
Označil byste to za něco, čemu by se dalo říct osvícení?
Libor MALÝ, :
Ne osvícení je úplně něco jinýho.
:
Takže nic v tom, řekněme, křesťanském smyslu, západním smyslu, jak o tom mluví třeba celá řada světců?
Libor MALÝ, :Já tu západní filozofii nikdy moc nestudoval, takže nevím.
:
Standa: „Říkáte, že jste svou firmu řídil podle buddhistického myšlení, můžete nám upřesnit principy takového řízení? Dále říkáte, že jste si mohl koupit všechno. To ta vaše firma tak prosperovala? Proč jste tedy ji prodal? Děkuji za odpověď.“ Tedy principy buddhistického myšlení v řízení firmy.
Libor MALÝ, :
Jasný, takže vlastně principem, tak jak já jsem si to aplikoval, tak ono to není úplně jenom jako buddhistický myšlení, ono je to vlastně i v tom křesťanství. V křesťanství máte Svatou trojici, to znamená, že vlastně každý systém se skládá ze tří subsystémů, z energie, z hmoty a z informace. To třeba říkal už i Albert Einstein, e= mc2, že , energie, hmota a informace o tom, jak světlo letí rychle. No já jsem vlastně tenhle princip aplikoval vlastně do řízení firmy, takže jsem se snažil vytvářet, primárně jsem se snažil maximalizovat energii v tý firmě, to znamená, že jsem ty lidi se snažil motivovat, aby je ta práce bavila. Vytvářel jsem jim různý příležitosti nebo, jako jak to říct, challenge, prostě výzvy a snažil jsem se je podporovat, aby ty zaměstnance bavilo v tý firmě pracovat.
:
Oni to akceptovali? Nedívali se na vás zpočátku jako na zjevení?
Libor MALÝ, :Ano, dívali, upřímně.
:
A po jak dlouhé době to přijali?
Libor MALÝ, :
No, někteří lidé, když třeba přišli, já nevím, z Telefóniky nebo z nějaký takový klasický korporace, tak někteří to neustáli a třeba za pár měsíců dali výpověď a odešli, řekli, že prostě tohle ne. Což pro mě bylo signál, že tyhle lidi mají určitej styl myšlení a prostě se do tý mojí firmy jako nevejdou, ale pak tam zůstalo to jádro, ty, který to pochopili a který se vlastně nadchli a oni sami pracoval, byli nadšený a prostě v tý firmě byla opravdu velká radost.
:
Kde je ta styčná plocha mezi podnikáním západního střihu a východní filozofií. Kde se to potkalo?
Libor MALÝ, :
Já bych řekl, že já jsem to viděl v tom, že je to o té radosti, že vlastně já mám dělat takový věci, aby všichni byli šťastný, abych já byl šťastnej, což jsem byl, aby moji zaměstnanci byli šťastný, což jsem dělal, co jsem mohl, aby zákazníci byli spokojený, to znamená, za ty peníze dostanou třeba trošku víc, než by čekali a aby ty uživatelé, ty lidi, co tu práci hledají, tak aby jí našli rychle a takovou, jako hledaj, takže vlastně bylo to o spokojenosti, a to si myslím, že je v podstatě normálně princip podnikání…
:
A firma přesto vydělávala tak, jak před tím.
Libor MALÝ, :Vydělávala dobrý peníze.
:
Tak divák Tomáš: „Bhútán si trošku idealizujete, nemyslíte?“ Divák naráží na váš několikerý popis návštěvy Bhútánu, který vás oslovil.
Libor MALÝ, :
jasný. Tak já jsem v tom Bhútánu byl loni v září a pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem v životě měl. Proč to říkám, abych to divákům přiblížil. V Bhútánu je totiž, Bhútán je království a ten král jakožto vladař se rozhodnul, že jeho nezajímá, aby jeho lidi byli bohatí. On se rozhodnul, že on chce, aby jeho poddaní byli šťastný.
:
To už je ovšem rozhodnutí staršího data.
Libor MALÝ, :
70. léta. A vlastně on přestal řídit celej ten stát na základě toho principu, co máme tady, toho hrubého národního produktu, kterej furt měříme a furt to musí růst, ale on to začal měřit na základě hrubého národního štěstí a vlastně tím pádem se úplně změnila ta logika, jak tam všichni fungujou a když se to převezme do toho byznysu, tak ten rozdíl se tam projevuje v tom, že samozřejmě mají tam peníze, fungujou tam normálně v celým světě, protože ten kapitalismus je globální systém, ale ta firma nemaximalizuje ten zisk donekonečna, ale sami si šéfové, majitelé tý firmy si řeknou: „Nám stačí 5 procent.“ A když vydělaj třeba 15 procent zisku, tak těch 10 procent zisku oni vrátí zpátky do tý země, takže třeba dělaj projekty, já nevím, ochrana životního prostředí, nebo investujou do klášterů, podporujou vzdělávání, budujou silnice, renovujou kláštery. Prostě ta země prosperuje a vzkvétá.
:
Opravdu? Narážím na konkrétní zprávy, které koneckonců před 2 lety citovala agentura ČTK. Místní lidi v Bhútánu, Džigme Vančuka, což je místní sociální pracovník, říká: „Lze vidět, že tu lidé nejsou šťastní. Setkáváme se s mnoha problémy a mnoho lidí trpí. Každým rokem roste míra kriminality, na ulicích dochází k ozbrojeným loupežím a krádežím, což zde ještě před 10 lety neexistovalo.“
Libor MALÝ, :Jasný, jasný. No, možná se vrátím k tomu buddhismu …
:
Mě by zajímal ten váš pohled, mě by zajímal pohled na tuto věc.
Libor MALÝ, :
Já se k tomu dostanu. Totiž principem buddhismu je, že vlastně všichni lidi prožívají utrpení, protože se dějou věci, který se jim nelíběj, třeba roste tam kriminalita nebo nejsou všichni šťastní. Je jasný, že když tam chodíte po těch ulicích, tak ty lidi se tam neválej po ulici a řehtají se štěstím, prostě všichni lidi žijou normální život, takže prostě umřou jim blízký, a tak dále …
:
Ano, promiňte, ale vy jste popisoval, že tamní ekonomika funguje, že ekonomika, anebo stát, který bazíruje nikoliv na hrubém domácím produktu, ale na tom, co oni říkají národní štěstí, že prosperuje. Proti tomu jsou konkrétní svědectví lidí, kteří tam žijí a říkají: „Nefunguje to tak ideálně.“
Libor MALÝ, :Ale ideální svět neexistuje, neexistoval a existovat nebude.
