Jak se liší výuka v běžné a v praktické škole? Byli jsme se podívat na Základní škole kpt. Vajdy v Ostravě-Zábřehu, kde se učí děti s lehkým, středně těžkým až hlubokým postižením. „Mnozí si často myslí, že máme v oknech mříže. Tak to vůbec není. Výuka je ale úplně jiná než na běžné základce,“ říká ředitel školy Rostislav Galia.
Pojďte. Jsme fakultní školou, vysokoškoláci sem chodí na praxe. Děcka jsou zvyklá, že se přijde občas někdo podívat,“ usmívá se ředitel Základní školy kpt. Vajdy v Ostravě-Zábřehu Rostislav Galia.
Polovinu školy tvoří základní škola speciální, kde se učí děti se středně těžkým až hlubokým postižením, druhou polovinu tvoří základní škola praktická, tedy bývalá zvláštní, kam chodí děti s lehkým mentálním postižením. „Máme i rehabilitační třídy s těžce postiženými dětmi, třeba s vozíčkáři, a jedno předškolní zařízení pro děti, které půjdou do základní školy speciální. Do běžné školky chodit nemohly,“ vysvětluje Galia.
Viktorka, Jůlie a Honzík. Za rok půjdou do první třídy, ani jeden z nich ale nemluví. „Viktorka má svou řeč. Zvládne ‚Viki, Viki‘ nebo ‚mami, mami‘. Honzík jenom opakuje,“ říká zástupkyně ředitele Hana Václavíková.
U trojice dětí se projevují různé druhy postižení: porucha autistického spektra i středně těžké mentální postižení. „U Jůlinky je to dětská mozková obrna,“ poznamenává Václavíková. Učitelky, které se školákům věnují, proto využívají alternativní komunikaci – dětem zpívají a také s nimi tancují.
V celé škole je 170 dětí, 29 učitelů a 10 asistentů pedagoga. Asistent je rovnocenný člověk pedagogovi. „V každé třídě je vždy učitel a jeho asistent,“ popisuje ředitel.
Na základní škole speciální, kde jsou děti s těžkým mentálním postižením, je čtrnáct tříd. V každé musí být maximálně šest žáků. „Vietnamský chlapec je ve škole výjimečný. Vietnamské komunitě jde velmi o vzdělání, zatímco u romských rodin je to jiné – škola není na prvním místě jejich žebříčku hodnot. K romským dětem ale přistupujeme jako k ostatním. Věnujeme se jim, zažívají ten samý úspěch. Jsou tady spokojené,“ popisuje Galia.
Vcházíme do páté třídy, kde se učí děti s lehkým mentálním postižením. Tři kluci a dvě dívky zrovna mají výtvarnou výchovu. Daniel ukazuje, co namaloval, zatímco dvanáctiletá Sára s o rok mladší Rosalindou skládají puzzle. „Pod pojmem výuka si lidé představí násobilku a vyjmenovaná slova. Ve speciální škole je to ale něco úplně jiného. Děti se učí praktické věci, třeba jak stolovat,“ vysvětluje Galia. „Vyučování máme v blocích. Hodiny lze natáhnout nebo spojit. Učitelé tak reagují na potřeby dětí. Když jsou unavené, věnují se pohybovým aktivitám nebo si opakují.“ Na chodbách vidíme různé piktogramy, což jsou obrázky znázorňující různé předměty a činnosti. Ptáme se, k čemu slouží. „Jsou základem práce s autistickými dětmi,“ odpovídá zástupkyně. „Piktogram je pro ně víc než slovo. Když vidí obrázek, tak ví, co bude. To je pro autisty důležité. Musejí mít přesný rozvrh dne. Bez toho by nebyli schopni fungovat. Když jim někdo naruší pravidelnost, mohou dostat záchvat, být agresivní nebo nezvladatelní. Jakákoli změna je pro ně nepřijatelná.“
Asi šedesát procent dětí z této školy nakonec ukončí také střední školu. Z dívek jsou kuchařky, cukrářky, pečovatelky, kluci chodí na stavební učiliště. Jsou z nich stolaři, tesaři, zámečníci. „Kolik se jich potom chytne, to bohužel nevíme. Děti s těžším postižením chodí buď na jednoleté, nebo dvouleté učební obory, třeba na obor košíkář. Potom pracují v chráněných dílnách,“ přibližuje Galia. Zapojení dětí s lehkým mentálním postižením do běžných základních škol vidí jako problémové. „Děti se nám pak často vracejí, protože nestíhají. Nikdo tam na ně nemá čas. Často pak začínají úplně od nuly. A zbytečně,“ dodává na závěr naši návštěvy.
Petra Bartíková, redaktorka MF DNES
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď