Kontroverzní výrok Miloše Zemana o začleňování postižených dětí do běžných škol rozvířil diskusi i mezi čtenáři. ilustrační foto: PhotoRack.net
DANIEL DOSTRAŠIL správce sboru jednoty bratrské, Ústí n. O.
Pan prezident evidentně přestřelil. Vyrůstal jsem v Liberci, kde je Jedličkův ústav. Za minulého režimu byli postižení drženi za zdí. Po devadesátém roce začala integrace. A jako každá změna má své příznivce a odpůrce. Od roku 1991 jsem byl ve skupině dobrovolníků, kteří do Jedličkárny jezdili za dětmi dělat programy, a moc mě to obohatilo. Mám dojem, že my Češi jsme neuvěřitelně netolerantní vůči těm, kdo jsou jiní, kdo nás zpomalují. A ještě to svedeme na ně: nesmíme je vystavit šikaně, musíme jim připravit speciální podmínky atd. Jako vždy pan prezident mluvil z duše mnoha Čechů. Těch, kdo nikdy nepečovali o postiženého, kdo netlačili vozíčky, neupravovali své programy tak, aby se mohli zapojit opravdu všichni. Měli bychom být rádi,že se diskuze nato to téma otevřela a nastavila nám zrcadlo.
LUDMILA MAREŠOVÁ KESSELGRUBEROVÁ středoškolská učitelka, Česká Třebová
Vyjádření pana prezidenta k této záležitosti bylo necitlivé a netaktní vůči žákům vyžadujícím zvláštní péči. Samotnou skutečnost – tedy integrování těchto žáků do standardních tříd – ale neschvaluji. Naše školství na to není ani připravené, ani vybavené.
PAVEL STRNAD ředitel kulturního domu Na Střelnici, Králíky
Jedna věc se panu prezidentovi upřít nedá: umí nastolit téma a rozvířit mediální debatu jako snad nikdo druhý. Navíc tím poněkud přemáznul aktuálně probírané problémy svého kancléře, což je jistě bonus navíc. Otázkou je, zda mluvil o tělesně,nebo duše v něhendikepovaných dětech. V každém případě jsou slova o „nejpomalejším vozidle v koloně“ daleko za hranicemi vkusu, ale to už u Miloše Zemana nikoho nepřekvapí. Jako laik bych tuto složitou problematiku přenechal odborníkům, pocitově jsem pro co největší začlenění hendikepovaných všude tam, kde to jen trochu jde.
HANA CHVÁTILOVÁ ředitelka ZUŠ Petra Ebena, Žamberk
Zcela vyhraněný. Zabývám se tímto problémem už dlouho a zjišťovala jsem si jeho řešení v mnoha zemí chvčetně USA. Jde jedno značně o to začlenit žáky se speciálními vzdělávacími potřebami v co největší míře do hlavního vzdělávacího proudu. Podle hesla „Vzdělávat postižené běžně, jeli to možné, a speciálně, jeli to nutné“. S cílem vzájemného porozumění a akceptace mezi postiženými a nepostiženými. Tolik teorie. Praxe však má za sebou desetiletí dobré práce ve speciálním školství, ale také totalitní „utajování“ postižených. Proto vidím největší riziko v necitlivém a rychlém řešení. Je potřeba mnoho odborníků, mnoho času a hlavně – mnoho peněz! Teď se chystá schválení novely školského zákona, která podmíní i likvidaci základních škol praktických. Je to zřejmě příklad onoho příliš rychlého a přímočarého řešení.
MARTIN VÍDENSKÝ vlakvedoucí osobních vlaků, básník, Letohrad
Abych řekl pravdu, tak mne v poslední době poněkud znepokojuje afektovanost a hysterie naší společnosti. Všemu, co souvisí s Milošem Zemanem, se hned vystavují červené karty, protože je to In. Ale to, že tak dostává v mnoha případech červenou kartu i zdravý rozum a možnost diskuze, to už námnějak nedochází. Postižení není jedno. Vmnoha případech je důležitý odborný posudek a vyjádření, neměli bychom opomenout přihlédnutí k možnostem školy (bezbariérové přístupy, odborná asistence, pomůcky pro nevidomé a podobně…). V neposlední řaděmusímít postižený žák sílu,odvahua chuť sedo normálního kolektivu a výuky zapojit. Hlavně nepaušalizujme, posuzujme vše individuálně a někdy, pokud možno, i s potřebným nadhledem…
| http://orlicky.denik.cz/ |
Přidejte odpověď