Červená bunda přehozená přes židli v kanceláři ředitele Zdravotnické záchranné služby Olomouckého kraje není jen dekorace. Jednou týdně ji Ivo Mareš obléká a objíždí s posádkou sanitky pacienty. Objevit se na místě musí do dvaceti minut. „Většinou je to ale mnohem dřív. Limit platí jen pro hodně odlehlá místa,“ říká ředitel.
– Z případů, u kterých jste v posledních týdnech zasahovali, jsou to třeba umrzlý člověk v parku v Olomouci, pomoc na dálnici nebo zásahy na jesenických svazích. Jaká část výjezdů je ovlivněna ročním obdobím?
Skladba výjezdů, u kterých zasahujeme během roku, je velice různorodá. Jsou to koronární příhody, tedy vše, co souvisí se srdíčkem: infarkty, vysoký tlak, cévní mozkové příhody či neurologické diagnózy. Celý rok řešíme dopravní úrazy nebo taky mimořádné události ve velkých podnicích. To je asi devadesát procent. Zásahy spojené s počasím jsou ten zbytek. Úrazy související s koupáním, s namrzlými chodníky a podobně.
– Ideální je, když někdo kromě přivolání „rychlé“ sám před jejím příjezdem pacientovi pomůže. Jak na tom podle vás s první pomocí jsme?
Myslím, že lidé už mnohdy vědí, jak první pomoc poskytnout. Povědomí týkající se této činnosti se v poslední době zlepšuje nejen u lidí starších a zkušených, ale i u mladších. Navíc sami se snažíme lidem volajícím na tísňovou linku, obzvláště v závažných případech, pomáhat radou a metodickým vedením do příjezdu naší posádky na místo. Naši operátoři jsou vyškoleni mimo jiné právě v činnosti poskytování telefonicky asistované první pomoci. Člověk přitom může být postižen banalitou, třeba zapadlým jazykem, a když mu není včas poskytnuta první pomoc, může to mít katastrofické důsledky. Poskytnout ji u zmíněného případu je přitom strašně jednoduché. Vědomosti lidé mají, ale zároveň se bojí. Mají strach z infekčních chorob, jako je žloutenka, nebo taky z toho, že postiženého nějakým způsobem poškodí.
– Jak obavy přemoci?
Stálým opakováním, rutinou. Člověk to musí překonat a v tíživý okamžik druhému pomoci. Snažíme se o velkou osvětu, a to i na vyžádání. Děláme proto kurzy první pomoci, školíme například zaměstnance krajského úřadu, učitele, zaměstnance výrobních i nevýrobních podniků. Branná povinnost se vrátila do osnov základních škol od září 2013. To je jedna z věcí, která by mohla taky pomoct. První pomoc je také v osnovách několika olomouckých fakult.
– Ať si zavolám záchranku do Senice na Hané nebo do Hrubého Jeseníku, za jak dlouho přijede?
Podle zákona do dvaceti minut. V Olomouckém kraji všechny hovory padají na zdravotnické operační středisko do Olomouce. Operátoři mají přehled o pohybu jednotlivých výjezdových skupin a vysílají tu nejbližší. V minulosti bylo pět okresních záchranek a stejný počet dispečinků.
– Nebýval limit pro dojezd kratší?
Ano, bylo to patnáct minut. Zdá se tedy, že se příjezd sanitky prodloužil o pět minut. Ale ve skutečnosti to tak není. Vždy jsme se snažili přijet k pacientovi co nejdříve. Zvýšení dojezdového času se udělalo proto, aby byly časově pokryty i méně dostupné a řidčeji obydlené lokality. Třeba když vyjíždíme do odlehlých lokalit Jeseníku nebo do vojenského prostoru Libavá. Ve velkých aglomeracích jsou naše dojezdové časy do deseti minut. Jen dodám, že v Evropě je to v některých zemích i půlhodina.
– A vrtulník přeletí kraj za jak dlouho? Řekněme z Jeseníku do Olomouce.
Když je dobré počasí, tak za dvacet minut.
– Když mluvím s operátorem ve zdravotnickém operačním středisku, je to tak, že bych neměl zavěsit první?
Operátoři se snaží volajícího zcela vytěžit. Zjišťují, o jaký druh poranění jde, lokalitu. Případně poradí, jak postupovat při poskytování první pomoci. Může to dojít až k telefonické asistované resuscitaci, tedy oživování.
– V této souvislosti někdy zazní názor, zda to nezdržuje výjezd sanitky…
V žádném případě. Když operátor provádí neodkladné pokyny, ve stejný čas druhý operátor vysílá vozidlo do terénu.
– Jak jste na tom s neopodstatněnými výjezdy?
