V nové pozici ředitele Domova pro seniory ve Velkém Meziříčí prožívá letošní Vánoce někdejší zástupce ředitele Oblastní charity v Jihlavě Vítězslav Schrek. V rozhovoru hodnotí vývoj charitní práce v posledních deseti letech.
– V roce 2003 jste nastoupil na Oblastní charitu v Jihlavě jako krizový manager, který měl za úkol ukončit, anebo resuscitovat projekt Malá řemesla. O co v něm šlo?
Podstatou byly od počátku rekvalifikace pro nezaměstnanou nekvalifikovanou mládež, romskou mládež, obecně děcka se základním vzděláním, bez praxe. Projekt jsme nakonec znovu rozjeli.
– Pak nastoupila, a nejen na charitě, éra prvních evropských fondů…?
Napsali jsme první evropský projekt, který se jmenoval Park in park. Stále jsme se v něm snažili ty mladé lidi bez kvalifikace něco naučit, dostat je na trh práce, někam je posunout. Pak přišly v charitě investiční projekty – postavili jsme Centrum sociálních služeb Mahenka a Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Zastávka v Telči. Prostředí fondů a dotací je složité, občas nejisté a nestabilní, obzvlášť pro neziskovky to může být rizikové. Hrozí i ztráty, ale když to člověk neriskne, tak pro organizaci nic nezíská.
– Jaké pocity jste si odnesl z dekády práce v oblasti charity?
Jsem rád, že se Oblastní charita dostala v sociální práci hodně do popředí, myslím, že o kus předběhla okolí. Dala se poměrně záhy po převratu na systematickou cestu profesionalizace. Určitě jihlavská charita, ale vlastně i některé další v diecézi, udělaly za dvacet let obrovský pokrok. Já jsem měl v Jihlavě prostor jít tou cestou progresivní, takže byť to neslo rizika a věděli jsme, že nás to může smést, šli jsme jako první do evropských projektů a do investic. A ustáli jsme to. Každopádně to byla velká zkušenost.
– Během práce jste vystudoval speciální pedagogiku na Karlově univerzitě – bakalářskou práci jste psal o Malých řemeslech, diplomovou o problematice romské menšiny. Od letoška pracujete s lidmi postiženými demencí…?
Jedním z velkých témat speciálních pedagogů se dnes stává právě problematika seniorů a demencí. Teď mohu tuto specializaci propojit s tím, co jsem se naučil v práci pro Charitu v oblasti managementu a řízení. Ve Velkém Meziříčí pracujeme se seniory a s lidmi postiženými Alzheimerovou chorobou.
– Jak se člověk vyrovnává s tím, že řeší ve své práci lidi s velkým sociálním anebo zdravotním problémem?
Snažím se to striktně oddělovat. Charita, a možná i život, mě naučily dívat se na věci primárně racionálním pohledem a až potom do toho mohu pustit nějaké emoce a příběhy. Nikdy ne naopak, to nejde. Nedá se od toho asi oprostit úplně. Občas vás zkrátka nějaký příběh zasáhne, to se ale myslím občas stane každému v pomáhající profesi. Nemůžete do toho zkrátka spadnout, ale zároveň to není tak, že by vás to zcela míjelo, protože jste „jenom“ manažer.
Memory garden
– Jak konkrétně s lidmi s Alzheimerovou chorobou pracujete?
Využíváme různých terapií, zajímavá je u lidí s Alzheimerovou nemocí např. vzpomínková terapie. Měli jsme možnost v rámci studijních cest vidět, jak to funguje třeba v Dolním Rakousku -jde o probouzení vzpomínek na předešlý život prostřednictvím smyslů. Minulost lze připomínat v podstatě všemi smysly: zřizujeme v domově speciální „koutky“ se starými věcmi – šicím strojem, hrnečky, kloboučky a fotografiemi, probouzíme v lidech vzpomínky z jejich života, a ono jim to velmi svědčí. Podobně funguje třeba aromaterapie, kdy si člověk může vybavit vzpomínky prostřednictvím vůně, nebo pomocí obyčejných předmětů, které kdysi používal. Takovým uceleným konceptem je tzv. „memory garden“ (vzpomínková zahrada), která se nyní buduje i v domově pro seniory ve Ždírci.
– Máme v naší uspěchané době šanci demenci předcházet nějakou prevencí?
Ty startéry v zásadě nejsou příliš známy. Studií jsem pročetl několik, a je faktem, že určitou prevencí by mohlo být zatěžování mozku, pokud možno i v pokročilém věku. S mozkem je to podobné jako se svaly nebo šlachami – používáním stárnou, ale ty trénované možná v důsledku vydrží víc.
– Máte ve své nové pozici nějaký sen?
Nastoupil jsem v době, kdy se dokončoval nádherný park s altánem vedle nově postaveného domova. Ve spolupráci s městem Velké Meziříčí do toho kraj investoval nemalé peníze. Byť na tom nejsou obyvatelé našeho domova s mobilitou nejlépe, je mým snem, aby se tenhle park stal od jara plnohodnotnou součástí domova. Aby tam naše obyvatele doprovázel personál i rodinní příslušníci, aby tam dělali program naši dobrovolníci, aby tam za námi chodily návštěvy z Domu s pečovatelskou službou, prostě aby ten park žil. Z nedávné pracovní cesty po Slovinsku jsme také přivezli inspiraci, kterou chceme realizovat. V jednom domě pro seniory nás zaujaly velkoformátové fotky obyvatel, ale naprosto profesionálně zpracované. S naším týmem jsme vymysleli, že bychom mohli příští rok založit fotogalerii našich stoletých obyvatel. Už jsme o tom mluvili s kolegy z DDM, ale chystáme se oslovit i někoho z profesionálů, jestli by se někdo nechtěl stát partnerem našeho záměru.
– Co byste o Vánocích přál těm lidem, kteří žijí teď?
Já bych si moc přál, aby k sobě lidi byli vlídnější, aby se víc vnímali. Nic jiného.
Oblastní charita Jihlava i další charity v diecézi udělaly za dvacet let obrovský pokrok
| http://www.jihlavske-listy.cz |
Přidejte odpověď