:
Ale říkají: „Je to stále horší, roste nezaměstnanost, setkáváme se s případy alkoholismu, narkomanství, stále více a více,“ a zdůvodňují to otevíráním se té země.
Libor MALÝ, :
to je pravda. My jsme se tam třeba potkali v Thimphu s některejma členama vlády a já jsem seděl u stolu s ministrem informací, což by se tady v Čechách přeložilo jako cenzura. A my jsme se ho ptali, co vlastně ta jeho práce obnáší jako vrchní cenzor a on říká, že opravdu se snaží ochránit tu společnost před těma různejma negativníma informacema a zprávama z toho světa, protože prostě ty lidi jako zbytečný, aby byli příliš rozrušený. A my říkáme: „Dobře, a jako jak to cenzurujete? Kde je ta hranice, podle čeho cenzurujete? A jak ta vaše práce vypadá?“ A dodneška si myslím, že to myslel upřímně, on jako říkal: „Každé ráno já vstávám v 6 hodin a hodinu, než jdu do práce, medituju, abych se zbavil falešnejch, egoistickejch, sebestřednejch věcí, abych se naladil na ten vyšší význam a pak v tý práci pracuju podle nějakýho kritéria, který jsme tady s různejma vědcema a tak dále vytvořili, a když si nejsem jistej,“ tak na tom ministerstvu mají takovej malinkatej klášter, on do toho kláštera jde a v tom klášteře medituje a čeká, jaká mu přijde odpověď a tak se rozhodne.
:
Když se vrátím přece jenom o několik pater níž k těm problémům, které jsme popisoval. Já jsem to zmiňoval z jednoho konkrétního důvodu. Neukazuje se, že ta koncepce, ze které vycházíte nebo která vás tak inspirovala, myslím tedy to národní štěstí, neobstojí v okamžiku, kdy se střetne s globalizovaným světem? Protože ty problémy skutečně popisují právě jako důsledek toho otevírání se té země.
Libor MALÝ, :Rozumím, rozumím. Nevím. Uvidíme.
divák Vosky: „Pane Malý, nepramení vaše idea fungující ekonomiky bez peněz jako prostředku směny právě proto, že si můžete v podstatě dovolit všechno, tudíž můžete leccos darovat. Člověk, jež tře bídu s nouzí, není jich málo, takovou možnost nemá.“
Libor MALÝ, :
Správná otázka, taky jsem si o tom přemýšlel, jestli náhodou nejsem, jak to říct slušně, divnej v tom, že si můžu spoustu věcí dovolit, ale ta zkušenost mi ukazuje, že to není tak. My máme dneska 10 tisíc uživatelů plus minus a máme tam asi 800 nebo 900 věcí a služeb, který běžný lidi tady v týhle Český republiky a Slovenský už dneska darujou, takže vlastně ukazuje se mnoho lidí, který, víte co, nemusíte bejt boháč, abyste měl co darovat. Můžete darovat jenom to, že vidíte babičku, jak táhne těžkou tašku do schodů a vy k tý babičce přiběhnete a tu tašku jí do toho 3. patra vynesete, a to může udělat každej bez ohledu na to, kolik má peněz. A my dneska máme 900 nabídek od plus, minus tisíc lidí, kteří vlastně už to dneska žijou a nejsou to žádný boháči.
:
Ten dotaz možná směřoval i k tomu, zda ta, zda tu ideu světa bez peněz si v podstatě nemůže dovolit právě jenom člověk, který je přeci jenom jištění penězi, byť někde zpovzdálí, byť je neužívá.
Libor MALÝ, :
rozumím. Ta celá myšlenka vlastně vznikla proto, že jak to bylo v těch ukázkách před tím, že vlastně tenhle ten systém, kterej je založenej na konzumu, to znamená, věci jsou kolem nás a teď já si je beru a konzumuju je, tak není udržitelný, protože počet lidí na planetě roste, životní úroveň mnoha lidí na planetě roste, podívejte se do Číny , kolik je tam lidí a jak tam ta životní úroveň roste, spotřeba roste a teď ta zeměkoule je pořád jenom kulatá, není nafukovací, takže ať tak nebo tak, prostě jednoho dne se narazí na určitý limity a ta moje myšlenka je obrácená. Každej z nás něco máme. Máme čas, máme zkušenosti, máme dovednosti, mám peníze a já to můžu dát tomu, kdo to potřebuje, takže místo toho směru já beru věci, tak já to otáčím, já dávám věci.
:
Jste si jistý, že takto je schopný uvažovat člověk, který není zajištěný, který, řekněme, to, co vydělá, to zkonzumuje, jinými slovy žije podle systému z ruky do úst.
Libor MALÝ, :
rozumím. Dneska se tímhle tím mým systémem uživit nelze, protože žijeme ve společnosti, která je z 99,99 procent založená na tom, že potřebujeme peníze, hypotéky, zdravotní, sociální pojištění, internet, elektřina, telefon, benzin vám do auta nenalejou zadáčo. Takže prostě dneska se tím nedá žít a kdo si myslí, že já říkám, že dneska teď hned všichni budeme žít bez peněz, tak to nejde. A ten člověk, kterej opravdu od rána do večera dělá něco, tak věřím tomu, že je prostě velký množství lidí, který opravdu nemají nic, co by mohli dát materiálního. Ale oni můžou pomoct, třeba radou nebo tím, že pustěj někoho sednout. pro takovýhle lidi to není otázka toho, že dávají hmotu nebo službu nebo čas, ale je to spíš otázka jejich svědomí, jak tyhle lidi chtěj žít. Jestli náhodou třeba tím, že něco, co každej z nás má a oni to v sobě objeví, tak to dají, když je to vhodný, že najednou si sami o sobě zlepší svoje mínění a ten den pro ně je pak najednou veselejší, udělají dobrej skutek.
:
Myslíte si, že o něčem takovém má prostor uvažovat člověk, který v podstatě musí přemýšlet hlavně o tom, aby se uživil, aby uživil svoji rodinu?
Libor MALÝ, :
No vždycky vám ale zůstane, jedete třeba tramvají a teď, řekněme, příklad, nastoupí maminka s velkým bříškem a nikdo jí nepustí sednout, takže někdo vždycky, ať sebechudší, vždycky mám tu možnost vstát a říct: „Pojďte si sednout.“ A udělám ten dobrej skutek. I já dávám to místo, na kterým sedím, tý mamince, která ocení to sezení, i to je dar.
:
To ano, ale to přeci nevylučuje svět s penězi.
Libor MALÝ, :
Vždyť já taky neříkám, že to jsou dvě věci naprosto se vylučující. Já říkám, že tenhle systém, ten finančně kapitalistickej systém je to nejlepší, co jsme kdy vymysleli, ale taky říkám, že prostě všechno, co jednou začne, tak jednou skončí, takže mě to prostě napadlo možná jako prvního, tak jsem to začal zkoušet a uvidíme, třeba jsem blázen já, je to možný.
:
Divák Honza: „Dobrý večer, jak by vypadala ekonomika bez peněz? Vrátili bychom se ke směnnému obchodu? Já osobně vidím odebrání hotových peněz lidem, jako další krok k jejich zotročení a domnívám se, že hlavní problém je velice nerovnoměrné rozdělení světového bohatství.“ Pojďme to vzít tedy od začátku. Vrátili bychom se ke směnnému obchodu?
Libor MALÝ, :
Ne. Směnný obchod, pod směnným obchodem já vidím barter, to znamená, já vám dám kozu a vy mi dáte 20 pekáčů, pecenů chleba. Ale to je barter. Tady ten princip, to, co děláme my, je dar, to znamená, já vám něco dám, to, co vy zrovna potřebujete, a nic za to nechci a nic za to nedostanu.
:
Promiňte, znáte tu latinskou větu Do ut des – Dávám, abys dal. Není to v tom skryta? Není to v tom darování, ale to už je opět směna.
Libor MALÝ, :
Ale ten člověk dá dál, on nedá mně zpátky. Tam jde o to, že vlastně, tak jak třeba dneska ty banky pouštějí peníze do tý ekonomiky v tý víře, že se vlastně nastane ten multiplikativní efekt, že ty peníze začnou tou ekonomikou téct, tak stejný je to s tím darem. Já vám něco dám, co zrovna mám a vy zrovna potřebujete. Já vám to dám proto, že jste dobrej člověk, že já mám radost z toho, že vám to můžu dát a vy máte radost z toho, že jste to zrovna sehnal. A teď já vám řeknu: „Ale já za to nic nechci, dík. Dejte to, pošlete ten dar dál a vy, až příště budete zase něco mít a potkáte někoho, kdo to zase potřebuje, tak vy to zase někomu dáte,“ že ten dar takhle tou ekonomikou teče a nic se nesměňuje. Mezi náma dvěma žádná směna neproběhne, proběhne jenom jako jednosměrnej tok a k tomu ještě, k tomu odebrání hotových peněz, já bych k tomu řekl, já bych nerad cokoliv, komukoliv odebíral. Já, víte, ten buddhismus je o tom, že nevstupujete nikomu do ničeho, nikoho k ničemu nenutíte.
:
Já to chápu, ale v té vizi, přece o svět bez peněz jde v té vizi.
Libor MALÝ, :
No, já to řeknu jinak. Ono je to zajímavý téma novinářský, svět bez peněz, ale my tomu říkáme ekonomika daru. To znamená, já se o ty peníze nezajímám, ani tak, jako jestli tam jsou, ani tam nejsou. Já se …
:
Ale je lepší, když tam jsou.
Libor MALÝ, :
V tuhle chvíli ano, v tuhle chvíli logicky ano, protože celej ten svět je na nich založenej a kdyby náhodou najednou zejtra peníze nebyly, tak myslíte, že by tady ty světla svítily, že bysme my všichni tady byli, asi ne. Takže já to mám tak, že my děláme ekonomiku daru. To znamená, se nikomu nic neodebírá. Já vlastně dávám lidem možnost zapojit se do té ekonomiky daru.
:
Dobře, ale ta vize výhledově ve vašich představách by měla nahradit tu stávající tržní ekonomiku založenou na penězích.
Libor MALÝ, :
To je stejný jako ten trh práce. Když jsem tenkrát před těma, to už je 1996, když se nastartoval Job server. Tak já jsem tenkrát neměl tu myšlenku, já zruším starý trh práce, vytvořím nový trh práce. Vůbec mě to nenapadlo. Já měl nějakou vizi, říkal jsem si: „Hele, takhle by to mohlo fungovat a bylo by to lepší.“ A teď já mám jinou vizi a říkám si: „Hele, takhle by to mohlo fungovat a bylo by to lepší.“ A teď, co se stane s tím starým světem, to není moje práce, já nemůžu být zodpovědný za celej vesmír .
:
Promiňte, není to nezodpovědné, když nevidíte, nedokážete modelovat, jaké to bude mít dopady?
Libor MALÝ, :
No, a teď se podívejte na to, co jsem udělal s tím trhem práce a bylo to tomu světu ku škodě? Nebylo.
:
No, dobře, toto vyšlo, ale nemáte jistotu a …
Libor MALÝ, :A máte jistotu, že dojdete dneska domů?Nemáte jistotu ničeho. Ne, není. Je to radost.
:
No, pro vás možná ano, ale když to nedopadne, tak to spoustě lidí.
Libor MALÝ, :
Ale i ty lidi, kteří se toho účastněj. Kdybyste se na to podíval a teď tam vidíte ty hodnocení, jak ty lidi si, protože hodně důležitá je tam ta zpětná vazba, aby ty lidi dostával zpětnou vazbu, jestli to opravdu jako funguje, nebo ne, když si čtete ty hodnocení, tu zpětnou vazbu, z toho jde taková radost, ty lidi mají takovou radost, že mohli dát a ty druhý, co byli opravdu v pytli a nemohli to nějak sehnat, protože si to nemůžou dovolit, tak mají takovou radost, že jim to někdo dá. Prostě to je, to je svět plnej radosti.
:
Jenomže těch lidí je asi 9,5 tisíce za 2 roky, za 2 roky z 10 milionů? Neukazuje se, že to je minimálně elitářská záležitost, že to oslovuje skutečně opravdu minimum lidí, že tady ten efekt není takový, jaký jste možná čekal?
Libor MALÝ, :
To jste řekl jako zajímavě, protože jestli elitou je prostě jako opuštěná maminka s 2 dětmi, která jako někde sama prosí o pomoc, tak to je hodně pěkná elita prostě. Jestli je elitou prostě nějaká paní, která buduje prostě nějaký lesní školky na vesnici nebo prostě lidi, který se snaží jako dělat nějaký rozvojový programy a dělají nějaký třeba koučingy nebo nabízejí nějaký seance, masáže, já nevím, co všechno, jestli tohle je elita, no, tak to je super jako.
:
Stačí to k té změně světa, po které toužíte?
Libor MALÝ, :
Ale já nechci měnit svět. Já nemám ambici měnit svět. Já jsem jenom dostal tenhle ten nápad, mně připadá, že to je užitečný, že to lidem pomůže, já vidím, že to těm lidem pomáhá, a tak dělám to nejlepší, abych to šířil dál, ale já vůbec nemám, já nejsem Lenin, já nejsem Lenin, abych vystřelil z Aurory a teď všechny ostatní, kdo se mnou nesouhlasí, postřílel. Ježiš, ne.
:
Jinak, 9 tisíc lidí za 2 roky z 10 milionů, ukazuje se, že to funguje nebo se ukazuje, že to nefunguje?
Libor MALÝ, :
Mohlo by to bejt víc, ale to, co teďko říkáte, je, že vidíte, jak to naše myšlení je ovlivněný kvantitou. My si prostě myslíme, že víc je líp, a tady se ukazuje, že líp je líp. A teď je otázka, jestli jako ten svět je připravenej na to, co já dělám. Vy říkáte 10 tisíc versus 10 milionů, což ukazuje, jsme opravdu ale hodně na začátku, takže většina lidí na to dnes připravena není.
:
Je to opravdu jasný signál? Z toho dokážete přibližně dovodit, kolik lidí je mentálně naladěno na takovou změnu?
Libor MALÝ, :
No, to, co my děláme, je, dvě věci totiž, my provozujeme ten portál, kterej má takovej zvláštní název. Ono nám to vyšlo prostě hearth.net, prostě je to takový složitý, ale Krb.
:
Proč krb?
Libor MALÝ, :
Protože krb dává teplo a dává ho jen tak, ale aby mohl on dávat to teplo, kolem kterýho sedí ta rodina nebo ta komunita, tak potřebuje, aby mu někdo dal to dřevo, takže on potřebuje dřevo pro svoji činnost, ale on dává jako teplo a krb nemá parkovací hodiny, tam, když hodíte padesátikorunu, nehodíte, tak on zhasne, hoří, hoří, hoří. Ale co jsem chtěl říct, je, my neděláme jenom tu online službu, my děláme hodně to, že jezdíme po republice a děláme různý vystoupení, třeba i pro děti, protože, že jo, starého psa novým kouskům nenaučíš, takže snažíme se jako oslovovat třeba i děti, máme i pohádku, jsme udělali.
:
Jak na to reagují?
Libor MALÝ, :
A děláme právě to, že se snažíme těm lidem vysvětlovat, že jako, aby trošku změnili to svoje chování, aby otevřeli to srdce, protože když, kdo má zavřený srdce takhle, už bych to neudělal, kdo má zavřený srdce, tak nemůže ten dar ani dát, ani dostat.
:
Jaké jsou ty reakce, kolik lidí na to slyší? Od kolika lidí cítíte, řekněme, pozitivní odezvu?
Libor MALÝ, :
Oni většinou na ten náš jakoby na to naše setkání přijdou jenom ty, který na to slyšej a těch je vždycky třeba tak 100, 200, 300, víc ne.
:
Takže to opět přibližně odpovídá, řekněme, tomu poměru těch internetových dárců.
Libor MALÝ, :
No, je to menšina. Je to velká menšina.
:
k té divácké otázce: „Přeci jenom, já osobně vidím odebrání hotových peněz,“ ptá se divák nebo konstatuje divák, „lidem jako další krok jejich zotročení.“ Hrozí to? Idea světa bez peněz, důsledek, další zotročení lidí.
Libor MALÝ, :
Já si spíš myslím, že pravděpodobnější situace je, že někde někdo udělá zase nějakou finanční machinaci, která bude mít takovej ten dominovej efekt a zase se ten finanční systém zhroutí. Já nechci přivolávat jako čerta na zeď, já bych rád, aby se to za našich …
:
Narážíte na finanční krizi uplynulých let.
Libor MALÝ, :
Tak, tak, já si myslím, že to je mnohem pravděpodobnější, než že by Libor Malý chodil po světě a bral lidem peníze. Znovu to říkám. Já nemíním nikomu, ten můj postoj je evoluce, ne revoluce. Odmítám revoluce, ne, takže nikdy nikomu nikdo nic brát nebude, co je na tom pozitivního? Já se snažím dělat něco, co lidem přinese radost a ne jim škodit tím, že jim budu brát něco, na čem ty lidi lpěj.
:
A shodujete se s divákem v tom posledním, že hlavním problémem je tedy velice nerovnoměrné rozdělení světového bohatství?
Libor MALÝ, :Ano, ano, ano.
:
Jaké to má dopady?
Libor MALÝ, :
Má to dopady, že ty nejbohatší jsou stále bohatší a ty nejchudší jsou stále chudší a ono to pak vede k těm sociálním jako sporům a různejm věcem, viz Islámský stát, prostě, protože ty lidi jsou tak chudý prostě, že už jako jinou variantu, než si prostě zastřílet neviděj prostě.
:
Islámský stát je důsledek chudoby?
Libor MALÝ, :
No, tak tam je obrovská populační exploze v tom arabským světě a ty lidi jsou jakoby bez perspektivy, je tam obrovská nezaměstnanost. Ty lidi nemaj žádnou perspektivu, takže těm, ty fanatici prostě tu mládež můžou zfanatizovat a prostě oni si říkají, tak koneckonců, stejně ten můj život nemá žádnou perspektivu, tak vezmu ten kulomet a začnu střílet do těch much, o kterých si myslím, že za to můžou.
:
Jakou roli v tom hraje ideologie?
Libor MALÝ, :
Já nejsem specialista na islámskou ideologii, …vidím, co se tam děje, to vidí každej, čtete zprávy, že .
:
S jedním vysvětlením jste přišel, proto se ptám, zda v tom nějakou roli hraji ideologie.
Libor MALÝ, :Asi ano.
:
Čenda: „Jaké řešení vidíte v boji s chudobou? Ve stále víc rozevřených nůžkách mezi chudými a bohatými. To souvisí s tím, o čem jsme mluvili.
Libor MALÝ, :
To je ono. To je to, že, tomu se říká filantropie. To je to, že ty, třeba existuje taková skupina lidí po světě, která se jmenuje Global Philanthropic Circle, která zahrnuje třeba asi 250 jako velice bohatých rodin z celého světa a, ale teď já jsem teda nějakým shodou okolností jako členem tady tý skupiny a je radost s těma lidma bejt, protože to jsou většinou opravdu vysoce inteligentní, pracovitý, asertivní, rychlí, vzdělaný lidi, kteří celý svůj život věnujou tomu, aby vlastně ty peníze, který třeba zdědili po rodičích nebo vydělali tím, že prodali firmu třeba jako já, tak aby investovali zpátky do blaho, blaha tý společnosti. To je taková radost s těma lidma bejt.
:
Promiňte, ale teď mluvíte o penězích a o pozitivním dopadu investování peněz.Tak není toto, řekněme, realističtější řešení, než mluvit o světě, kde peníze nebudou, kde se bude jenom obdarovávat?
Libor MALÝ, :
No, určitě. Ale každej dělá to, co ho naplňuje, takže oni dělají projekty v Africe. Někdo dělá projekty v Jižní Americe, já třeba stavím chrámy v Tibetu a podporuju prostě děti v Tibetu a já si dělám tady ten projekt, protože mi to přišlo, mě to oslovilo a mně to připadá užitečný. To je ta svoboda, kterou si tady v tom západním světě užíváme.
:
Je to jediné řešení chudoby?
Libor MALÝ, :
Ne, určitě ne. Já neříkám, že jsem nějaký unikátní.
:
A jaká další řešení problémů s chudobou vidíte?
Libor MALÝ, :
určitě ne ten sociální systém, kterej tady v Evropě máme. Ten si myslím, že to je přesně to, co vede k zbídačování těch lidí, protože si lidi zvyknou, že mají nárok na něco.
:
Promiňte, teď myslíte systém, sociální systém, sociální dávky?
Libor MALÝ, :
Ono to vede k tý nezodpovědnosti lidí prostě, jo a i v tom našem systému, i v tom našem jakoby myšlence bez tý zodpovědnosti sám za sebe nebudete jako šťastnej, protože když celej ten náš systém je založenej na tom, že vlastně tam je všechno transparentní a teď vy vidíte lidi, kteří jenom berou a nic nedávají.
:
Kolik jich je z těch 9 tisíc?
Libor MALÝ, :
Málo zatím naštěstí, naštěstí málo, ale princip je takovej, že když vy máte někomu něco, vy něco máte a teď třeba máte 4 lidi, kteří to chtěj a teď komu vy to dáte, aby vy jste z toho měl radost? Tomu, kdo je opravdu, se snaží a vidíte, že opravdu jakoby je aktivní, anebo k tomu, kdo vidíte, že furt jenom bere?
:
Otázka je, co je větší lidská přirozenost? Není přirozenější být lenivý a dostávat, když mohu dostávat, než být aktivní a dávat?
Libor MALÝ, :
No, jasný, a to jsou programy tý Evropský unie. Ty, co vedou k tý nezodpovědnosti, ty, co vedou k úpadku celý tý Evropy, ale to, co děláme my, je právě na tom, že tam každý vidí, tenhle je lenivej a teď vy něco máte a ten člověk to chce. Teď máte třeba maminku s dítětem, která vidíte, opravdu pomáhá, pomáhá, pomáhá a pak tam máte nějakýho jinýho člověka, kterej vidíte, že je lenivej. Komu budete mít větší radost to dát? Tomu, kdo je lenivej a nebo tý mamince, kdo pomáhá?
:
Promiňte, ale ty programy Evropské unie jsou založené na podobném principu, o kterém mluvíte, vždyť ty jsou založené na vyrovnávání rozdílů na tom základě, že jeden stát bohatší dává, tak aby tam, kde ty, ta úroveň je nižší …
Libor MALÝ, :
Tam to rozdělujou úředníci.
:
… tak aby se to dorovnalo.
Libor MALÝ, :
Tam to rozdělujou úředníci, tady jste vy zodpovědnej za to, komu to dáte, takže tady je to vlastně jako taková jako demokracie prostě.
, :
Nevznikne tak chaos? Je možné v tom najít řád?
Libor MALÝ, podnikatel:
No, přemejšlíme o tom, aby chaos nevzniknul. Možný je cokoliv. Je to tak nová myšlenka, že jako je to možný.
:
Tak je to myšlenka, o které mluvíte už 2, 3 roky. Došel jste v tom promýšlení té teze k nějaké koncovce, jak v tom najít řád?
:
Ano.No, to je zase taková složitější úvaha. To, že jsou dva různý systémy, jak se o věcech dá přemýšlet. Máte lineární myšlení a nelineární myšlení a teď, když to hodně zjednoduším, tak to lineární myšlení, to je to, co se používá v byznysu. Dáte si cíl a teď se ho snažíte splnit, to nelineární myšlení, to je to, jak třeba funguje počasí nebo jak se chovají akciový trhy nebo jaká je třeba psychologie davu. Je to prostě chaotický systém, ale pozor, chaos není zmatek, chaos je systém jinýho řádu, který funguje na základě trošku jiných pravidel. Koneckonců i tržní systém je v podstatě chaotickej systém globálně a vlastně já jsem přišel k tomu, že ten náš systém je založenej na tom chaosu a tam se nedá nic naplánovat, takže my k tomu od začátku přistupujeme jako k chaosu a snažíme es to řídit tak, aby ten chaos byl ku prospěchu a aby tam nebyly nějaký věci, který budou prostě škodit. No, to je na dlouhý povídání.
:
Dobře, vy jste s použitím principu chaosu řídil i vaši firmu, než jste ji prodal?
Libor MALÝ, :
Úplně ne, tam jsem byl ještě v tom, tam jsem byl ještě v tom jako lineárním byznysovým myšlení.
:
A teď už byste tak tu firmu řídil? Nechal byste mnoho věcí nahodilosti?
Libor MALÝ, :
No, tam to bylo ještě o něčem jiným. To je, to je přece jenom jiná věc, protože ta firma byla moje, já jsem tam byl jedinej stoprocentní vlastník a byl to takovej uzavřenej systém, ve kterým vlastně se něco dělo. To, co teďko dělám já, je vlastně jako, řekněme, sociální síť, je to sociální systém, kterej je otevřenej, nikomu to nepatří a vlastně ten princip toho fungování je jinej, než ve firmě. To se, nedá se to úplně srovnávat.
