Společné vzdělávání postižených a zdravých dětí je podle Miloše Zemana nesmysl, který vymysleli ti, kdo školství nerozumějí. Zkušenosti rodičů, dětí i učitelů, které MF DNES oslovila, hovoří o opaku.
ilustrační foto: Flickr.com
„Děti nemají předsudky. A když se běžně potkávají s postiženými spolužáky, tak si je ani nevytvoří,“ shodují se.
Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro obě skupiny.
Matka syna s „downem“ Rodiče těší, že se děti sžily Dvaadvacetiletý Jaroslav Dzúr má Downův syndrom a za sebou devět let v běžné základní škole. Tedy přesněji řečeno deset let – do první třídy totiž nastoupil nejprve v Kalifornii, kde jeho matce Dagmar nabídli roční stáž na univerzitě v Berkeley. „Jardovi tak komplikovalo nástup do první třídy jeho postižení i jazyková bariéra. Přesto jsme při výuce neměli žádný problém,“ popisuje Dagmar Dzúrová, která je nyní předsedkyní občanského sdružení DownSyndrom.cz. Po návratu do Česka rodina opět stála o to, aby syn chodil do běžné školy v místě bydliště. A díky přístupu pražské Základní školy Červený vrch se to podařilo. „Škola má specializaci na matematiku a fyziku. Ale paní ředitelka vyznává názor, že škola je pro všechny děti,“ popisuje matka.
Jaroslav tak vždy probíral stejnou látku jako jeho spolužáci – jen měl individuální osnovy, díky kterým se vše dozvídal ve zjednodušené podobě. „Když se ostatní učili třeba o kyselině sírové, on se o ní učil taky. S ostatními dětmi měl tedy stejné téma,“ líčí Dzúrová. Za celých devět let se přitom nesetkala s tím, že by jejímu synovi nebo jí někdo vyčítal, že zdržuje ostatní.
„Ano, děti říkaly, on je postižený. Ale nemyslely to nijak zle. O někom řekly, že je malý, o jiném, že je pihovatý, o Jardovi, že je postižený. Nebylo v tom nic negativního,“ říká. A rodiče spolužáků? „Ti za mnou několikrát přišli překvapení, s jakou samozřejmostí spolu děti komunikují. Dospělí často říkali, že neměli nikdy příležitost zjistit, jak takto postižení lidé žijí. A že to díky svým dětem nyní zjišťují,“ vysvětluje matka, jejíž syn nyní pokračuje na dvouleté praktické střední škole. (taz)
Žena s handicapem Díky běžné škole pracuji „Kdybych nechodila do běžné základní školy, nikdy bych nemohla studovat psychologii, překládat, pracovat jako personalistka, věnovat se hudbě. Vlastně možná bych ani nebyla schopná vést s vámi tento rozhovor,“ říká čtyřicetiletá Hana Sheala Grygarová trpící svalovou dystrofií. Dodnes je vděčná své matce, která ji „prorvala“ na normální základní školu.
Chtěla, aby dcera mohla žít plnohodnotný život, což se jí vyplnilo, i když za socialismu inkluze ještě nebyla ideální. Postižené děti, které prošly ústavní péčí, mají podle Grygarové menší šanci. „I když můj zdravotní stav není dobrý, mám dovednosti potřebné pro trh práce. Díky tomu, že jsem nebyla odtržená od zdravých, mám kontakty, umím se zdravými lidmi komunikovat a pracovat a oni umějí pracovat se mnou. Zdraví lidé jsou mými zákazníky, kolegy, partnery,“ popisuje v otevřeném dopise, který adresovala prezidentovi Miloši Zemanovi. A vzkázala mu: „Dokud nepřijde nějaký člověk a z pozice moci nás neodtrhne, dokážeme podobně fungovat všichni.“ (brm)
Ředitel školy Děti se o integraci postarají „Pokud nejsou ve škole podmínky, může jedno integrované dítě zkomplikovat vzdělávání celé třídy. A může se stát, že postižené dítě se bude v běžné základní škole trápit,“ připouští ředitel Základní školy Stoliňská v pražských Horních Počernicích Martin Březina. Hned však dodává, že učit děti komunikovat s druhými bez ohledu na postižení je potřeba. A neříká to jen teoreticky – jeho škola totiž před lety rozjela spolupráci se sdružením Paprsek, kde se starají o handicapované děti. „Zpočátku to bylo neskutečně obtížné. Nikdo nevěděl, jak se má chovat.
