Je to přesně 20 let, co Zdeněk Svěrák s tehdejší první dámou Olgou Havlovou otvírali v pronajaté budově bývalých jeslí Centrum Paraple pro lidi ochrnuté poškozením míchy. Co vozíčkáře trápí nejvíc? A vědí už lidé, jak se k jim mají chovat? A jak jim můžou pomoct? I na to se ptali jednoho ze zakladatelů centra, scénáristy, herce a spisovatele Zdeňka Svěráka, který byl hostem Interview ČT 24.
Obecně prospěšná společnost Centrum Paraple začínala s pěti zaměstnanci. Dnes jich má desetkrát víc. Centrem, které dnes hospodaří s 30 miliony korun, ročně projde 1400 klientů.
Pane Svěráku, k vozíčkářům jste se dostal přes vašeho tehdejšího kolegu Jana Kašpara, který po pádu ze stromu ochrnul. Čí to byl nápad založit centrum pro lidi s poškozením míchy?
Byl to nápad doktorky Kábrtové, první ředitelky Centra Paraple, která se obklopila takovými lidmi, jako je Honza Kašpar a jiní. No, a jednoho dne za mnou Honza přišel, že by bylo dobré, kdyby vozíčkáři měli nějaký bod opěrný, který by jim sloužil. A přemýšleli jsme, jak to, jak to udělat, kde na to sehnat peníze? No, a moji kamarádi mi poradili, že nejlepší bude televizní sbírka, kde by veřejnost na vozíčkáře přispěla. A udělali jsme takzvanou dobročinnou akademii, která se vysílá až dodnes, teď bude, můžu pozvat?
: Já jsem na ni chtěla pozvat sama, ale klidně pozvěte, bude to 15. listopadu.
Ano, bude to 15. listopadu na ČT 1 v 9 hodin večer, 21 hodin. A myslím, že to bude pěkný program. Máme tam docela hvězdné obsazení.
:Kdo přišel na název Paraple?
To bude vypadat jako vytahování, ale na to jsem přišel já.
:Jak vás to napadlo?
No, protože člověk ochrnutý na dolní končetiny se odborně jmenuje paraplegik, tak jsem si říkal, že z toho to „para“ vezmeme, a napadlo mě paraple, který nás chrání před nepohodou, tak to vzniklo.
:Věděl jste hned, jak naložíte s handicapem Jana Kašpara? Nebál jste se třeba reakce diváků vašeho divadla, když uvidí herce na vozíčku?
No, pro nás to byla rána, nejdřív jsme si mysleli s Láďou Smoljakem, že Honza tím končí u nás. Ale to trvalo asi jenom 10 minut. Pak jsme si uvědomili, že tam máme takzvané sedací role, kde by divák vůbec nepoznal, že ten člověk nemůže na nohy. A tak jsme, a to byla hloupost, my jsme se ho báli prostě odtajnit.
:Ono to bylo v roce 88.
No. A takže on tam byl za stolem, anebo dělal děda Vševěda. A nikdy nevstal. A říkali jsme mu: Honzo, nesmíš se jít klanět na závěr, protože lidi by byli vyděšený, zkazili bysme jim to veselí. A on sám prosadil, říká: a proč bych nemohl? No, a nakonec došlo k tomu při tý klaněčce, že když tam přijel, tak samozřejmě ten potlesk trošku jako zaváhal, ale pak byl větší. A vlastně tak jsme se naučili chovat se k vozíčkářům všichni, jo. Nechovat se k nim jako k nějakým exotům, který je třeba skrývat. Ale jsou to lidi, kteří jsou jako my, jenže holt měli tu smůlu, že teď momentálně nemůžou chodit.
:Vy říkáte: naučili jsme se všichni. Myslíte vás, lidi v divadle, anebo myslíte obecně? Zajímá mě, jestli se za těch 20 let změnil pohled zdravých lidí na vozíčkáře? Jestli víme, jak se k nim máme chovat, jestli víme, jak jim máme pomoct?
Já myslím, že to všichni nevědí, ale podle mě se to změnilo podobně, jako u nás v tom divadle, jenže to šlo pomaleji i v tý společnosti. A u nás v divadle to šlo velice rychle. My jsme potom s Láďou pro Honzu psali role na tělo. Dokonce jsme měli tu drzost, a to jsme se s ním poradili, jestli mu to nebude vadit, že ta jeho postava se jmenuje Zvědavý invalida Jirka Karásek. No, a šlo to. My jsme na něm viděli, jak je dobrý to všechno brát s humorem, a někdy i s černým humorem.
:Řekněte mi, jak se změnila města, a třeba úřady, jsou už přívětivější k vozíčkářům? Já mám třeba osobní zkušenost s kamarádkou, před pěti lety na vozíčku jsme jezdily po Praze, bylo to poměrně dobrodružství, než jsme třeba jenom našly toaletu, do které bysme projely tím vozíčkem. Je to dnes už lepší?
Je, je spousta výtahů, není to všude samozřejmě, to bude ještě trvat, ale třeba tuhle jsem šel přes most a na ostrov Střelecký už je tam výtah, každý, každý vozíčkář se tam dostane. Nemusí překonávat ty schody.
:Řekněte mi, říkal jste, že ne všichni vědí, jak s vozíčkářem mluvit, jak pomoct. Co víte, že vozíčkáři nesnášejí?
Litování. Já myslím, že s nima se musí mluvit úplně normálně. Snesou veliký žertování na tohle to téma.
:Černý humor?
Černý humor. Honza Kašpar nám říkal dycky: na vozejk s váma, protože na jevišti dupete jako skot.
:V souvislosti s dvacetinami Centra Paraple jste řekl, že vaším cílem do budoucna je vrátit co nejvíc vozíčkářů do práce. Protože teď se jich vrací zhruba jenom 4 procenta. Čím to je? Proč lidi nechtějí zaměstnávat handicapované?
Já nevím, čím to je. Vím, že to je. A že pro toho, Honza Kašpar, nebožtík bohužel, je příkladem toho, co to pro člověka znamená, když se může vrátit do práce. To je prostě podstata. A do práce a do rodiny. A tohle chceme v Parapleti posílit, tuhle, tuhle tu linku. Možná, že by měly být podniky nějak zvýhodněný, když, když lidi na vozíku zaměstnají.
:Vy víte, vy jste sami museli v divadle udělat nějaké úpravy.
Ano.
:Řekněte ae, byly to úpravy, které byly pro divadlo nějak ohrožující, co se týče finanční náročnosti, nebo to prostě šlo, když se chtělo?
To prostě šlo. No, chce to, chce to nápad. Láďa Smoljak vymyslel geniální nápad, my na jeviště máme ze šatny asi 7 schodů. A on to rozpůlil, on ne, ale on to nakreslil, že by se to mohlo rozpůlit. A udělali jsme tam pro Honzu výtah, který používají i jiní, když tam třeba Honza Potměšil hraje, tak se použije taky.
:Centru Paraple ročně přibude 200 pacientů.
250.Ne, v republice, ne Centru Paraple.
:Teď je podle vás ale mnohem těžší sehnat peníze, než o bylo dřív. Proč to tak je? Přestali lidi chtít pomáhat, nebo je horší shánět peníze na provoz toho centra? Protože když centrum začínalo, tak to tak velký problém nebyl.
Když začínalo, tak jsme potřebovali cihly, tašky, a přístroje, já nevím, všechno, teď už všechno máme. A my jsme tenkrát byli menší početně, nebylo 50 zaměstnanců. Čili ten rozpočet nebyl tak veliký. A já teď přesvědčuju veřejnost, že pouze na ten chod, aby se nezastavilo to mlýnské kolo toho, tý naší, naší instituce, tak že potřebujeme miliony. A já myslím, že to chápou. Podle mě každý ta dobročinná akademie je takovým, takovou zprávou o stavu společnosti. Já jsem kolikrát z tý naší společnosti trošku posmutnělej, když to řeknu mírně. Ale pokaždé té sbírce, když tam vidíte, jak lidi, který mají hluboko do kapsy, do kapsy, posílají prostě po stokorunách, 300 korun, 500, tak ta zpráva o stavu naší společnosti je dobrá. Pořád je mezi námi dobrejch lidí hodně.
:Při té dobročinné akademii lidé slibují ty peníze, které pošlou. Jak to pak nakonec dopadne ve skutečnosti? Přijdou opravdu všechny ty slíbené peníze?
Budete se divit, ale vždycky jich přijde víc, než je slíbeno, protože někdo se nedovolá, a svědomí mu nedá, jenom kvůli tomu neposlat, tak vždycky toho přijde víc.
:Pojďme teď k Divadlu Járy Cimrmana, které minulý týden zažilo neobvyklou premiéru. My si ji připomeneme v krátké reportáži.
Zdeněk SVĚRÁK :
Kolegové, mimochodem, všimli jste si, jak si kam který lidi sedaj?
osoba:
První řada uprostřed je to samá honorace, to je jasný. Zatímco vlevo…
Zdeněk SVĚRÁK, :
To je zajímavá věc, tady vždycky seděj blbci.
redaktorka:
Jára Cimrman začal mluvit anglicky, po 20 letech.
Zdeněk SVĚRÁK, :
Co ty na to, Maryšo?
osoba:
Pantáto, že vy jste zase pil.
redaktorka:
Scéna záskoku se nezměnila, totožné jsou i kostýmy. A anglicky mluvící herci se svým českým předobrazům alespoň typově podobají.
osoba:
Jakýpak aranžmá, já budu tady, skoro furt!
osoba:
Říkal jsem si: Nesmíš to zkazit, nesmíš to zkazit! Když nám potom (Zdeněk Svěrák) vysekl poklonu, byla to pro nás velká pocta.
redaktorka:
Představení se bude zatím uvádět jednou měsíčně. Některé slovní hříčky zůstaly ztraceny v překladu. Jiné musely být přepsány.
moderátorka:Přiznám se, že tohle pobavilo nás úplně všechny. Co ještě se nedalo přeložit?