:
Křivohubý Edward: „80 nejbohatších lidí světa vlastní stejný majetek, jako 3,5 miliardy těch nejchudších. Existuje jiná cesta než ta, že při této nerovnováze musí zákonitě dojít k nějakému střetu?“
Libor MALÝ, :
Já na to odpovím. Je to všechno jenom o tom, jestli jsou lidi sebestředně egoistický, anebo ne. A to, jak ty bohatý, tak ty chudý. Protože když ty bohatý budou sebestředně egoistický, tak nic tomu světu nevrátí zpátky. Takoví ti Američani mají ten koncept toho Giving Back to Society .V Evropě tomu říkáme filantropie, třeba nadace Via se hodně zabejvá tou filantropií. Dělají všechny možný programy. Prostě snahu o tom, že každý může být jako filantrop. Neboli každý může dávat, ale i ten chudej, když je sebestředně egoistickej, tak on si řekne: „Já mám právo na to bejt bohatej, ale místo toho by třeba měla víc na sobě pracovat na svým vlastním rozhodnutí, měl by se snažit, někdy je to složitý, uznávám prostě, takže do toho, o tom, když všichni na světě budou sebestředně egoistický, řeknu si, do vás mi nic není, tak pak zákonitě musí dojít ke střetu. Pokud se ty bohatý, velká část těch bohatejch, tak se z nich stanou opravdu ty filantropové, který budou ten majetek dávat do tý společnosti zpátky, třeba takovej pan Kellner, místo, aby kupoval tu Telefónicu, tak kdyby část toho prostě dal do nějakejch krásnejch CSA programů, který by opravdu podporovaly tu společnost a současně, kdyby ty jako ty, ty na druhý straně, víc na sobě pracovali a rozvíjeli se a otvíral to srdce, tak ta společnost by byla mnohem víc jako uvolněnější, lidi, nebyli by tak ve stresu a pak by nedocházelo k těm konfliktům, o kterých těch, ten pán píše.
:
Už jste to panu Kellnerovi navrhl?
Libor MALÝ, :
Já jsem ho v životě neviděl, já vůbec nevím, jak on …
:
Dá se bohatý člověk motivovat k tomu, aby začal přemýšlet jinak, aby přemýšlel altruisticky.
Libor MALÝ, :
To je otázka, to je otázka vnitřního nastavení vašich jako vnitřních hodnot a vašeho světovýho názoru.
:
Není to potom nutně vždycky minoritní záležitost? Opět se obloukem dostáváme k tomu, o čem jsme už mluvili.
Libor MALÝ, :
Nevím. Já nevím, já třeba v tý Americe, když jsem tam byl a když jsem viděl ty extrémně inteligentní, pracovitý lidi, kteří celý svůj čas věnují tomu, že es snaží vracet prostě to bohatství do tý společnosti takovejma nádhernejma programama, tak já jsem dostal a když jsem byl v tom Bhútánu a viděl jsem jako, jak tam ty lidi jako žijou a pracujou a jak tam ta elita toho národa es opravdu snaží pracovat pro dobro toho, toho Bhútánu, tak já jsem si jako říkal, že jako že není nikde nic ztraceno, je to opravdu o tom, vždycky můžeme začít teď, prostě nikdy není pozdě.
:
V českém kontextu si to dovedete představit?
Libor MALÝ, :
Já vám řeknu, že když jsem se třeba vrátil z toho Bhútánu zpátky, tak ten Bhútán, tam já jsem cejtil velkou radost a velký štěstí. Prostě tam chodíte po tý zemi a z tý země sálá radost, to prostě musíte tam jet, aby to člověk zažil, to se nedá popsat. Přijedete do Prahy a tady sálá, jak řekl kdysi dávno, blahý, blahé paměti pan Havel, tady sálá blbá nálada.
:
No, to je známá záležitost, proto se ptám, jestli je možné to aplikovat na české prostředí, s tím českým skepticismem?
Libor MALÝ, :
Člověk musí prostě přestat myslet negativně a musí začít myslet pozitivně. A teď mi všichni řeknou: „Jemu se to říká.“ Ale to není otázka bohatství, to vidíte prostě na tom, v tom Bhútánu vidíte starou babičku, která prostě má shrbený záda a je tam na políčku od rána do večera a teď tam vytrhává to rejži a ona je šťastná a nemá nic. My máme tisíckrát tolik, než má ta babička a nejsme šťastní. Takže není to otázka bohatství, je to otázka vnitřního životního postoje.
:
Taj Ondřej: „Jak by v tržní ekonomice bez existence peněz fungovala konkurence? Jak byste chtěl motivovat zaměstnance a nebo naopak trestat výtržníky? Jak by fungovalo zdravotnictví a čím byste nahradil současné důchody?“ Konkurence, to je přece, to je přece zásadní motiv, proč se snažit v tržním hospodářství.
Libor MALÝ, :
No, jasně. A jednou se dalajlámy ptal, jestli, jak by se vlastně mělo v tom, v tom tržním systému jakoby fungovat a on jako říká, že výborný je soutěžení, ale velmi škodlivý je soupeření. Protože když soutěžíte, tak vlastně se snažíte udělat to nejlepší, co ve vás je. Když soupeříte, když soutěžíte, chcete udělat to nejlepší, když soupeříte, tak se chcete, snažíte jakoby z bavit toho konkurenta a teď v tom mým systému přece to je úplně jedno. Prostě já mám tu radost, že se snažím udělat něco, já nevím, třeba peču housky a prostě chci, aby ty lidi tu housku brali ode mě a mám na druhý straně městečka druhýho člověka, kterej taky peče housky a on chce, aby brali od něj ty housky a teď jako my můžeme spolu krásně soutěžit, ale proč bysme soupeřili? Tam nejsou ty peníze, tak proč bychom si jakoby měli rušit. Peníze nejsou ke konkurenci vůbec potřeba z mýho pohledu. Já to v tom nevidím smysl.
:
Ve firmě, kde jsou 2 zaměstnanci, mezi kterými si chce zaměstnavatel vybrat. Tam to bez toho soupeření jde?
Libor MALÝ, :
Tak já vám to teda řeknu. Já jsem nikdy v tý svý firmě žádný soupeření nepodporoval. Já nejsem soupeřivej typ. Já to nemám rád, takže já, když jsem viděl, že se mi tam, 2 lidi jakou soupeřej o pozici, tak já jsem si je vždycky pozval a říkám: „Tak, pánové, takhle ne, nebo dámy,“ protože to není, nikdy to není, protože víte co, když se soupeří, tak se mrhá energií.
:
A když neposlechli?
Libor MALÝ, :Tak jsem jednoho z nich vyhodil.
:
To je to trestání výtržníků?
Libor MALÝ, :
Nevím, já jsem netrestal výtržníky. Já prostě jsem měl rád v tý firmě, když lidi spolu spolupracovali a v tý firmě byla jako radost. A když spolu soupeříte, tak jakoby málokdo soupeří, můžete soutěžit s radostí, jo, že si zahrajete fotbal, kdo vyhraje.
:
Kde je ta hranice v tom běžném fungování ve firmě mezi zaměstnanci, mezi kolegy?
Libor MALÝ, :
Když se vytratí ta radost, když se vytratí radost. Když se vytratí radost z toho, co děláte, tak to přestane bejt soutěživý a začne to bejt soupeření, aspoň takto já to vidím.
:
Tak a jak by v tom systému, o kterém mluvíme, tedy v tom systému bez, řekněme, tržních vztahů bez peněz, fungovalo zdravotnictví, čím byste nahradil současné důchody?
Libor MALÝ, :
No, zdravotnictví, tak zase, když se bavíme o zdravotnictví a máme v představě jako to zdravotnictví, jak funguje dneska a máme přestavět důchody, jak fungujou dneska, tak to samozřejmě fungovat takhle nemůže, protože prostě víte, že zdravotnictví bere spoustu peněz prostě, farmaceutický firmy se snažej lobbingem zakazovat všechny přírodní preparáty, aby prostě jejich akcionáři vydělali víc peněz, takže prostě dneska je to celý jenom o penězích, jo, lékaři nedělají, no, to možná přeženu, ale jak se jmenuje, pan Hnízdil má takovou teorii, že lékaři se nesnaží Člověka vyléčit, ale udělat si z něj doživotního zákazníka, aby ho mohli neustále léčit do budoucnosti.
:
Promiňte, ale i když bychom odboural toto, tak přece zdravotnická péče tak či onak něco stojí. Tak z čeho byste ji hradil? Jak byste to koncipoval?
Libor MALÝ, :
Tibetské lékařství funguje na trošku jiným principu, a to ne tak, že berete prášky, ale tam třeba první je, že vám ten člověk, ten tibetský doktor vám řekne, jak se máte, jak máte změnit své chování, abyste jakoby nerozvíjel tu nemoc. Jak máte změnit svůj jídelníček, abyste nerozvíjel svoji nemoc a teprve až naposled vám řekne, jaký jako prášky si máte brát, aby vám ta nemoc se léčila. Chci říct, že dneska je spousta jinejch metod, jak udržovat svoje zdraví. Já třeba k doktorovi, teď jsem nedávno byl u paní doktorky, protože jsem přijel odněkud ze zahraničí, chtěl jsem si udělat nějaký testy, jestli jsem si něco nepřinesl a ona říká: „Pane Malý, v jste tady 8 let nebyl.“ Protože já nekonzumuju prášky, já se věnuju prevenci svého zdraví a tu prevenci můžeme dělat v tom našem systému úplně bez problémů.
:
Ideální systém zdravotnictví se tedy obejde bez peněz?
Libor MALÝ, :
Já nejsem zase specialista na zdravotnictví.
Jiří VÁCLAVEK, moderátor:
Promiňte, ale to je zřejmě asi zásadní záležitost, pokud, pokud mluvíme o tom systému, kde peníze ustoupí, kde se budeme obdarovávat, tak zda v tom systému mohou, řekněme, fungovat i tak zásadní věci, jako je péče o seniory, jejich zajištění a péče o nemocné?
Libor MALÝ, : určitě.
A jak?
Libor MALÝ, :
Že lidi budou víc přemýšlet o svém zdraví a že budou víc se zabývat prostě tím, že budou jakoby investovat do toho, do té prevence být zdravý. A třeba ty důchody? Já nevím, jak to bude, ale třeba v jinejch kulturách je to tak, že prostě ty důchodci nebo ty senioři jsou velebeni tou společností za tu zkušenost, kterou maj, takže oni jako radí těm mladším, to mají dělat. Je to taková ta hala, ta rada těch starších. Takže ono to ve finále třeba může vypadat, ta společnost, maličko jinak, než vypadá dneska, ale mluvíme třeba o 100 letech, nemluvím třeba o 5 letech.
:
Ano, návrat k tradiční rodině? Tedy možná k větší rodině, kde se ti mladší starají …
Libor MALÝ, :A je na tom něco špatnýho?
:
To je řešení.
Libor MALÝ, :
No, protože tam najednou jakoby víc sdílíte, je to ta komunita, která si navzájem víc může pomáhat.
:
Lenka se ptá: „Jak se vaše teorie Světem bez peněz líbí bankéřům? Jak si představujete, že se ty pijavice,“ jak píše Lenka, „mající po světě překrmená konta, vzdají peněz?“
Libor MALÝ, :
Tak zaprvé, pokud se bavíme o pijavicích, které mají po světě překrmená konta, tak tyto pijavice se dobrovolně peněz nikdy nevzdají, protože to jsou ty sebestřední egoisti, o kterých jsem mluvil, ale je paradoxní, je spousta bankéřů, se kterýma já o tom mluvím a oni jsou fascinovaný tou myšlenkou a říkají: „To je úžasný prostě, doufám, že se toho jednou dožiju, protože mě to tady v tý bance už taky nebaví.“
:
To zřejmě ale je řeč u těch za přepážkou.
Libor MALÝ, :
Ne, to jsou normální, normální různí lidé na různých pozicích prostě jako, v různých bankách, po různých, v různých státech světa.
:
Další dotaz Jarda: „Kolik máte ve svém darovacím webu podvodníků, kteří si řeknou, hlupáci dávají, chytří berou?“
Libor MALÝ, :
Jasný, to je o té zpětné vazbě, jak jsme o tom mluvili. Všechno je transparentní, a když tam vidíte někoho, kdo vypadá, že se chová podezřele, tak podezřele znamená, že furt jenom bere a nic nedává. Tak ono to, a ten systém je tak nastavenej, že vlastně lidi tomuhle člověku i přestanou něco dávat, tím pádem tomu hlupákovi podvodníkovi se přestane to vyplácet a on tam prostě najednou si řekne: „Co bych tady dělal,“ a odjede pryč.
:
To je dosledovatelné? Skutečně už takové případy byly, že ten systém je, má samočistící mechanismus?
Libor MALÝ, :
Ano, už se to děje.Máme jakoby servisní jakoby dívku, která se stará prostě o jakoby zákaznický nebo uživatelský servis a už tam takovéhle různé věci se dějou.
