Její úřad přišel na další pochybení v domovech pro seniory, které se tváří jako zařízení, která poskytují sociální služby. Nemají k tomu ale nutnou registraci. A co hůř, často se tak ke svým klientům ani nechovají.
A zeptám se také na to, s jakými ohlasy se setkává poté, co se zastala muslimské dívky, aby mohla nosit šátek na půdě školy. Česká společnost totiž po pařížských útocích probírá islám daleko víc než dřív. Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová přijala pozvání do Interview.
Neoprávněné omezování osobní svobody, zásahy do soukromí, rizikové a netransparentní používání léků. To je takový výčet, který zní opravdu odstrašujícím způsobem. Je to takové i ve skutečnosti?
Anna ŠABATOVÁ, ombudsmanka:
Tak určitě je všechno, co jsme napsali do zprávy, je pravda a je zjištěno při návštěvách veřejného ochránce práv, respektive mých kolegů a je to pečlivě zjištěno buď z dokumentace nebo pozorováním přímo jako toho prostředí, rozhovorem s personálem a také s klienty. Ale u těchto zařízení především vytěžujeme dokumentaci a personál a to co vidíme, protože klienti někdy už jsou v takovém stavu, že je těžké pro ně i nějak jako relevantně reagovat.
Když budeme konkrétnější, omezování osobní svobody. Například v domě Atrium na Liberecku jste uvedli, že ten dům nemá výtah, že jsou klienti zamykáni na pokojích. Jak často se to děje a je to skutečně v tom úmyslu jim bránit v pohybu?
ŠABATOVÁ:
Tak není to proto, že by někdo chtěl být zlý a bránit někomu v pohybu, ale je to proto, že není dostatek personálu. A personál má obavy třeba, že by ti lidé utíkali, zakopli, zranili se, tak je radši někdy jako zbaví možnosti pohybu, protože je to pro ně vlastně bezpečnější a zjednodušuje jim to práci. A celé to souvisí s tím, že tam je nedostatek personálu a nedostatečně kvalifikovaného personálu. A to také souvisí s tím, že vlastně to jsou zařízení, která nemají registraci a vybírají pouze od klientů peníze, nemůžou mít jako tím pádem ani žádnou jako krajskou nebo nějakou jinou dotaci.
:
Část těch poskytovatelů tvrdí: ale my jsme se chtěli registrovat, nejde nám to. Ostatně my si můžeme některé ty zástupce poslechnout, co řekli v dnešním odpoledním vysílání.
Antonín KOŠÍK, spolumajitel penzionu Spokojené stáří, Luhačovice:
Nepochopili jste ten systém, kterým to děláme. Ty lidi jsou u nás ubytovaní, jak kdyby v nějakém domě, v nějakém hotelu nebo kdekoliv jinde. Ti lidi nejsou omezováni vůbec v ničem. Jestli chcou odejít, odejdou. Jestli chcou jít kamkoliv, nikdo jim nic nezakazuje.
Karla KOHOUTOVÁ, zástupkyně provozovatele penzionu pro seniory Atrium:
Vzhledem k tomu, že zatím tedy nejsme registrovaní jako pobytové zařízení, tak nám žádný zákon ani žádná vyhláška neukládá někomu někde deklarovat odbornost personálu. Nicméně náš personál, který teďkon v současné době jsme nahlásili na krajský úřad jako odborný personál pro poskytování registrované sociální služby, je ten stejný, který pečoval o seniory v době, kdy paní ombudsmanka prováděla u nás kontrolu.
:
Tak jaká je vaše reakce?
ŠABATOVÁ, :
Tak moje reakce je ta, že vlastně oni svými výpověďmi potvrzují ta naše zjištění. Problém je v tom, že bez registrace nelze v České republice poskytovat sociální služby.
:
A na jakém principu tedy fungují?
ŠABATOVÁ, :
mimo zákon o sociálních službách, anebo jenom částečně na základě zákona o sociálních službách. Oni někteří zákon obcházejí, uzavřou občansko-právní smlouvy o ubytování a potom říkají, že tam mají registrovanou terénní službu, kterou si možná i registrují opravdu, a říkají, že to vlastně stačí. Ale obsahem je to, prosím vás, pobytová služba, lidé tam pracují ve směnách, vede se tam dokumentace, kterou nevedete, když máte typ terénní služby, poskytuje se tam zdravotní služba, bohužel ne zcela odborně, a obsahem je to zcela pobytová služba podle paragrafu 49 zákona o sociálních službách a je to obcházení zákona, jako bohužel. A my jsme je vyzvali, aby buď si požádali o registraci a získali tuto registraci, anebo aby ukončili činnost.
:
Myslíte si, že některá ta zařízení mají nárok na to, aby tu registraci získaly nebo jsou v takovém stavu, že jsou na zavření všechna? Jak to je?
ŠABATOVÁ, :
Pokud se bavíme úplně obecně, a těch zařízení je mnohem víc, než my jsme jich měli možnost navštívit, jsou jich desítky, tak já se domnívám, že jedna z cest je opravdu pomoci těm zařízením, aby mohly jako dosáhnout na tu registraci a potom je kontrolovat v rámci legálního systému. Ale myslím si, že ne všechny dokáží splnit ty podmínky a některé taky vím, že už jako skončily svou činnost. Například zde jmenovaný Domov na kopci. Podle mých posledních informací ho pan Fousek prodal a služby tam ukončil, aspoň takto jsem to slyšela úplně nedávno.
:
K tomuto konkrétnímu domovu, vy uvádíte, že v podstatě v tomto konkrétním domově byly možná zneužívány i ty příspěvky, které dostávají klienti a zároveň v tom systému se objevila řada pacientů, klientů, kteří se dostávali do tohoto zařízení přímo z jiných zdravotnických zařízení. Bylo to podepisováno i možná sociálními pracovnicemi. Jak je tohle možné? A neznamená to, že se nesnaží na tom systému jaksi parazitovat jenom ten zřizovatel, ale že mu možná někdo napomáhá?
ŠABATOVÁ, :
Já nevím, jestli jako bych to nazvala takto, protože když registruje třeba psychiatrická léčebna nebo léčebna dlouhodobě nemocných, tak tam jsou určité podmínky, kdy se poskytuje lékařská péče. A když vlastně ta lékařská péče už není potřeba, tak oni vlastně „řeší“, kam ten člověk má jít, pokud nemá žádné třeba bydliště. A to byly ty případy, které sbíral pan Fousek.
:
Vy jste tam k tomu uváděli, že přesun vyjednávala sociální pracovnice.
ŠABATOVÁ, :Ano.
A například byly smlouvy uzavírány korespondenčně. Myslíte si, že neměla představu o tom, do jakého zařízení člověka posílá?
ŠABATOVÁ, :
Ano, já myslím, že než jsme toto téma vnesli do veřejného prostoru my, tak oni třeba hledali podle internetu nebo pan Fousek i nabízel, že převezme ty lidi do služby a že oni třeba ani nevěděli, že to je neregistrovaná služba. Jedno, jeden z důvodů, proč my tomu dáváme takovou publicitu a stále na to upozorňujeme, aby všichni pracovníci třeba lékařských zdravotnických zařízení, kteří propouštějí nějaké klienty, věděli, že se musí zajímat o to, jestli je to registrovaná služba, nebo není to registrovaná služba. Také lékaři, kteří tam třeba docházejí a třeba tam jako, jako dobře ošetří nějakého člověka, tak by měli vědět, že vlastně oni nemají ten statut té služby, že oni by s nimi neměli sdílet ty zdravotnické informace. Prostě žijeme ve společnosti, která se snaží nějakým způsobem zajistit určitou kvalitu služby a je to vyjádřeno v celé řadě předpisů a oni je vlastně porušují. Jako nemá cenu jako se tady nad tím nějak strašlivě pohoršovat. Je třeba prostě dělat kroky, aby se to přestalo dít.
:
Na druhou stranu právě třeba v tomto konkrétním případě a může jich být řada, co bylo tím motivem toho člověka, který tu službu poskytoval jako takovou? Byly to peníze a co největší chtíč získat co nejvíc klientů?
ŠABATOVÁ, :
To bych neřekla. Já si myslím, že to byl třeba prostředek, jak je normálně jako se živit. Nemáte zaměstnání třeba, tak se rozhodnete v něčem podnikat a někteří se rozhodli podnikat v tomto a nemají třeba dostatečnou kvalifikaci a nebyli schopní zařídit legální službu, která by měla dobrou kvalitu.
:
Systémově to nikde neselhává? Co krajské úřady, které to mají kontrolovat?
ŠABATOVÁ, :
Tak samozřejmě že to selhává, protože krajské úřady jsou vlastně povinny s takovými zařízeními zavést správní řízení a udělit jim pokutu za nelegální poskytování služeb, protože nenaplňují jako zákonné předpoklady.
:
Jak je to možné, jak reagují na vaše podněty, na vaše…
ŠABATOVÁ, :
Protože teď když jsme jako na to začali upozorňovat, tak už se rozběhla celá řada správních řízení a nevedou se ta řízení a mělo by to vést k nápravě. Některé kraje to vyhodnotí tak, že budou muset třeba některá tato zařízení nechat zavřít a budou muset zřídit nějaké služby samy, třeba terénní, jako v domácnostech těch seniorů nebo pobytové tak, aby se uspokojila poptávka legálními službami.
:
Co rodinní příslušníci, jak oni sami mohou napomoci tomu, aby tento systém takhle nefungoval?
ŠABATOVÁ, :
Tak každý, kdo má rád svou maminku, tatínka nebo nějakého příbuzného, babičku, dědečka, pro kterého hledá službu, doporučila bych mu, aby se podíval vždycky na internet, jestli je ta služba registrovaná, nebo není. Všechny krajské úřady jsou povinny vést ty registry i ministerstvo je vede. Takže pokud je služba registrovaná, tak by ji měli najít v tom registru a měli by si všimnout toho, jestli je registrovaná jako pobytová služba domova pro seniory a nenechat se zmást třeba tím, že je tam nějaká terénní služba. No, a pak by měli být maximálně obezřetní, jako v podstatě každej krajskej úřad jim to řekne, když se zeptají, jestli ta služba je vedená, jako registrovaná služba, nebo není.
:
Stává se třeba, že poskytovatelé těchto služeb nedávají a nenechávají klientům dostatek peněz, které by měli?
ŠABATOVÁ, :
To je další věc, na kterou jsme narazili a dělá to všechna ta zařízení, že vlastně vezmou těm seniorům celý důchod. Přitom v režimu jako té legální služby, musí zůstat 15 procent důchodu seniorovi, i kdyby ten důchod nebyl příliš vysoký. Pravdou je, že ty legální jako instituce, legální zařízení mají taky určité krajské nebo veřejné dotace a tato zařízení nemají ty dotace. Je třeba prostě ten systém vést k vyšší kvalitě a k zákonnosti.
:
Společný problém, který se objevuje, podávání léků. A také oponenti říkají: my jsme to ale konzultovali s lékaři. Co se děje v téhle té oblasti?
ŠABATOVÁ, :
Ale každé sociální zařízení pobytové, domov pro seniory musí mít zajištěnou kontinuální jako zdravotní složku té péče. A mělo by to být nejméně diplomovaná zdravotní sestra, nemusí to být lékař, ten může být skutečně, ten může být skutečně jako na smlouvu a přitom třeba jednou týdně a potom případně když je nějaký problém, tak na zavolání.
:
Vystavují se klienti sami riziku, že budou podezříváni z toho, že ten příspěvek na sociální služby a na pomoc v podstatě zneužívají, pakliže ho dávají někomu, kdo není registrován a oprávněn?
ŠABATOVÁ, :
Takhle bych to jako rozhodně nevyjádřila. Ti lidé jsou velmi křehcí, velmi oslabení, … často jsou to senioři s demencí, takže…
:
To naprosto chápu, ale jestli je právě nějaký formální mechanismus nemůže dostat do nějaké nepříjemné situace?
ŠABATOVÁ, :
Tak ano, může se stát, že úřad práce nevyplatí další příspěvek na péči, protože zjistí, že to vlastně nevyplácí tomu člověku a že on to musí celé odevzdat, což vlastně odporuje zákonu. Protože pokud je to legální zařízení, tak ten příspěvek jde rovnou zařízení ten příspěvek na péči, ani to nejde přes toho klienta. Zatímco pokud je to neregistrované zařízení, tak to čerpá klient a ano, on by o to mohl přijít. Ale já bych tam, prosím vás, nemluvila o vině, protože jako uvědomme si, že ti lidé často ani nevědí, jako že jsou nějaké registrované služby. Prostě my se musíme postarat o to, aby ta společnost nabízela kvalitní služby lidem, kteří jsou velmi oslabení, na konci svého života, aby mohli v důstojnosti strávit poslední měsíce, roky svého života.
:
Vy jste se jako ombudsmanka České republiky obrátila na norskou ombudsmanku ve věci dětí, které soud odebral české matce, české rodině, českým rodičům. Proč jste to udělala?
ŠABATOVÁ, :
Tak já jsem přemýšlela nad tím případem někdy jako na jaře, konzultovala jsem to s jedním kolegou, s panem kapitánem z Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu a řekla jsem, že jedinou možnost, kterou já mohu v této věci využít, je, že se obrátím na svého kolegu, kolegyni v Norsku, jestli se v té situaci dá něco dělat. Ale…
:
Jaká byla reakce?
ŠABATOVÁ, :
Odpověď byla taková, že dětský ombudsman v Norsku neřeší konkrétní případy, což je typické pro dětské ombudsmany, oni většinou jako působí systémově na systém a že nemohou poskytnout vůbec žádnou informaci.
:
S tím se podle vás v téhle rovině z vaší pozice už nedá nic dělat?
ŠABATOVÁ, :
Ne, já nemám pravomoc vůči žádnému norskému úřadu, já mám pravomoc vůči českým úřadům.
:
Měla jste pochybnosti, anebo se opravdu nedá usoudit z toho, co víme, z toho jaké máme informace, o co se skutečně jednalo v případě tohoto soužití?
ŠABATOVÁ, :
Já mám takovou dlouholetou zkušenost tím, jak studuju ty spisy sociálně-právní ochrany v České republice, že je velmi ošemetné hodnotit situaci na základě mediálních zpráv. Takže neřeknu vám žádný názor, já prostě bohužel nemám ty nástroje, abych se podrobně s tou situací seznámila a mluvila se všemi aktéry a abych mohla zaujmout kvalifikované stanovisko.
:
V téhle souvislosti setkáváte se s podobnými stížnostmi i na české úřady, na postupy českých úřadů a českých soudů?
ŠABATOVÁ, :
Určitě se setkáváme s podněty, které míří na orgány sociálně-právní ochrany i na podněty, které se týkají odnětí dětí. Setkáváme, ano. A tam moje působnost sahá, nikoliv vůči soudům, tam já se musím jasně vymezit vůči těm stěžovatelům, musím jim vysvětlit, že nemohu žádným způsobem zasahovat do soudního rozhodování, ale mohu se zabývat postupem orgánu sociálně-právní ochrany, jestli vyčerpal všechna preventivní možnosti, jak pracoval s rodinou předtím, než sáhl třeba k tomu nejkrajnějšímu zásahu, zásahu do rodinného života.
:
Jak byste to zhodnotila, jak jsme na tom s odebíráním dětí a právě s těmi důvody, jestli jsou skutečně vždy závažné a vedou k odebrání dětí? Protože takhle to vypadá, že v Česku je to v podstatě v pořádku a z těch mediálních zpráv to vypadalo, jako že v Norsku je to nejhorší v Evropě.
ŠABATOVÁ, :
Tak já teďka budu mluvit o České republice. Já když jsem nastoupila poprvé jako před 15 lety jako zástupkyně veřejného ochránce práv, tak během těch prvních 6 let jsem řešila určitě mnoho desítek a řekla bych tak 2, 3 stovky případů, které se týkaly sociálně-právní ochrany a mnohé se týkaly odnětí dětí a tehdy ten systém byl opravdu velmi špatný. Docházelo k odnětí dětí, kde to opravdu nebylo naléhavé, kde se dalo s rodinou pracovat, z bytové nouze, ti rodiče nebyli informováni, nikdo s nima neprobíral, v čem jsou nedostatky. Opravdu ten systém vykazoval vysokou míru nedostatků. Je třeba říct, že my jsme formulovali, myslím tím veřejného ochránce práv a byla to moje agenda, celou řadu doporučení ještě dříve než Ústavní soud, ještě dříve než Nejvyšší soud třeba své stanovisko, že není možné odnímat děti z bytových důvodů a ještě dříve než Česká republika byla odsouzena Evropským soudem pro lidská práva. My jsme průkopníky v ochraně rodinného života a chránění práv dětí v kontextu práva na rodinný život. Vždy jsme říkali, že odejmout dítě z rodiny je ultima ratio, je to to poslední, co bychom měli dělat. Vždy je třeba nejdříve pracovat s rodinou a pokusit se i spravit jako tu situaci, která je nedobrá pro děti.
:
Proč myslíte, že úřady takto postupovaly a postupují?A postupují tak dodnes nebo jak se ta situace změnila?
ŠABATOVÁ, :
Ano, jako ta situace se změnila výrazně k lepšímu, i když nechci říct, že je bez problémů. Teď když jsem se vrátila po těch 8 letech, tak jsem zjistila, že opravdu ubylo těch případů a stížností na odnímání dětí. A pokud třeba některé jsou, tak většinou kolegyně zkonstatují po prostudování spisu, že je snaha to dítě rychle navrátit do rodiny, třeba to byla nějaká krizová situace, že se daleko víc pracuje s rodinama. To je potěšivé zjištění, i když ještě jsou pořád jako oblasti v České republice, kde není dostatek těchto sociálních služeb, podpůrných služeb pro rodiny. Takže je pořád co zlepšovat, ale hrozně se rozmohly podněty směřující jako proti té sociálně-právní ochraně v těch konfliktech rozvodových, kdy vlastně se vedou spory o to, kdo se bude v jaké míře stýkat s dítětem a…
:
V tomto případě úřady zasahují a odebírají děti?
ŠABATOVÁ, :
Musím říct, že jsou to velmi těžké případy. Úřady my vedeme k neutralitě a také k tomu, aby ty rodiny vedly k mediaci. Snažíme se na ně působit jak na úřady, tak i těm rodičům třeba píšeme, aby si uvědomili, že konflikt je pro to dítě ničící. Konflikt dvou osob, k nimž má dítě k oběma pozitivní vztah, je opravdu pro dítě velmi těžký a musím říct, že se v tomto hodně zlepšily i orgány sociálně-právní ochrany.
:
V čem je ten problém podle vás, v tom uvažování, v té zkostnatělosti toho systému? Je to třeba i povahami lidí, kteří tam pracují?
ŠABATOVÁ, :
Já chci říct, že se i zlepšily v podstatě ta práce orgánů sociálně-právní ochrany. Oni mají taky dneska nástroje, oni mohou v podstatě nařídit mediaci, nejdříve doporučit mediaci, musí informovat oba dva rodiče, jako že oba dva mají právo na kontakt a styk se svým dítětem, což vám řeknu, před 10 lety vůbec tak nebylo. Jako se smiřovali tenkrát klidně s tím, že jeden rodič třeba vůbec nemůže vidět své dítě.
:
Vládní novela by vašemu úřadu měla posílit pravomoci, alespoň tak je to předkládáno. sněmovna tento návrh a jeho projednávání přerušila. Chce údajně znát váš názor.
ŠABATOVÁ, :
Ano, já jsem v souladu s tímto návrhem, je to vládní návrh. Byl dokonce, pokud vím, už ve vládním prohlášení, tedy dávno předtím, než já jsem byla zvolena veřejnou ochránkyní práv.
:
Ano, proto i říkám úřadů, protože samozřejmě to může být kdokoliv.
ŠABATOVÁ, :
Ano, a vlastně v doporučeních Poslanecké sněmovně už můj předchůdce, který ještě, dá se říct, odpovídal za tu minulou zprávu za rok 2013, i když já jsem ji nakonec podepisovala, když se předkládala, tak tam vlastně upozorňoval, že by ochránce potřeboval rozšíření pravomocí v těch otázkách diskriminačních i ta možnost k Ústavnímu soudu.
:
To se týká například podání žaloby pro diskriminaci.
ŠABATOVÁ, :Ano.
:
Řekněte mi, proč by to bylo užitečné pro společnost jako takovou, a jestli už jste měla někdy případ, kdybyste toho využila toho nástroje?
ŠABATOVÁ, :
Určitě, jako řeknu vám několik případů, s nimiž se v minulých letech veřejný ochránce práv, tedy můj předchůdce, potýkal dlouho, například…
:
Jaký typ diskriminace?
ŠABATOVÁ, :
Ano, ty žaloby se hodí v těch situacích, kdy se to dotýká více lidí ta diskriminace nepřímá a kdy je vyjádřena obvykle nějakým předpisem. Takže jako máte dobrou důkazní situaci. A pokud vyzvete a nezlepší se situace, tak jako se obrátíte na soud, aby nařídil, aby se upustilo od diskriminace. Nejedná se tam o žádné zadostiučinění, o žádné peníze. Například vodící psi bez náhubku v dopravních podnicích, pokud jsou to psi vycvičení pro nevidomé nebo, nebo jiní asistenční…
:
Jako doprovod, ano, ano.
ŠABATOVÁ, :
Ano, nebo jiní asistenční psi. To znamená psi se zvláštním výcvikem, ale hlavně je to pomůcka pro člověka, který má nějaký handicap a vlastně on bez toho psa nemůže do té tramvaje nebo autobusu nebo kamkoliv jinam nastoupit. A dotýká se to velkého množství lidí. A tam to trvalo 2,5 roku, bylo to bezvýsledné, až ochránce vlastně musel hledat nějaké lidi, kteří by to zažalovali, našel 3 nevidomé, kteří to zažalovali a pak v té předžalobní situaci konečně to udělal dopravní podnik. Daleko méně energie by bylo jako ztraceno, kdyby mohl podat a nemusel třeba hledat lidi, kteří budou schopni to zažalovat. Nebo jsou situace s inzeráty. Agentura, pracovní agentura, tedy ne zaměstnavatel, takže se na něj nevztahuje zákoník práce, tam by to bylo snazší, sbírá údaje o věku a vlastně vyžaduje, aby se vyplnil věk, jinak vás ten počítač ani nepustí dál. A je podezření, že to je z diskriminačních důvodů, že si pak vybírají třeba mladší a…
:
Váš úřad je v centru pozornosti v poslední době. Možná i více, než to bylo v případě vašeho předchůdce. Vy jste se zastala, když to zjednoduším, práva muslimské dívky nosit šátek na půdě české školy. S jakými ohlasy a reakcemi se dodnes potýkáte? Protože přiznám se, že vaše jméno jsem zaznamenala v řadě protiislámských debat.
ŠABATOVÁ, :
Ano, je to tak, setkala jsem se s některými velmi agresivními útoky i velmi vulgárními a sprostými, ale také jsem se setkala s vyjádřením solidarity od mnoha lidí a s vyjádřením uznání, že jsme měli odvahu chránit základní právo té dívky. Jednak na náboženskou svobodu, ale vlastně i základní právo na vzdělání, kterého jim nepřímo vlastně bylo upřeno tím, že ona se nemohla jako podrobit vlastně tomu požadavku, který po ní byl požadován, aby odložila ten šátek. Takže reakce obého typu.
:
A v této rozjitřené době byste postupovala stejně?
ŠABATOVÁ, :Samozřejmě.
:
Anna Šabatová byla hostem dnešního Interview, díky za to a hezký den.
Přidejte odpověď