Stává se, že člověk potřebuje jen poradit a nevyjíždíme. Pak jsou samozřejmě lidé, kteří volají zbytečně. Většinou jsou to mladiství. Zatelefonují a pak někde schovaní za keřem pozorují, jestli sanitka opravdu přijela… Existuje také skupina lidí, kteří chtějí být hospitalizováni a záchranku zneužívají. Přijedeme a člověk už stojí nastoupený se sbalenými taškami…
– Co byste nazval zajímavým případem?
Nejraději mám alergické reakce. Přijedeme k téměř umírajícímu pacientovi, podáme mu léky a za pár minut je zcela v pořádku. Ani nepotřebuje odvoz do zdravotnického zařízení. Z mého pohledu jsou to nejhezčí případy. Takových stavů je ale málo.
– Dřív se prý učilo dávat při otravě alkoholem záchranářům vzorek obsahu žaludku opilého člověka. To už se nedělá. Je podobných změn hodně?
Kdysi dávno se mohla třeba u zmíněného opilého člověka zavádět žaludeční sonda. To už neprovádíme. Dojezdové časy jsou tak krátké, že už se to v terénu nevyplatí. Děláme jen základní úkony. Pacienta zavezeme do zdravotnického zařízení a výkony už se odehrávají tam. Jenom by nám to prodlužovalo výjezdový čas.
– Kolikrát za den v kraji vyrážíte?
Počet výjezdů za loňský rok je sedmačtyřicet tisíc. V praxi to vychází na sto až sto šedesát výjezdů denně.
– Počet posádek bez lékaře narostl na více než polovinu. Čím to?
Jedním z důvodů může být celospolečenský vývoj, který se nevyhnul ani zdravotnictví včetně poskytování přednemocniční péče. V našem oboru lze nalézt jistě celou řadu důvodů. Primární je nedostatek kvalifikovaných lékařů. Určitou překážkou může být i neochota lékařů pracovat v terénu, bez komfortu zázemí, které poskytuje nemocnice či jiné zdravotnické zařízení. Pokud se na tuto problematiku podíváme z opačného pólu, musíme konstatovat, že se zcela změnil systém práce a vzdělávání nelékařských pracovníků. Ti absolvují vzdělání, ve většině případů dnes již vysokoškolské, které je předurčuje k práci v terénu, ve ztížených podmínkách. Významně narostly jejich kompetence. Nemalý význam hraje i pokrok na poli přístrojového vybavení a techniky obecně. Z uvedeného lze dovodit, že tato problematika má mnoho proměnných a nelze ji zodpovědět zcela jednoduše.
– Spolu s Olomouckým krajem jste chystali nákup nové flotily sanitek, jde o dvacet vozů. Už s nimi jezdíte?
Nová vozidla by se u nás měla objevit na konci listopadu. Olomoucký kraj pravidelně nakupuje kolem tří sanitek ročně. Větší množství jsme jich pořídili jen v roce 2006 a teď. Budou v nich nejmodernější zdravotnické přístroje. Zase se o něco posune propojení výjezdových skupin se zdravotnickým operačním střediskem. K pacientovi tak přijedeme o nějakou tu sekundu rychleji.
– Co vy, také se s nimi jako ředitel svezete?
Jako řadový lékař sloužím jednou týdně. Práce mě baví, je to pro mne velké zpestření. Jednou z mých činností je i kontrolní činnost, takže pokud je to potřeba, odsloužím i směnu mimo Olomouc.
– Co děláte jinak? Jak vypadá váš den?
Organizovat chod záchranné služby pro celý kraj znamená starat se o zajištění výjezdové činnosti, o provoz administrativy, tedy odborných úseků jak ekonomických, tak provozně-technických. Dále zajišťuji financování… To vše spolu s Olomouckým krajem jakožto zřizovatelem. Odpočinout si chodím na tenis.
– Když mluvíme o kraji. Vy jste v Olomouci letitým zastupitelem za ODS, kraj spravuje ČSSD…
V souvislosti se zdravotnickou záchrannou službou by to vůbec znát být nemělo a myslím, že spolupráce je výborná. Každý rok obhajujeme rozpočet, máme jasně stanovené parametry a do toho se politická příslušnost nepromítá.
—
Ivo Mareš
Narodil se v roce 1964. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, na které odpromoval v roce 1990. Začínal jako sekundární lékař na anesteziologii v nemocnici ve Šternberku. Ve stejně době, tedy v roce 1992, změnil práci a na dohodu o pracovní činnosti jezdil se záchrankou v Olomouci. Pár let nato se stal kmenovým zaměstnancem, když dostal místo výjezdového lékaře. V roce 2004 se stal ředitelem organizace. Záchranné služby Olomouckého kraje se sloučily v krajskou záchranku od července 2004. V současné době je i zastupitel města Olomouce.
ONDŘEJ ZUNTYCH
Přerovský a Hranický deník
http://www.prerovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď