Každé dítě ze Základní a mateřské školy Dětské centrum Hranice ví, co to znamená, že přijedou pejsci. Mohou se totiž jednou za čtrnáct dní těšit z návštěvy canisterapeuta se svými třemi psy. Canisterapie je léčebný kontakt psa a člověka. Pes už svou přítomností dokáže vyvolat dobrou náladu všude tam, kde je jí nedostatek.
Hranice – Děti, které docházejí do školy Dětské centrum, trpí různými mentálními a tělesnými postiženími. Některé nemluví, ale komunikovat se svými učiteli a asistenty umějí. Někdy až na hranici telepatie, jak potvrzují i sami asistenti. „Každé dítě přimkne k jinému učiteli. Je neuvěřitelné, že dokážou poznat, kdo přichází, aniž by nás viděli. To nás pak vítají už zdálky,“ popisuje učitelka Světlana Lukačková.
Před devátou hodinou zavedou učitelé své svěřence do malé tělocvičny, kde děti netrpělivě čekají. V devět hodin se hlásí Vladimír Došek se třemi fenkami německých ovčáků – Brita, která má deset let, pětiletá Nami, dle slov jejího pána puberťačka, a nejmladší dvouletá Dina. Spolu se psy přichází obrovské nadšení a povyk.
Nejdřív pomohou kantoři malému Tomáškovi, který je na speciálním vozíku. Uloží ho na zem, canisterapeut vydá tři povely a fenky doslova obloží Tomáška svými těly. Tom se začíná uvolňovat, usmívat a křečovitě sevřené pěsti se začínají pomalu uvolňovat. Psi zahřívají a přinášejí klid.
Pozorovatel pak může vidět, jak se hoch mění před očima. Po deseti minutách se psy je z něj jiný člověk. „Můžeme všichni shodně potvrdit, že canisterapie opravdu pomáhá. Tím, že děti leží, se zklidní a uvolní se. Pro ně jsou psi odměnou,“ uvádí další učitelka Eliška Camfrlová. V průběhu dvou hodin se tak vystřídají všechny děti ve škole. Od nejmenších po nejstarší.
Zdravotně znevýhodněné děti má canisterapeut radši. Tvrdí, že si jeho práce váží daleko víc a jde vidět, že se pokaždé těší a nikdy se jim neomrzí. „Docházel jsem i do dětských domovů, ale po dvou třech návštěvách už to nemělo takový přínos jako třeba tady,“ vysvětluje Vladimír Došek. Fenkám vůbec nevadí, že si na ně děti lehnou, trochu je zatahají a hladí. Například devatenáctiletá nemluvná Lucie se ze začátku terapie psů velmi bála. „Lucka hystericky řvala a nešla ke psovi blíž jak 40 metrů, teď si k nim s nadšením lehne a nechá se olizovat s úsměvem na rtech,“ vzpomíná Světlana Lukačková.
Proč pracuje ve speciální škole, vysvětluje jediný mužský zástupce (mimo pana ředitele) asistent Petr Škrobánek. „Nastoupil jsem sem na civilní službu a už tu zůstal. Jsou to hodné děti. Nikdy neublíží naschvál. Čím je stupeň postižení vyšší, tím méně jsou zákeřné,“ popisuje své svěřence s úsměvem.
„Když mají naši žáci radost, máme radost i my. Navzájem si ji tu tak předáváme a jsme tu šťastní. Na základní škole bychom učit nemohli,“ shodují se všichni učitelé.
Přerovský deník
http://www.prerovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď