Opavská canisterapeutka Ludmila Vítková v rozhovoru pro Region říká……
ilustrační foto: Paolo Neo / public domain photos
Tělesný kontakt přátelského psa a handicapovaného člověka přináší oboustranné potěšení. Canisterapeutka Ludmila Vítková by o tom mohla vyprávět. Své o tom vědí i postižené děti ve speciálních školách v Dostojevského ulici nebo na Slezského odboje, klienti Ústavu sociální péče v Dolních Životicích nebo seniorky v charitním Denním stacionáři pro seniory. Chuť do života jim přináší osmiletá černá fenka flat coated retrievera Alfa, která za nimi s majitelkou Ludmilou Vítkovou přichází v rámci canisterapie.
– Je v přístupu dětí a dospělých nějaký rozdíl?
Podstatná je forma postižení. U dětí na škole Slezského odboje, které jsou hodně postižené, používám polohovací techniku. Je založená na položení pacienta na psa tou částí těla, kterou je nutné prohřát nebo uvolnit. Pes to dokáže, protože má tělesnou teplotu zhruba o dva stupně vyšší než člověk. Pes v polohování nahrazuje polštáře a jeho dýcháním se většinou zklidní i dech postiženého. Při této technice dochází k velkým zlepšením, největší výsledky jsou vidět u lidí trpících svalovými křečemi nebo třesem. K tomu je vhodný jen velmi klidný a dobře ovladatelný pes. Stejný postup volím u klientů Ústavu sociální péče v Dolních Životicích. Na škole Dostojevského volím podle postižení dětí buď polohovací způsob nebo formu aktivní poznávací hodiny. S dětmi si o pejscích i jiných zvířatech povídám. Vyprávím jim o tom, co psi dovedou, co potřebují a jak jsou pro člověka důležití. Umožním jim též, aby se s Alfou mohli pomazlit.
– Děti mívají ke psům obvykle vřelý vztah.
Jak které. Holčička ze speciální školy na Dostojevského ulici měla ze psů až panickou hrůzu a pokaždé před námi ze třídy utíkala. Její strach se nám nakonec přece jen podařilo odbourat a holčička Alfu už dokonce pohladila.
– Co dělá vaše fenka ve stacionáři?
V charitním Denním stacionáři pro seniory Alfa klienty obchází, posedí u nich nebo i poleží, nechá se hladit a sem tam někomu olízne ruku. I když to na první pohled tak nevypadá, na psychiku starých lidí to má hodně blahodárný vliv. Pokaždé nás vítají a pro Alfu mívají přichystané piškoty. Během terapie si s nimi povídám o koních, o psech a o životě. Oni se pak rozpovídají a většinou si připomenou právě to pěkné ze svého života.
– Jak jste se k canisterapii dostala?
Přes koně. U nich jsem se dostala k hipoterapii, což je podobné zaměření jako u psů canisterapie. Když jsem před patnácti lety dostala fenu zlatého retrievra Cali, která byla už ve štěněcím věku nesmírně vstřícná, napadlo mě to využít. Jak Cali stárla, pořídila jsem si ještě Alfu. Už když jsem ji jako štěňátko kupovala, bylo mi jasné, že z ní vyroste výborný pes na canisterapii, a byla to pravda. Alfa byla pozornou žákyní a později úlohu své „učitelky“ plně převzala. Stala se Calinou důstojnou nástupkyní.
– Bude mít i Alfa svou nástupkyni?
Tato úvaha je zatím předčasná, protože na tom sama nejsem se zdravím moc dobře. Pokud mi to zdravotní stav dovolí, určitě se bránit nebudu, ale nic nechci nechat náhodě. Vím, že začínat zase od začátku je velký závazek.
– Jaké vlastnosti musí mít pes vhodný ke canisterapii?
Musí mít vstřícnou povahu, milovat lidi a především musí být klidný. Dělat polohování rozhodně každý hodný pes nesvede. Důležitá je míra temperamentu. Například pudlík nebo Jack Russell teriér k tomu rozhodně vhodní nejsou, ale jsou zase vhodní například v kontaktu s klienty dětského domova nebo stacionáře pro seniory.
– Do jaké míry může povahu psa ovlivnit člověk?
Podstatně. Pes má své vlastnosti vrozené a člověk je dokáže klidem, nervozitou nebo výchovou dotáhnout do finální podoby. Žádné štěně se nerodí zlé. Pokud z něj vyroste agresivní pes, je to pokaždé vinou člověka. Zkazit se dá i jezevčík, a na druhé straně zase psi obávaných plemen mohou být vůči lidem i zvířatům dokonale přátelští. Na canisterapii udělali zkoušky zcela bez problémů i psi tzv. bojových plemen a s postiženými nebo starými lidmi pracují naprosto skvěle.
– Mívala jste jako dítě doma pejska?
Kdepak, neměla. Bydleli jsme ve městě a prvního psa – byl to jezevčík – jsme koupili až v Opavě na přání dcerky. S koňmi to bylo trochu jiné. Tatínek jako důstojník měl svého koně a přivedl mě k jezdeckému sportu.
– Manžel je také jezdec, byli jste soupeři?
Kdepak, byli jsme členové stejného jezdeckého oddílu v Brně. Tam ta pověstná jiskra přeskočila a hoří dodnes.
– Koně jste ze života už úplně vypustila?
V současnosti se jim věnuji už jen jako rozhodčí při drezurních soutěžích, ale v sedle jsem rekreačně seděla ještě vloni. Trochu mi to chybí, ale canisterapie a Alfa mě naštěstí plně zaměstnávají. Člověk nemůže mít všechno.
—
vizitka Ludmila Vítková Narodila se 18. září 1943 v Olomouci. Po maturitě vystudovala Vysoké učení technické v Brně a absolvovala i dvouleté pedagogické minimum v Olomouci. Do Opavy se přistěhovala za manželem a pracovala nejprve v Agroprojektu, potom učila na stavební průmyslovce i na Slezské univerzitě. Jména manželů Vítkových jsou nejenom v Opavě pamětníkům a znalcům jezdeckého sportu dobře známá. Ludmila se během své dlouhé sportovní kariéry účastnila skokových soutěží, military i drezurních soutěží. Ve všech disciplínách získala medaile z mistrovství republiky, z toho jednu zlatou, a v drezuře byla mistryní republiky. V roce 1969 startovala jako první žena na mistrovství republiky v military a skončila se stříbrem, byla členkou reprezentačního družstva v drezuře. Po skončení závodní činnosti působila jako trenérka a v současné době je stále aktivní rozhodčí v drezurních soutěžích. Speciální zkoušky na canisterapii složila v režii frýdecko¬ ¬místeckého občanského sdružení Podané ruce a od roku 2001 začala v Opavě canisterapii provozovat. S manželem Milanem Vítkem bydlí v Opavě a jejich dcera Lada byla rovněž úspěšnou jezdkyní.
Region Opavský a Hlučínský
Přidejte odpověď