Milena a Jaroslav jsou manželé, kteří vychovávají čtyřletou dceru Dianu. Poznali se přes internet v roce 2010. To by nebylo nic nevšedního, Milena a Jaroslav ale nejsou zcela obyčejný pár, oba jsou totiž nevidomí.
Milena oslepla už jako miminko v inkubátoru, Jaroslav o zrak přišel ve čtrnácti letech při úrazu s podomácku vyrobenou rozbuškou. Jelikož oba mají slepotu získanou, neváhali a krátce po seznámení si řekli, že chtějí mít dítě. Pro jednašedesátiletého Jaroslava to byla poslední šance, Milena o tom mluví jako o opravdovém štěstí. Riskli to a vyšlo to: O rok později se jim narodila zdravá holčička Diana.
Jako nevidomí se u malé Dianky střídali po dvou hodinách, ve dne v noci, což v praxi znamenalo sedět u ní a naslouchat, zda dýchá nebo třeba nedusí se zvratky. Ještě před porodem toho museli hodně zvládnout. Manželé se za asistence duly učili na figuríně, jak dítě nosit, přebalovat, převlékat nebo hlídat, aby dítě nespadlo z přebalovacího pultu. „Bála jsem se, že nebudu rychlejší, akčnější, protože oči mi prostě chybí,“ vzpomíná Milena.
Běžná věc jako je procházka s kočárkem, se pro nevidomé mění v noční můru. Nemají nad dítětem kontrolu, nevidí, zda je dítě v kočárku, nebo ne. „Takže jsme prakticky nekočárkovali, proto jsme měli asistentky,“ doplňuje Jaroslav. Milena zase vzpomíná na strach, který zažila, když se Diance podařilo vylézt z golfového kočárku a ona vezla jen prázdný kočárek. Dcera pobíhala okolo. Milena byla natolik vyděšená, že vícekrát dceru sama nevezla.
Vše ale manželé Kučerovi zvládají, převážně také díky pomoci asistentek. S těmi Dianka chodí plavat, hrát si na hřiště, kreslí nebo si prohlíží knížky. Ve vývoji dcera nevidomých rodičů nijak nezaostává. Naopak, děvčátko ví, že se doma věci dělají trochu jinak, že maminka s tatínkem nevidí. Třeba své hračky si Diana uklízí sama, ne proto, že se uklidit musí, ale aby rodiče neuklouzli. Dianka je zvyklá rodičům pomáhat, Jaroslav a Milena se dívají na svět právě očima jejich malé dcerky. „Hned v počátcích spolupráce s Kučerovými jsem si všimla, jak je holčička empatická a vnímá handicap rodičů,“ dodává jedna z asistentek Olga Sehnalová.
Nevidomých párů se zdravými dětmi pomalu přibývá, odvahu založit rodinu jim dodávají moderní kompenzační pomůcky i možnost najmout si asistenty. Kučerovi se ale také potýkají s problémy, a to finančními. Našetřené peníze určené na placení asistentů rodině už došly. Život bez asistentů si Jaroslav ani Milena nedovedou představit, přestože spoustu věcí zvládají sami.
Připouští také, že některé věci jsou pro mě velmi bolestné. Milenu občas trápí, že svou dcerku neuvidí mezi ostatními dětmi, Jaroslavovi je zase při zmínce, že má jeho dcera krásné oči, líto, že je nikdy neuvidí. Přestože tvář Dianky nikdy neuvidí, nestěžují si. Svého rozhodnutí mít dítě nelitují a prohlašují, že jsou šťastni.
čt24
Přidejte odpověď