No, tak „ono je toho víc“, třeba přeložte, tam je taková hříčka, že Čechové na Řípu. Ano, to znamená Čechové na horu Říp. Ale na plakátech to pak mělo znamenat Čechové na řepu, ano, na řípu. A to nejde prostě v angličtině.
:Jak se vám ten záskok v angličtině líbil?
No, já jsem měl pocit, že umím anglicky, i když umím bídně, protože já ty repliky znám všechny naprosto, tak jsem si říkal: člověče, ta tvoje angličtina, to je, ty všemu rozumíš.
:Víte, proč si režisér Brian Stewart vybral právě záskok?
Nevím proč, ale vybral si dobře. A teda tuším proč. Asi vytušil, že záskok je situace, která je pochopitelná mezinárodně. Zvláště herci, ano? Že existuje kočující společnost, které odejdou herci, a je třeba hledat rychlou náhradu. A přijde tam „mistránek“ slavný a ten ten text neumí. A z toho vzniká komično. A není to tak opřeno o české reálie, a o znalost naší historie, jako jiné, jiné hry. Čili já si myslím, že záskok byl šťastná volba. Herci si to vychutnávají, protože tuhle situaci znají, že jo. Když neuměj text. Takže jsem rád, že měli co dělat, aby se sami nesmáli. Takových her možná jsou tři z našeho repertoáru, které by ještě šly.
:A půjdou? Budou, budou se překládat další hry?
No, Brian Stewart, ten pan režisér, myslím, on to ještě neřekl, ale ke mně se to doneslo, že má v plánu ještě Dobytí Severního pólu. A to má taky pravdu, že to hráli i černoši v Africe už.
:Na sever a na jih bude podobně i v angličtině. V publiku vašeho divadla už sedí i generace vašich vnuků, pořád se dobře baví. Napadlo vás v roce 67, když jste v Malostranské Besedě hráli premiéru první vaší hry Akt, že budete hrát dalších 47 let?
To nenapadlo nikoho. Jediný, kdo něco takového tušil, byla naše první režisérka Helena Filipová, která nám, ještě než jsme začali hrát, tak říkala, a zlobili jsme, tak říkala: pánové, neblázněte, vy se tím jednou budete živit. Jsme jí nevěřili.
:Do 50. sezóny byste měli vkročit za 3 roky. Oslavíte to půlstoletí na jevišti na jevišti?
No, doufám, že jo, jestli nám pán bůh dá zdraví.
:Pamatujete si na to, když vás ve Františkových Lázních kdysi diváci.
Moc dobře.
:Vypískali?Nechtěli jste to zabalit tehdy? Neříkali jste si: tak tohle asi nemá cenu?
Nechtěli, my jsme měli v Praze už úspěch, což moje žena tomu publiku zuřícímu říkala: ale v Praze mají úspěch.
:A co na to publikum?
No, publiku bylo velice naštvané.
:A čím to bylo?
Bylo to tím, že jsme ještě nebyli tak známí, a tím, že tenkrát byli v Lázních Františkových většinou zemědělci, v zimě měli volno. A hodně jich bylo taky ne Slovenska, čili taky že jo, tam byla ztížena trošku komunikace. A šli na operetu. Tam bylo prostě na plakátech: Hospoda Na mýtince, opereta s výpravou a kostýmy z Prahy. No, tak když jdete na operetu, tak nechcete slyšet zpívat Svěráka, že jo.
:Stalo se vám to ještě někdy potom, nebo už nikdy?
Už nikdy.
:Vše divadlo je typické tím, že tam hrají jenom samí muži. To je trvalé a neměnné?
To jo, to už se, to už se nezmění.
:A proč?
Jiří Šebánek, který to divadlo založil, říkal ve svém manifestu, že by to mělo být pro nás něco jako kuželník, do něhož si naši předkové, dědové, chodili odpočívat. A tam manželka přišla jedině, když už on dlouho nešel domů, tak si zašla pro něho, ale neměla tam jinak co dělat. Já myslím, že nepřítomnost žen je jedním z důvodů, proč jsme tak dlouho vydrželi.
:V repertoáru Járy Cimrmana bylo během historie 16 her. Plánujete nějakou další?
Neplánujeme, a to plánovitě, protože když jsme s Láďou Smoljakem psali České nebe, tak on to byl, který mi říkal: Zdeňku, ten náš seriál o Járovi by měl mít nějaké vyvrcholení a měl by někdy taky skončit. A tu hru České nebe, tu 15-tou poslední, tu jsme psali s tím, že by to měl být takový, takový závěr, taková tečka.
Říká Zdeněk Svěrák, děkuju vám za to, že jste byl hostem Interview ČT 24
zkrácený záznam invArena
Přidejte odpověď