Odmalička miloval sport. Od čtyř let začal plavat a od sedmi let začlenil do svého života atletiku, které se věnoval do svých třiceti let vrcholově. O jedenáct let později měl úraz na lyžích, který mu obrátil život vzhůru nohama.
svilen001 sxc.hu
„Jsem člověk, který dělá všechno ne na sto, ale na sto dvacet procent. Strašně rád jsem jezdil na lyžích, ale protože jsem měl firmu, nebylo lehké se jen tak na lyžovačku uvolnit. Když už jsem se ale dostal na hory, chtěl jsem lyžovat na sto dvacet procent. Ráno jsme vyjeli na kopec a v noci, když zavřeli vlek, jsem teprve skončil,“ ohlíží se zpátky v čase devětačtyřicetiletý Heřman Volf.
Sjezdil na lyžích celou Evropu. Osudným se mu ale stal pád na jednoduché sjezdovce v Herlíkovicích. „Jsem lyžař, který se nerad šoupe z kopce, a tak jezdím na hranách. Bylo to krátce před zavíračkou v devět večer.
Na svahu už nikdo nebyl, užíval jsem si jízdu na celém kopci.
Najednou jsem najel na kraj sjezdovky, kde byla díra… Neměla tam být, ale já také neměl jet jako čuně.“
Strávil spoustu měsíců v nemocnicích i na následných rehabilitacích. Jestli skončí na vozíku, o tom ze začátku nepřemýšlel. „Člověk bojuje, má bolesti. A to, že se zrovna nepohybujete? Tomu vůbec nevěnujete pozornost. Když už jste ale po prvních operacích, začnete uvažovat o tom, že to není úplně ono…“
Co udělal úraz s Heřmanem, sportovcem tělem i duší? „Kdybych byl například ajťák, tak se toho pro mě asi až tolik nezmění, ale sportovci se změní hodně. Řeknu to upřímně – buď si člověk najde jiný směr, nebo se z toho lidově po…“
Rozhodl se pro první variantu. Už v nemocnici si umínil, že do roka sjede na lyžích kopec. Začátky byly těžké, stále padal. Ale nakonec to zvládl. A stejně odhodlaný byl i směrem ke svým nejbližším.
„Abych nebyl brzdou pro rodinu, dělal jsem všechno s nimi. Jezdili jsme spolu na vodu, lyžovali jsme… Dokonce jsem si splnil i sny, které jsem stále před úrazem odkládal. Skočil jsem s padákem, začal jsem se potápět. Ajedním ze snů bylo i projet si Evropu na kole.“
KdyžseHeřmandozvěděl,že se bude otevírat cyklostezka do Paříže, byl k nezastavení. A hned všude rozhlašoval, že tam chce jet.
„V mém okolí, dokonce i mnozí cyklisté, si klepali na čelo. Ale jak jsem to všem řekl, už nebyla cesta zpátky.“
Povedlo se. A když přijížděl v Paříži k Vítěznému oblouku, říkal si, že by byla škoda skončit touto cestou. A právě tehdy, v roce 2009, přišel nápad na založení občanského sdružení Cesta za snem.
Sdružení má několik projektů, mezi nejvýznamnější a nejviditelnější se ale řadí Opel handy cyklo maraton.
Funguje následovně: organizace Cesta za snem si vybere prioritně lidi z rehabilitačních ústavů, kteří jsou krátce po úrazu, zapojí je do maratonu a spojí s týmy lidí bez handicapu.
Společně pak vyrážejí na maraton, který dohromady trvá 111 hodin.
Podobné aktivity jsou podle Tomáše Pchálka, zaměstnance Cesty za snem a pravé ruky Heřmana Volfa, velmi důležité. Přesto státem ještě ne úplně doceněné.
„Pro handicapované je určitě jednodušší se ztotožnit s Heřmanem, skoro padesátiletým normálním člověkem, který má rodinu, práci… než třeba s paralympionikem, který sportu věnuje celý svůj čas na profesionální úrovni.
Právě aktivity zapojující co nejvíce lidí s handicapem by měl stát podporovat, nejen vrcholové sportovce,“ říká Tomáš. Heřman přikyvuje a dodává, že ani jako bývalý vrcholový sportovec si po úrazu nikdy nechtěl nic dokazovat. Nepotřeboval medaile. Hledal hlubší smysl. „Nejde o to, aby lidé, se kterými se potkáváme při projektech Cesty za snem, vyhrávali medaile. Naším cílem je, aby se vrátili do běžného života, abychom jim ukázali, že jsou potřební.“
A to samé se Heřman snaží dokázat i zaměstnavatelům. „Handicapovaní sedí sice například na vozíku, ale hlava je pro ně velkým přínosem. Když dostanou příležitost pracovat, věřte, že udělají ve firmách daleko více, než zdraví lidé.“
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď