Pečující chtějí založit vlastní Unii, jež by chránila jejich zájmy

Náš syn šel na operaci mandlí a po operaci mandlí zůstal v kómatu a dneska se o něho staráme doma, a protože žádná instituce není schopna ho přijmout.

osoba:
Mám taky v rodině zdravotně postiženého vnuka, těžkého autista, a taky potřebuje dvacet čtyři hodin taky jako péče, pozornost.

osoba:
Pečuju víc jak dvacet let napřed o syna, pak o maminku, která byla úplně ležící a nesoběstačná, teď o tatínka, a tady jsem, protože si myslím, že je strašně důležitý, když se člověk dostane mezi lidi, kteří jsou ve stejné situaci, kterým se nemusí nic vysvětlovat a kteří se dokážou tak nějak vzájemně podpořit, protože to člověk potřebuje.

Druhé svépomocné setkání pečujících zorganizovala Dagmar Švédová, zakladatelka sdružení s názvem Klára pomáhá. Hlavním tématem schůzky je vznik Unie pečujících, která by měla zesílit hlas lidí, kteří se celodenně starají o své blízké, ale nikdo se nedokáže postarat o ně.

Státní instituce totiž většinou pečlivě vyhodnocují posudky postižených, bohužel ale neumí naslouchat těm, kteří o ně pečují. Sdružení Klára pomáhá tedy spojuje pečující osoby, dokáže poradit nebo jim například zařídit práci z domova. Kromě pečujících Klára pomáhá také pozůstalým.

Dagmar ŠVÉDOVÁ, zakladatelka Klára pomáhá o. s.:
Sdružení Klára pomáhá je pojmenováno po mé dceři, je to tahle ta holčička, ona zemřela před 6 lety na nádor mozku. Já jsem zvažovala, jestli pojmenuju organizaci po ní, protože to nebylo jednoduché, ale myslím si, že je to tak správný. Tak tohle je Klára, věčný papírování, nepořádek, ale možná taky myšlenky všech těch, kdo s námi spolupracují.

U nás v Kláře jsou dva zaměstnanci a asi tak dvacet dobrovolníků a zatímco děláme si nějaké statistiky, tak je to asi tři sta lidí, kteří se na nás obraceli. Ta rodina, za kterou teď jedeme, tak je to tříčlenná rodina manželů s dítětem, který má dvanáct roků, manžel je na vozíčku, takže jedeme za nimi a budeme si povídat o tom, jak se mají a co třeba můžeme pro ně udělat nebo co naopak můžou udělat oni pro nás.

Naše organizace se nedívá jenom na jednotlivce jako pečujícího, ale na tu, na to celé soukolí té rodiny. Snažíme se, aby byly uchovány vztahy, aby se nerozpadaly manželství, protože ta péče většinou přechází na ženu.

Jana PAVELKOVÁ, manželka:
Jako nejhorší bylo, když vlastně se manžel probudil z kómatu, byl na JIPce, byl na LDNce, pak ho poslali do rehabilitačního ústavu, pak mi ho jeden den přivezli a tady mi ho přivezli ve dveřích a říkají: „Tak, umí ležet a umí přes den chvilku sedět.“ A já jsem stála s tím pětiletým děckem a říkám: „A co mám teď jako dělat?“

Dagmar ŠVÉDOVÁ, zakladatelka Klára pomáhá o. s.:
Pečující osoby, když se dostanou do této situace péče, tak první věc, která je, tak jsou dezorientovaní vůbec v tom, co můžou či nemůžou, jestli mají vůbec nárok na nějaký příspěvek, kdy ten pečující zůstává sám bez ničeho s tím nemocným, takže nemá přístup k žádným financím, pakliže je to rodina, kdy nemají živitele. Pracovníci v naší organizaci jsou sami pečující, takže mají vlastní zkušenosti s tou péčí. Ten pečující si s vámi povídá úplně jinak, než když jste nějaký pracovník nějaké instituce coby sociální pracovník, já nevím, z úřadu práce a podobně, takže ta naše práce má tu přidanou hodnotu té zkušenosti.