Jejím snem je mít jednou vlastní neziskovku, která bude poskytovat duševní podporu pacientům léčeben dlouhodobě nemocných. Aneb dobrovolnictví podle Ludmily Raškové:
ilustrační foto: Fort Meade / Flickr.com
Ústecký kraj – Ludmila Rašková získala titul „Dobrovolník roku 2014“. Soutěž uspořádala společnost TMobile potřetí a právě žena, která pomáhá mentálně postiženým, zaujala hlasující zaměstnance firmy natolik, že práci právě této kolegyně ocenili nejvíce.
– Jak dlouho už se dobrovolnictví věnujete a co bylo prvním impulzem? Přibližte svůj příběh, jak jste se k této činnosti dostala?
O dobrovolnictví jsem se začala zajímat před osmi lety, když jsem nastoupila do TMobile. Na úvodním proškolení jsem poznala skvělého člověka, později kamaráda, a zjistila jsem, že jeho máma vede dobrovolnické sdružení Dobrodruh, které poskytuje psychickou podporu lidem v nemocnicích, LDN nebo na jiných odděleních. S paní Furmanovou jsem se potkala, vyprávěla mi o této práci a já se rozhodla do toho jít. Po proškolení a absolvování dobrovolnického kurzu jsem začala chodit do nemocnice v Chomutově na LDN oddělení, kde jsme si s převážně staršími pacienty četli, hráli karty nebo chodili na procházky. Chodila jsem pravidelně jeden den v týdnu a neuvěřitelně mě naplňovalo vidět radost a úsměvy těch lidí. Řekla jsem si, že právě tohle dává smysl – že jednou, až budu stará, chci, aby se mnou někdo takto trávil čas. Ze začátku bylo těžké vidět nemocné lidi, emoce pracovaly a často jsem to doma obrečela. Ale postupem času jsem se s tím srovnala a hlavně jsem vydržela. Do nemocnic jsem chodila skoro tři roky, někdy častěji,někdy méně. Brala jsem to jako jednu z aktivit, co ke mně patří.
– Jak byste dobrovolnictví sama definovala?
Máte volný čas, nevíte, co s ním, a chcete někoho pobavit, někomu pomoct. Tak jdete a svůj čas „věnujete“. Je jedno komu nebo kde – prostě zpříjemníte chvíle někomu jinému, něco pro něj uděláte, aniž byste za to čekali odměnu, nějaký revanš. To je pro mě dobrovolnictví. Jestli je to v nějaké organizaci, mezi rodinou nebo mezi kamarády, to už je vedlejší. Prostě uděláte něco, co není úplně samozřejmé, a uděláte to rádi.
– Proč by se mu měli lidé věnovat?
V dnešní době myslí čím dál víc lidí na sebe. Není to špatné – každý si žije život tak, jak chce on, a tak, jak mu to vyhovuje. Já ráda žiju v příbězích, vciťuji se do jiných a odpověď na otázku „proč“ jsem dostala právě díky tomu. Představila jsem si, jak mně samotné by bylo příjemné, kdyby se mnou někdo trávil čas, kdyby mi pomáhal ve chvíli, kdy budu stará nebo nemohoucí, na vozíku nebo bez lidí kolem sebe. Není to hezká představa, že člověk nemusí být na vše sám? Proto by se tomu měli ostatní věnovat. Pro ten pocit a proto, že „vše dobré, co děláme, nám bude jednou vráceno“. Aspoň tak mě to doma učili.
– Kolik času dobrovolnictví věnujete? Pro kterou organizaci jako dobrovolnice pracujete?
Jednou týdně jezdím do Letohrádku Vendula, kde jsem určitým „zpestřením“ pro klienty. Jedná se o stacionář pro lidi s těžkým mentálním a tělesným postižením. Dále mám v plánu začít spolupracovat s Člověkem v tísni v rámci doučování dětí ze sociálně vyloučených lokalit.
– Co v ní konkrétně máte na starosti?
Nemám tam na starosti vlastně nic, žádné úkoly, žádné zodpovědnosti. Prostě přijedu, trávím čas s klienty a děláme to, co nás napadne. Jsem tam pro ně a oni pro mě. Hrajeme hry, před Vánocemi jsme pekli cukroví, cvičíme spolu, vedeme dlouhé hovory o čemkoliv. Kdybyste tam přijeli, mysleli byste si, že jsem jedna z nich, klientka. Pokud se na to podívám z odborného hlediska, pomáhám tím klientům v socializaci. Přímý kontakt se „zdravým člověkem“ je posouvá dál, připadají si více „normální“.
– Jaké máte koníčky? Co vás baví?
Jsem aktivní člověk, chvíli neposedím. Miluju sport – kolo, běh, lezení na stěně i po skalách, plavání… Ráda cestuju a poznávám cizí země. Letos jsem procestovala Srí Lanku, příští rok bych se ráda podívala do Vietnamu nebo na Bali. A k tomu všemu ještě studuju sociální práci na univerzitě v Ústí a dost času trávím učením a přípravami na zkouškové období. Největším koníčkem jsou pro mě lidi, které mám ráda. Bez nich by mě ani jedna z výše uvedených věcí nebavila. Prostě potřebuju kolem sebe lidi – přesně ty, co teď mám. Jsou skvělí a díky nim mě život moc baví.
– Získala jste titul Dobrovolník roku. Přemýšlela jste o tom, proč právě vy?
Celá soutěž šla mimo mě až do chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem nominovaná. Moc mě potěšilo, že kolegové vědí, čemu se věnuji, a znají můj sen – mít jednou vlastní neziskovku, která bude poskytovat duševní podporu nemocným na LDN. Nejsem typ, který by nutil to,co dělá,ostatním. Oto víc jsem měla radost, že si na mě kolegové při nominaci vzpomněli. A proč právě já? Věřím na osud a prostě mi to bylo souzeno v životních kartách.
Foto: LUDMILA RAŠKOVÁ s oceněním Dobrovolník roku 2014. Soutěž uspořádala společnost TMobile potřetí a právě žena, která pomáhá mentálně postiženým, zaujala hlasující zaměstnance firmy natolik, že práci právě této kolegyně ocenili nejvíce.
Foto: Dobrovolník roku a archiv Ludmily Raškové
Jablonecký deník
Přidejte odpověď