Včetně nás pedagogů. Po čtyřech letech ale vznikla mezi dětmi pevná přátelství: společně pracují ve výtvarných dílnách, sportují, prožívají společné aktivity. A nikdo neřeší, že nějaké postižení existuje. Nás dospělých najednou není třeba, děti si vše organizují samy. To je skutečná inkluze! Spontánně vytvořená – my jsme jen poskytli příležitost k setkání,“ popisuje Březina. A právě to je podle něj potřeba. „Děti totiž předsudky nemají,“ dodává Martin Březina. (taz)
Matka autisty Volala jsem na Hrad Třináctiletý Ken z Pardubic má pět let diagnostikovaný autismus. Navzdory problémům s komunikací a sociálními vztahy však po celou dobu navštěvuje běžnou základní školu v Polabinách I. Že by ho někdo šikanoval? Nesmysl, shoduje se jeho matka Hana Packard Haas s ředitelkou školy. Zpočátku však bylo potřeba sehnat jinou lavici a provést několik úprav třídy, aby se Ken mohl soustředit a pracovat. S Kenem je ve třídě stále také asistentka, která mu pomáhá překlenout potíže. A jiná omezení? Vlastně jen drobnost: chlapec špatně snáší nepředvídatelné zvuky a náhlý hluk, proto je osvobozen od tělesné i hudební výchovy. „Jdu si občas sednout do třídy a vidím, že začlenění prospívá i ostatním dětem, naučí se totiž chovat k někomu, kdo je jiný než oni,“ popisuje matka. Prezidentova středeční slova o oddělování handicapovaných dětí ji proto rozčílila. A své zkušenosti chtěla Zemanovi popsat. „Volala jsem kvůli tomu i jeho mluvčímu, ale nedovolala jsem se,“ zlobí se žena.
Co také řekl Zeman o postižených dětech: Nejpomalejší vozidlo brzdí ostatní „Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní.“ „Mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla.“ „Není to žádný rasismus ani preference nějaké etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě.“ „Když jsou děti takzvaně integrovány, tak jsou samozřejmě obětí určitého pohrdání, šikany. Hrozně miluju multikulturalismus, který si vymysleli blázniví intelektuálové pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole nebo do ní nakoukli jen na půl hodiny.“ Pozn.: Prezidentovy výroky na návštěvě Rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Labem
Fakta Integrace postižených * Česko je k začleňování dětí s postižením do hlavního vzdělávacího proudu zavázáno Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením i Evropskou unií. * Přesto stále velká část dětí navštěvuje základní školy praktické nejčastěji pro žáky s lehkou mentální retardací) či základní školy speciální (pro děti se středně těžkou a těžkou mentální retardací) nebo speciální třídy, které mohou vzniknout na praktické i běžné ZŠ. * Ve školním roce 2013/2014 chodilo 43 352 žáků se zdravotním postižením do běžných tříd, 30 277 jich navštěvovalo speciální třídy. Pro srovnání – například ve školním roce 2008/2009 byl ještě poměr 34 350 (integrovaných dětí) ku 38 504. * V běžné třídě má podle vyhlášky být nejvýše pět postižených dětí. * Při výuce pomáhají asistenti, kteří jsou dvojího druhu. Asistenta pedagoga platí škola, osobního asistenta najímají rodiče. * Plat asistenta pedagoga se podle zákona pohybuje od 9 550 po 22 050 korun. Záleží na tom, v jak náročném prostředí pracuje. V praxi asistenti většinou dosáhnou na nejnižší plat a také téměř nikdy nepracují na plný úvazek. Osobní asistent dostává plat takový, na kterém se dohodne s rodiči.
Mf dnes
Přidejte odpověď