V domově pro seniory v Kubově Huti se klienti nemají špatně. Ale něco jim přece chybí: kontakt s domovem. Příbuzní je na stáří odvezli stovky kilometrů daleko – z Německa do Česka, kde je výrazně levnější péče.
ilustrační foto: Photoxpress
KUBOVA HUŤ Z kuchyně voní buchty, u stolu v chodbě sedí personál v bílých pláštích a několik lidí „v civilu“. Někteří pokuřují, jiní pijí kávu. Sem tam někdo něco utrousí, někdo se zasměje.
„Takhle to u nás chodí, někteří klienti jsou s námi ve stálém kontaktu,“ říká Hana Jíchová, jednatelka společnosti Seniorhaus Šumava, která v kdysi známém hotelu Arnika v Kubově Huti provozuje od loňského prosince domov pro seniory.
Atmosféra je tady na první pohled podobná jako v jiných domovech. Potom však na mého kolegu začne jedna starší paní něco volat a směje se. Mluví německy. „To je Erika. Té se vždycky líbí mladí chlapi,“ poznamená Jíchová.
Zvláštností, která domov na Kubově Huti odlišuje od jiných míst, je právě národnost jeho klientely. Čeština je tady slyšet jen od personálu, drtivá většina ubytovaných jsou Němci. Důvod, proč tráví stáří v Česku, je prostý: péče o ně tady vyjde mnohem levněji než v Německu, mnoho rodin chce nebo musí na péči o své nejbližší šetřit. Česko je pro ně ideální volba, i když někteří míří třeba i do Polska či Maďarska.
„Klienty nám sem dodává německá agentura. Často je to z hodně vzdálených míst, třeba až od moře. A zájem se stále zvyšuje,“ říká jednatelka. Ta v oboru podniká už několik let a na konci roku se do Kubovy Huti přestěhovala z nedaleké Řasnice. Místní lidé to uvítali – hlavně proto, že rozsáhlá budova, kde býval hotel, nezůstala prázdná. „Trochu mě mrzí jen to, že si klienti nezajdou do obce třeba nakoupit. Jinak je jednání provozovatelů vstřícné,“ říká starosta Kubovy Huti Zbyněk Klose. Klienti domova si zase pochvalují prostor, kterého je tady opravdu hodně.
Procházíme jídelnou a společenským sálem, kterému se říká „diskotéka“. Ve všech místnostech je zvláštní přítmí, nevadilo by jistě více světla, ale jinak je všechno poklizené, na svém místě. Pokud by spolu chtěli klienti mluvit, měli by k tomu dost příležitostí. Jenže spolu prý většinou nemluví.
„Zaujalo mě, že když někdo pochází z bývalého východního Německa, ti ostatní, ze západu, se k němu stavějí jaksi odtažitě. I když třeba babičky se spolu na pokojích scházejí,“ říká vrchní sestra domova Věra Jíchová, jmenovkyně jednatelky.
Procházíme kuchyní, kde kuchaři právě rozlévají med na připravený zákusek, výtahem pokračujeme do patra k pokojům ubytovaných. Na dveřích každého z nich je vylepená jmenovka a v namalovaném srdíčku také fotografie obyvatel místnosti.
V jednom z pokojů právě zdravotní sestra krmí klientku, která je trvale upoutána na lůžko, odvedle zní televize a občas i smích. Před televizí sedí čtyři ženy, které spolu koukají na zábavný pořad.
Senioři mají v komplexu k dispozici i bazén, vířivku a saunu, tyhle prostory však zatím nevyužili. Dočkat by se měli v létě.
„Myslím si, že se tady nemají špatně. I když by se samozřejmě měli asi lépe doma. Víme, že některé rodiny jim třeba řeknou, že jedou na výlet, a odvezou je sem. Jiní prostě nemají jinou možnost, protože z nějakého důvodu nemohou využít služeb v Německu. V obou případech tady však ti lidé budou žít až do svého konce,“ říká na rovinu vrchní sestra.
Přesně vystihuje pravou podstatu věci: i kdyby domov nabídl klientům služby v sebelepší kvalitě, vždycky bude chybět kontakt se známým prostředím.
„Tohle je samozřejmě zásadní věc. Když opomineme všechna další úskalí takových zařízení, je jasné, že lidé by měli stárnout na prvním místě v blízkosti svých rodin a v důvěrně známém prostředí. Pokud to nejde přímo v rodině, pak tedy na místě, kde jsou jí co nejblíže. Co není zakázáno, je dovoleno a je těžké se proti tomu bránit. Jenže ne všechno, co je možné, je také dobré,“ hodnotí dožívání v cizině ředitel prachatického Hospice sv. Jana N. Neumanna a člen etické komise ministerstva zdravotnictví Robert Huneš.
Českou záchrankou do Německa Německé hranice nejsou od Kubovy Huti daleko. To přináší jednu výhodu – klienti, kteří to potřebují, mohou jezdit do nemocnic v Německu, kde mají menší problém s komunikací. Podle jednatelky domova Hany Jíchové tomu tak dokonce je asi v devadesáti procentech případů.
A i když pro klienty nepřijede německá, ale česká záchranka, vozí je často právě za hranice, ač mohou v Česku využít kompletní péči. „Komunikace s těmito lidmi je totiž často obtížná a několikrát jsme s tím měli problémy,“ říká vedoucí lékař Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje Rudolf Heřman. Zdravotní péči o klienty domova hradí podle evropských dohod německé pojišťovny. Pokud jde pacient na zákrok v Česku, místní pojišťovna ho té německé přefakturuje.
Víme, že některé rodiny klientům třeba řeknou, že jedou na výlet, a odvezou je sem. Další nemají jinou možnost.
Fakta
Na stáří do ciziny
– Domov pro seniory v Kubově Huti na Šumavě má kapacitu šedesát lůžek, nyní je obsazena polovina z nich.
* Jen dva z klientů jsou Češi, většinou jde o německé občany. Domov je veden jako zdravotnické zařízení, obejde se bez čerpání českých dotací.
* Klienti mají v Česku prvních sto osmdesát dní pobytu nárok pouze na základní lékařskou péči. Pokud se však rozhodnou jako občané Evropské unie pro pobyt v zahraničí a zaregistrují se, mohou čerpat pojištění v plné výši v každém členském státě. Péči jim platí německá pojišťovna, ty české fungují pouze jako „pojišťovny výpomocné“, které německé pojišťovně náklady přeúčtují. Průkazka pojištěnce má v takových případech žlutou barvu.
Radek Štěpánek, reportér MF DNES
Přidejte odpověď