Tóny ve tmě

Osmdesátiletý Ladislav Dohnal se narodil jako zdravé dítě v Mitrovicích u Tábora. Ještě než oslavil první narozeniny, dostal spalničky a kvůli nim úplně ztratil zrak.

Ladislav DOHNAL, :
Rodiče se mnou jezdili po lékařích, snažili se, jestli by se to dalo nějak napravit, ovšem každý jen kroutil hlavou, říkal, s tím se nedá nic dělat. Musíte se s tím smířit. Ale jeden profesor řek, víte co, dejte ho do mého ústavu v Praze na Hradčanech, tam si najde kamarády a naučí se všechno, co bude potřebovat k životu. No, a takže tam jsem byl od pěti let. No, a poněvadž se brzo zjistilo, že mám absolutní hudební sluch, tak se mi věnovala dost velká péče, začal jsem hrát na klavír, později potom na housle, na varhany, a když potom jsem už se dostal na pedagogickou hudební školu, tak jsem si přibral i trubku a akordeon.

Pro pana Dohnala jsme připravili dárek. Vzali jsme ho na místo, kde ho sestry boromejky naučily žít ve tmě.
Tak, a teďkon jsme blízko školy Jaroslava Ježka, kde dřív byl ústav pro nevidomé, kam vy jste taky chodil. Tak, a teďkon už jsme tady přede dveřma.

Ladislav DOHNAL, :
No, mám dojem, že ta dlažba je tady hrubší, než bývala. Tady býval zvonek, tlačítko. Je tam ještě? Není. Počkejte, ne, není. To už tu není. Takže, vidím, že tady je bohatá výstava bílých holí, ale jednu z nich já taky bych, teda jednu z nich určitě taky nosím, ale za mého dětství jsme tady lítali bez holí. To já vůbec tehdy jsem žádnou hůl neměl. A nikdo z dětí. To ještě nebyla taková móda, jako je dnes. Tady jsme měli i sbor, tady se zpívaly všechny ty písně, se zpívaly čtyřhlasně, takže tady já jsem vlastně měl takový první dojem ze sboru, který jsem si později oblíbil a chtěl jsem založit si někdy taky svůj sbor.

V ústavu pro nevidomé strávil léta od začátku války do roku 1950.

Hrál prezidentu Benešovi na klavír a díky blízkosti Pražského hradu byl i součástí historických událostí.

Ladislav DOHNAL, :
Jo. Tady byla zeď asi tak do téhle výšky a nad tou zdí byl ještě, byl drátěný takový plot. A ten plot Němci vytrhali a dali na tu zeď si právě zbraně, kulomety a strojní pušky.

Richardis NOVÁKOVÁ, sestra boromejka: Dlouholetá představená ústavu slepců byla matinka Domináta.

Ladislav DOHNAL, :
To byla právě ta vynikající matka představená, která nás zachránila, když nás Němci v krytu chtěli zastřelit. Proto, že jsme poslouchali rádio z revoluční Prahy. Tak ona, poněvadž uměla perfektně německy, a využila veškerou svoji výmluvnost, tak přesvědčila toho velitele těch německých vojsk, kteří tam měli střílny na zahradě, aby teda to nečinil, aby nás nepostřílel. Říkala mu, přece byste si svoje svědomí nezatížil takovým činem. Tak on vztekle vytrhnul rádio ze zásuvky a odnes si ho pryč.

Ještě než boromejky z ústavu pro nevidomé komunisti vyhnali, odešel Ladislav Dohnal studovat na Deylovu konzervatoř. Tamní progresivní ředitel propojil světy vidomých a nevidomých. Díky tomu se Ladislav setkal se svojí osudovou láskou Marií. V tanečních se do sebe zamilovali.

Ladislav DOHNAL, :
já když píšu, tak píšu jenom jednostranně, a to potom může číst i manželka zrakem. Když je to jednostranný. Protože když je to dvoustranný, tak se jí promítaj i ty jamky, takže to ji plete. Ale ona umí taky to Braillovo písmo.

Marie DOHNALOVÁ, manželka Ladislava Dohnala:
Když jsme spolu chodili ty, rok a půl, no, asi tak, mně psal dopisy, když byl takhle na, na prázdninách, když byl doma tady v Mitrovicích nedaleko Tábora, tak to mi psal. Takže to jsem se naučila číst. Ale to není těžké, to je docela jednoduchý.

Ladislav DOHNAL, :
Mě upoutal její hlas a hlavně jsme si vzájemně pomáhali. Protože já jsem jí pomáhal s hudebními předměty a ona mě zase vodila do divadla, do Národního divadla a na koncerty.

Dva učitelé hudby jsou spolu téměř šedesát let. Mají spolu dvě děti. Syn i dcera vystudovali konzervatoř. Hudba tedy provází rodinu celý život.

František DOUBEK, člen chrámového sboru v Plané nad Lužnicí:
Ládíčka, já říkám Ládíčka, protože si to můžu dovolit už teďka, ale tady znají úplně všichni, v Táboře, Sezimově Ústí, v Plané nad Lužnicí. Tady vlastně má na starosti ten náš kostel, v Sezimově Ústí bydlí, v Táboře vyučoval strašně dlouho, na, na, v tý době na lidušce, teďka vlastně je to základní umělecká škola, takže jako tady všichni, kdo se zajímali jenom trošičku o tu muziku, tak vlastně toho Láďu znají.

Co nejtěžšího jste spolu prožili?

Marie DOHNALOVÁ, manželka Ladislava Dohnala:
Hm, v každým manželství je něco těžkýho. Já nevím. Ani nic moc zvláštního takovýho nebylo, co by bylo takovýho, co by stálo za, žádný velký nemoce, akorát problém byl, že se děti rozvedly a dlouho se nevdávaly a než…, nevdávala se dcera a syn se neženil, takže bohužel co je špatné, nemáme vnoučata. A to je největší neštěstí, co jako, no, takový, no, nemůžeme mít všechno, že jo. Ale to nás jako velmi mrzí. A jinak, jinak normální život jako každej.

Za pomoc postiženým lidem a seniorům dostal Ladislav Dohnal v roce 2014 Cenu Olgy Havlové. Navrhli ho na ni starostové tří měst.

Ladislav DOHNAL, :
Začneme tou koledou Předobrý král Václav. Někdo říká, že je to anglická, někdo říká, že je to česká koleda, ale je hrozně krásná, protože je o skromnosti, o pohostinství a o pomoci druhým.

Ladislav DOHNAL, :
Vánoce jsou pro mě velmi významnou událostí. Nejen společenskou, ale hlavně duchovní. Protože se připravujou na půlnoční mši, kde budu mít i sbor, v kostele v Plané. Takže to je taková ta hlavní atmosféra, jo. Protože člověk by si měl nejenom soustředit na úklid, ale měl byl si taky uklidit ve svojí duši.

Co byste vzkázal lidem, který si takhle věčně na něco stěžujou a hořekujou?

Ladislav DOHNAL, :
já bych jim řekl, aby se podívali kolem sebe a uvědomili si, že jsou lidi, kteří na tom jsou daleko hůř než oni. A hned se jim ten život bude zdát jednodušší.