:
Kevin: „Jaký máte názor na určité zájmově profesní skupiny, které využívají svého postavení moci a výlučnosti k navyšování svých příjmů na nadstandardní úrovně? Soudci, politici, lékař, bankéři.“
Libor MALÝ, :
A mohli bysme pokračovat. Kdokoliv může využít svýho postavení, tak ho v dnešní společnosti využije, protože si řekne: „Jenom blbec by to neudělal.“ A když se všichni budou chovat takhle, tak ta společnost nemůže dlouhodobě fungovat prostě, respektive nemá žádnou perspektivu. Znovu říkám, je to o tom vnitřním postavení. Proč by to, proč si ty výluční skupiny navyšují ty příjmy, protože oni žijou v tom konceptu: „Já chci víc.“ Oni si totiž všichni lidi myslí, že když budou bohatý, tak budou šťastný. Ale to je přesně to, jak já jsem byl v tý vířivce na tom Tenerife, teď jsem měl všechno a zjistil jsem, že bohatství a štěstí jsou dvě naprosto rozdílný kategorie a nijak spolu nesouviseli.
:
No, možná ne u všech je nutné hned mluvit o bohatství. Co ten známý koncept, to je zvyšování nezávislosti, myslím o soudcích, tedy určitě materiální úroveň zajištění, jako záruka nezávislého rozhodování. Je to nutné?
Libor MALÝ, :
Do určitý míry já s tím souhlasím, protože když mám dost peněz, tak proč bych zase kradl dál?
:
Soudci kradou?
Libor MALÝ, :
Já neříkám, jestli soudci kradou, ale obecně, myslím třeba politici nebo prostě kdokoliv, prostě podívejte se na tunel Blanka, prostě, že jo, jako to je jedno. Princip do určitý mír je logickej, nicméně znovu říkám, zas to záleží na tý morálce toho člověka, protože, a tam je bohužel taková blbá vlastnost. Když máte tisíc, tak si řeknete: „Mám tisíc, mohl bych tmít 10 tisíc.“ Když máte 10 tisíc, říkáte si: „Dokázal jsem 10 tisíc, mohl bych mít 100 tisíc.“ Pak, když máte 100 tisíc, a tak dále, a tak dále. Je to zase na tom morálním profilu toho člověka, když si řekne: „Stačí.“
:
Dobře, ale to mluvíme o světě byznysu, podnikání kupříkladu, nikoliv třeba o soudcích.
Libor MALÝ, :
To já si myslím,že to je obecně, to je lidská vlastnost, to je jedno, jestli ten člověk je politik, bankéř …
:
Ale tam ty mechanismy jsou trochu jiné, tam nerozhodujete sám o tom.
Libor MALÝ, : ano, samozřejmě.
:
Tak, Honza z Plzně: „Dobrý večer, ano, svět se mění a změny přicházejí stále rychleji. Domnívám se, že jsme v současné době na křižovatce a buďto se dáme cestou k sebezničení a nebo zcela přetvoříme lidskou společnost. Obávám se, že spíš spějeme k té první variantě. Souhlasíte?“
Libor MALÝ, :
Já si myslím, že jsme na velké křižovatce, protože co lidstvo lidstvem je, tak jsme v takovýhle situaci ještě jako nebyli a když si všichni budeme říkat, že směřujeme k té katastrofě, tak se všichni začneme chovat, jako kdybychom směřoval k té katastrofě a pak vlastně té společnosti nezbude nic jiného než katastroficky skončit. Druhá varianta je, že se tváří v tvář prostě tomu všemu, co se kolem nás děje, budeme tak silně odvážní a řekneme si: „Ne, já se budu chovat jako jinak. Já budu prostě radostnej, pozitivní a budu dělat to nejlepší, co ve mně je.“ A když si tohle dokážou říct všichni, tak žádná katastrofa nebude.
:
Napadá mě, je k tomuto přesvědčení nutný vůdce? Tahoun? Opinionmaker?
Libor MALÝ, :Myslím si, že ano.
:
Jde to v demokracii?
Libor MALÝ, :
Dobrá otázka, nevím. Když se podíváte na to, jak ta dnešní demokracie vypadá, tak je to složitá a jenom se podívejme, kdo nám sedí na Hradu a kam ten pád pojede v blízké době. Jestli jede do toho, do té civilizované společnosti a nebo jinam. Takže jako je to o tom lídru, protože ty lidi směřují, jako následují toho lídra a ta demokracie nám generuje takovéhle lídry, takže …
:
Ano, toho pána tu nemáme a ten pán říká, že tam nejde kvůli těm lidem, kteří tam jsou, ale kvůli těm padlým z druhé světové války, to bychom možná mohli opustit toto téma. Nicméně myslíte si, že demokracie je nejlepší systém, který dosud byl vytvořen civilizačně?
Libor MALÝ, :
No, já si myslím, že jako je to taková, já si myslím, že dokonce i ten Platón už o tom mluvil, že to je takovej ten cykličnost, že vlastně vždycky, že to je takovej tne cyklus těch společenskejch systémů a vždycky ten jeden se začne na těch troskách toho předchozího, rozvine se a pak jakoby končí a na jeho troskách následuje další, až je to v podstatě takovej nekonečnej cyklus, taková spirála, tak je otázka, jako co případně na nějakých troskách demokracie by vyrostlo, prostě jako nevím.
:
A v tom bodu se nacházíme. Co jsou ty znaky té křižovatky, o které jste mluvil?
Libor MALÝ, :
No, to je takový už hodně niterný, je to, je to tak, že tím, jak já dlouhý léta dělám ty meditační praxe, už třeba 12 let jako pravidelně každej den dělám nějaký meditační praxe, tak si člověk v sobě rozvine citlivost na některý jako věci a najednou některý věci prostě cítíte a teď to je vlastně jako pocit, máte prostě pocit něčeho a když to vlastně na to dáte, tak ono se vám ukáže, že jste měl pravdu, intuice a já jsem tohohle pocitu používat v tom podnikání a očividně mi to fungovalo a já teď mám mnoho různejch pocitů, že prostě to lidskost se dostává na určitou jako velmi specifickou křižovatku, ale bohužel málo lidí to jako cítí a málo lidí se shodne na tom, co se vlastně děje.
:
Davídek: „Pokud si odmyslím otázku peněz, je západní civilizace dlouhodobě udržitelná?“
Libor MALÝ, :
Já si myslím, že s určitou transformací ano a ta transformace právě spočívá v tom, že dneska je ta společnost zaměřená na tom individuálním egoismu, kde mě nezajímá ten druhý člověk, a to vede ke kolapsu, dlouhodobě to vede ke kolaps. Pokud se nám podaří udělat to, že se vlastně jako kdyby ti lidé, jak jsou takhle egoisticky zaměření na sebe, otevřou a začnou se starat o ty lidi, kteří jsou kolem něj, tak je to dlouhodobě udržitelné.
:
Říká Libor Malý, host dnešního Hyde Parku. Děkuju vám, přeju hezký večer.
Přidejte odpověď