Prezident Miloš Zeman si myslí, že postižené děti ostatní ve škole zdržují. Proč nejsme jako jiné vyspělé národy schopni přistoupit na společné vzdělávání? Šestasedmdesátiletá psycholožka Věra Pokorná pracuje s postiženými dětmi celý život. Podle ní za problém mohou i komunisté, kteří je zavírali do ústavů.
PRAHA Od Věry Pokorné neuslyšíte o žádné inkluzi, tom otravném slovu, které každého znechutí. Psycholožka vypráví o tom, jak postižení žili se zdravými naprosto běžně. Ovšem jen do příchodu komunismu, který všechno změnil. Abychom konečně po letech snažení dokázali s postiženými vycházet, nepotřebujeme změnit zákony, ale myšlení společnosti. Mít vzdělané odborníky, kteří nám chybějí, inspirovat se v cizině. A děti neměřit, ale rozvíjet. Už od raného dětství.
– Jak velké pokroky může dítě udělat, když se s ním dobře pracuje, je patrné z obrázků, které jste nám ukázala. Kam až jste schopná dítě vytáhnout?
Během dvou tří sezení udělají děti velké pokroky. Někdy ale rodiče nechtějí velkou změnu. Přeučují děti zpátky na to, na co byly zvyklé.
– Nechtějí, aby se jejich dítě zlepšovalo? To přece nedává smysl.
Když se jejich dítě zlepší „moc“, sníží se jejich sociální dávky. Od míry postižení se pak odvíjí výše pomoci od státu. Matky postižených dětí jsou často samoživitelky, otec odešel. Stejně jsou s dítětem pořád, nemohou normálně pracovat a peníze by jim chyběly. Tak to u nás chodí. Všechny musíme někam zaškatulkovat, aby se s nimi úředníkům lépe pracovalo. Proto i teď řešíme, jak ověřovat, zda dítě má na to zvládnout běžnou základní školu. Jaké je jeho IQ, kam ho máme zařadit. A jestli by mu nebylo se svými problémy lépe v praktické.
– Proč v Německu nebo Rakousku chodí postižení do běžných škol, kdežto u nás to stále nejde?
Víte, dřív by o tomhle nikdo neuvažoval. Já jsem se narodila na začátku druhé světové války. Ve škole byl chudobinec, nebyl s tím problém. Byly samozřejmě speciální ústavy pro děti s výraznými smyslovými deficity, ale žádné zvláštní třídy nebyly. Pak přišlo období komunismu a přesvědčení, že bude nejlepší, když děti s různými obtížemi budou vychovávány společně. Postižení jedinci byli v ústavech a běžní lidé se s nimi v životě nesetkávali. Dnes na ně nejsou zvyklí, nevědí, jak s nimi jednat, a při kontaktu s nimi jsou nejistí.
– Vy jste po revoluci odjela do Evropy, kde jste zjišťovala, jak to mají kde zařízené. Co jste se naučila?
Viděla jsem tam děti, učitele i ředitele, jak rádi chodí do školy. Atmosféra školy tam byla úplně jiná, na tom strašně záleží. Viděla jsem to v Norsku, Nizozemsku, Dánsku, ve Švédsku. Tady jsou pořád učitelé, kteří řeknou, že si vezmou do třídy postižené děti, až budou mít plat jako učitelé v Německu. Přesvědčení tam žádné není. Učitelé si nevěří, necítí se jako profesionálové, a po pravdě jimi často ani nejsou. Ve školách je neučí, jak pracovat s dětmi, které jsou „jiné“.
– Na pedagogických fakultách se to neučí?
Nemohu mluvit všeobecně, ale pokud pracuji s učiteli, pak mám pocit, že jejich vědomosti jsou dosti povrchní. Přitom je to důležité. Věda se rychle vyvíjí! Je potřeba hodně číst, vzdělávat se, učit se novým poznatkům. Na to často učitelé nemají čas. Ani se to od nich nevyžaduje.
– Povinný poslední rok školky Jak fungují školy ve státech, které jste navštívila?
Když jsme mluvili o Norsku nebo Finsku, tam mají velkou výhodu, že s postiženými lidmi vždycky žili a kontinuita se nikdy nepřerušila. Vždycky věděli, co ti lidé potřebují, protože si to předávali z generace na generaci. Nepotřebovali na to speciální pedagogiku, inkluzi a podobně. Východní Německo po pádu železné opony vytáhla západní část znovu sjednocené země, v Polsku byli zase zemědělci, takže tam k segregaci nedošlo úplně.
– Co děláme v Česku za největší chyby?
Víte, tady se razí teorie, že bez peněz to nejde a že je potřeba zázemí. Vytváříme proto pořád nějaká opatření, peníze dáváme, ale školy se mění hrozně pomalu. Mně ukazovali v Rakousku školu, kde mají výtah pro vozíčkáře a speciálně upravené plošiny. A pak skoro omluvně jinou, kde dítěti nesl do schodů vozík spolužák, další mu nesl tašku a dva ho přidržovali, když se sám po zábradlí šplhal nahoru. To je podle mě to, co by tady přirozeně mělo být. Dát každému žákovi asistenta není podle mne vždycky ta nejsprávnější cesta.
– Evropská unie nás opětovně viní z diskriminace romských žáků, které diagnostikujeme jako lehce mentálně retardované, takže oni často končí v praktických školách. Jak z toho ven?
My jsme to zkazili v minulosti, kdy jsme jim vzali všechno jejich včetně kultury a nutili jsme je, aby se chovali jako my. Teď je to problém. Nerozumíme jim. Kdo tady ví, že mají kastovní systém? Jak oni pohlížejí na nás, historicky? My si musíme jasně říct, buď věříme, že jednou se s těmi Romy tady naučíme žít, anebo tomu nevěříme a pak jakékoli jiné snahy nemají cenu. Co funguje, je rozvíjet děti ještě předtím, než je začneme testovat. Alespoň rok předtím, než mají nastoupit do školy.
– Je podle vás správná myšlenka povinného posledního roku mateřské školy, jak ho plánuje zavést ministr školství Marcel Chládek?
Pokud s dětmi budou doopravdy pracovat a zkušeně je rozvíjet, tak ano. Odklad, kdy se pouze čeká, až dítě „doroste“, je k ničemu. Tady proběhl pokus v devadesátých letech na Žižkově, kde chodily romské děti do jakéhosi přípravného ročníku. Učitelky s nimi měly mnoho práce, učily je v podstatě základním hygienickým návykům, ale naučily je to. Vypiplaly je a pak jim tam přišly jejich děti, které už byly čisté a tyto návyky měly.
– Vy pracujete s dětmi metodou profesora Reuvena Feuersteina. Výsledky máte výborné, v čem je klíč?
Feuerstein byl velký optimista. Věřil, že každé dítě je možné změnit. Kdo s nimi pracuje, musí tuto víru mít. Musí je vést, rozvíjet, a zároveň být důsledný a náročný. Běžně nicméně panuje názor, že tyto děti jsou rychle unavitelné, že jim musíme dávat úlevy. Děti se pak na takové jednání spoléhají a nejsou zvyklé se snažit. Očekávají se od nich jen nízké výkony. Už v rodině se k nim má přistupovat důsledně. Stejně tak učitelé. Říci, on už je unavený, nebo nemá na to, to je jednoduché řešení, které těmto dětem ubližuje.
Markéta Březinová, redaktorka MF DNES
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď