Pobuřující výroky prezidenta Miloše Zemana často doprovází jedno pozitivum – rozpoutají debatu. Tentokrát o začleňování handicapovaných dětí do běžných školních tříd. Co prezident neřekl (a měl říci)?
– V čem se prezident Miloš Zeman věcně mýlil, když řekl, že handicapované děti by neměly být umisťovány do tříd s „nehandicapovanými žáky“?
Jedna věc je odborný názor na to, jak by se měly vzdělávat děti s konkrétním postižením či vadou, Zeman však „přestřelil“, když ve svém výroku nerozlišil, o jaké postižení a v jaké míře jde. Všechny postižené dal do jedné množiny a navíc prohlásil, že „rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla“. Pro mnoho postižených je to urážka. Ti, kterým to zdravotní stav dovolí, se v některých zemích velmi úspěšně integrují – například ve Velké Británii či Finsku. Jejich výsledky ve vzdělávání jsou dobré, pravidelně se umisťují na předních příčkách mezinárodního testování PISA.
– Pro jaké děti je společné vzdělávání nevhodné?
„Nelze jednoduše vyjmenovat, která postižení se pro začlenění hodí a která ne. I to by byla paušalizace,“ říká Petra Mikešová, vedoucí Speciálně pedagogického centra při SŠ a MŠ Aloyse Klara. V běžné třídě se může vzdělávat dítě s lehkou mentální retardací a poruchou chování lépe než dítě s průměrnou inteligencí a vývojovou poruchou řeči. Nakonec však vždy záleží na každém jedinci a osobnosti handicapovaného žáka. Pokud je mentálně postižené dítě úzkostlivý introvert, bude se v běžné třídě učit obtížněji, než když je společenské.
– Jaké jsou výhody společného vyučování?
Až dítě ze školy odejde, bude umět žít mezi zdravými lidmi, komunikovat s nimi. Nebude vyčleněné. Může tak prožít jednodušší život, uplatnit se na trhu práce. Přínosné je to i naopak – rovněž jeho spolužáci se budou setkávat s postiženými.
– Co je potřeba, aby byla společná výuka přínosná pro všechny?
Speciální pomůcky, zajistit postiženým dětem asistenty, kteří jim pomohou držet s ostatními tempo. Od učitele to vyžaduje mnohem důkladnější přípravy na hodiny.
– Proč to někde nefunguje?
Na asistenty není dostatek peněz. V praxi ho nedostanou všechny děti nebo ne na celé vyučování. Pokud mají učitelé ve třídě několik dětí s velmi odlišným znevýhodněním, je náročné hodinu připravit. „Potřebují poradit, jak to zvládnout, ale často nemají k ruce školního speciálního pedagoga. Většina škol na něj nemá peníze,“ dodává Mikešová.
Fakta Dobrý a špatný příklad
Aby mělo začleňování postižených dětí do běžných tříd (tzv. inkluze) smysl, musí se postižený žák skutečně zapojit do výuky. * Správně: Dítě má ve třetí třídě asistenta. Učitel zadá úlohu, kterou mají děti vyřešit. Asistent dítěti přečte zadání znovu, pomaleji. Dítě počítá úlohu, asistent je kontroluje, povzbuzuje. Nevadí, když dítě skončí o trochu později než spolužáci. * Špatně: Dítě má ve třetí třídě asistenta. Učitel zadá úlohu, kterou mají děti řešit. Asistent s dítětem mezitím trénuje odčítání do deseti na počitadle či jinou látku, která odpovídá náročnosti první třídy. Dítě se vzdělává ve stejné třídě, ale z kolektivu je stejně vyloučené.
Markéta Březinová, redaktorka MF
Přidejte odpověď