Olomoucké speciálně pedagogické centrum čelí další kritice rodičů. Sedmileté lehce mentálně postižené Lindě odmítlo přidělit asistenta s tím, že dívka do běžné školy nepatří. Rodiče se vzepřeli, dítěti asistenta platili sami a dívenka školu zvládá.
OLOMOUC Když začali manželé Vašíčkovi před rokem řešit nástup své tehdy šestileté dcery Lindy do školy, obrátili se na olomoucké speciálně pedagogické centrum (SPC). Linda totiž trpí lehkou mentální retardací a k nástupu do běžné školy potřebovala asistenta pedagoga, bez něhož se děti s podobnou diagnózou neobejdou. Potřebné razítko od SPC však nedostali. Místo toho uslyšeli doporučení, aby dceru poslali do speciální školy. Lindin otec však trval na svém. Asistenta pro svou dceru nakonec získal u stejného SPC až po téměř roce.
O podobném případu, kdy pracovníci olomouckého SPC nutili tříletou autistku chodit do školky bez asistenta, přitom MF DNES informovala nedávno. Podle České školní inspekce to byla chyba a nadřízený poté šéfku centra Ivanu Polákovou potrestal odebráním peněz.
Do běžné školy? Ale bez pomoci „U dcery se začaly před dvěma lety objevovat epileptické záchvaty, začali jsme zjišťovat, co se děje. Už v té době se ve školce projevovala pomaleji a měla roční odklad. Odkázali nás na SPC, kde by nám měli poradit,“ říká otec malé Lindy Adam Vašíček.
Verdikt od lékařů a psychologů zněl, že dívčiny schopnosti se pohybují v pásmu lehké mentální retardace a při nástupu do školy bude potřebovat asistenta. „Pacientka vyžaduje zvýšenou individuální péči, dohled dospělé osoby, z toho důvodu je nutné i přidělení osobního asistenta ve škole,“ napsala v posudku lékařka dětské neurologie Jana Ferencová. U vedoucí SPC Ivany Polákové se však rodiče setkali s odmítnutím, podle ní se Linda do běžné školy nehodí. „Řekla nám, že to je na zvláštní školu. Poctivě jsem si zvláštní školy obešel. I ty v Praze, kde jsou děti rozdělené podle typu postižení. V Olomouci to tak není a neměl jsem z toho dobrý pocit,“ říká Vašíček. Ředitel Pedagogicko-psychologické poradny a Speciálně pedagogického centra Olomouckého kraje Lubomír Schneider se své podřízené Polákové zastává. „Přidělení asistenta pedagoga záleží na názoru konkrétního odborníka. Pokud se bavíme o lehkém mentálním postižení, musí se dělat opakované posudky,“ říká.
Ty Vašíčkovi s Lindou absolvovali. „Rodič má možnost dítě zařadit do běžné školy a tehdy se asistent obvykle doporučuje, ale až po důkladném posouzení situace. Pokud poradci připadá jako citlivější a efektivnější řešení zařazení do základní školy praktické, snaží se ještě o tom přesvědčit rodiče,“ dodává Schneider.
„Přesvědčování“ v případě Lindy trvalo měsíce, po tu dobu dívka chodila do běžné školy a rodiče jí asistenta platili sami. A školu zvládala. „Primární je pro nás klient, což ve výsledku může znamenat, že někdy můžeme zdánlivě jít proti názoru školy či rodiče. Našim klientem je ale dítě, ne rodič, jehož úsudek nemusí být vždy správný a je ovlivněn starostí o budoucnost dítěte nebo má jen kusé či jednostranné informace,“ míní Schneider.
To si otec Lindy uvědomuje. „Každý se snaží svoje dítě vidět v lepším světle a dávat mu lepší hodnocení, ale dát Lindu do zvláštní školy by opravdu nešlo. Byl tam hluk, děti byly živější, naše dcera trpí epilepsií a potřebuje naopak klidné prostředí,“ vysvětluje otec.
Odmítnutí kvůli diagnóze, nebo penězům?
Podle něj šéfka centra Poláková na rodinu od začátku tlačila, aby Lindu umístili do speciální školy.
„Ve chvíli, kdy jsme se zmínili, že bychom přece jen chtěli dceru dát do běžné školy, kam chodí starší dcera a kde je výborná učitelka -speciální pedagožka a je tam ředitel, který je tomu nakloněný, řekla, že pokud se rozhodneme pro tuto školu, tak absolutně bez pomoci,“ dodává otec, který přesto o asistenta pro dceru bojoval dál. Uspěl až po téměř roce, kdy mu stejné SPC vyhovělo a asistenta dceři přidělilo.
„Jsem přesvědčený, že za změnou postoje byl můj tvrdý nátlak. Byl jsem všude, i na kraji. Paní Poláková mi nijak neublížila, nechovala se neslušně, ale odkazovala se na to, že stát ani kraj nemají peníze, a proto nemáme nárok. Tak to ale být nemá. Buď dcera nemá na asistenta nárok kvůli diagnóze, nebo kvůli financím,“ vadí Vašíčkovi na argumentaci SPC.
„Přiznali nám nakonec 20 hodin. Je to sice zvláštní, protože jen čistě vyučovací doba je 22 hodin, ale zbytek samozřejmě asistentce dorovnáme. Horší je, že se blíží termín další žádosti a nevíme, zda nám asistenta znovu uznají,“ říká s obavami, že celý kolotoč bude muset absolvovat znovu. Dcera přitom podle něj ve škole prospívá.
„Spousta rodin už nemá sílu bojovat, proto si myslím, že náš příběh může pomoci,“ vysvětluje.
Není to přitom poprvé, co si rodiče na přístup SPC a jeho šéfky Polákové stěžují. Podle České školní inspekce centrum chybovalo při posuzování případu tříleté autistky z Ústína, kterou poslalo do školky bez asistenta na „pozorování“, což je u autistů zcela v rozporu s názory odborníků, kteří to označili za nepřijatelný experiment. Poté, co inspekce dala rozzlobeným rodičům zapravdu, nadřízený Polákovou potrestal snížením platu.
Barbora Taševská, redaktorka MF DNES
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď