„Můžu dojet a natočit se, jak potřebujete,“ říká s úsměvem fotografovi Ondřej Malohlava. Dokazuje tak, jaký nadhled má nad svým zraněním i nad vozíkem, na který je už více než pět let upoután. Třiatřicetiletý otec devítileté Kristýny právě převzal darovací smlouvu od Nadačního fondu Vítkovice Steel na handbike.
„Jsem za tenhle velký vánoční dárek moc rád, zdravý člověk nemá ponětí, jak drahou záležitostí handbike je. Sám bych jej nemohl zafinancovat. Zase budu moci jezdit na cyklistické výlety s dcerou a přítelkyní, jen já budu šlapat rukama,“ směje se Ondřej Malohlava.
Trochu s obavou prosím Ondřeje, aby mi přiblížil původ svého zranění. Ten však bez ostychu vypráví. Z jeho hlasu necítím skepsi ani nepříjemné rozpoložení: „Taková hloupost. Nehoda na motorce, která mi před pěti lety poranila míchu a převrátila život,“ popisuje Ondřej. Bylo mu tehdy sedmadvacet let, aktivně sportoval, hrál za fotbalové týmy Fulnek a Slezskou Opavu a doma měl čtyřletou dceru.
„Z fotbalu jsem byl zvyklý na dril a disciplínu, takže jsem bral svůj úraz jako problém, se kterým je potřeba se vypořádat, jak nejlíp umím,“ popisuje Ondřej svůj obdivuhodně pozitivní přístup.
„Popravdě i teď věřím, že se v životě na nohy ještě postavím. Vím, že za současných podmínek to není možné, ale medicína jde pořád rychle kupředu,“dodává.
Ondřej Malohlava je sympatický a odhodlaný mladý muž, který chce lidem na invalidním vozíku, ale i nám zdravým ukázat, že tato forma zdravotního postižení nemusí být natolik omezující, jak se na první pohled zdá. Připouští ale, že po úraze bylo vše těžké a právě z tohoto důvodu se rozhodl lidem v podobné situaci pomáhat.
„Začal jsem docházet na spinální jednotku do Fakultní nemocnice v Ostravě i do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Pamatuji si, že když jsem je navštěvoval já, chyběl mi tam někdo, kdo si prošel tímtéž jako já a mohl by vše s odstupem hodnotit. Takže jsem po čase lékařům nabídl svou pomoc. Jednoduše se s lidmi dělím o svůj příběh. Ne vždy je to ale schůdné. Vnemocnici jsou pacienti čerstvě po úrazu a často komunikovat nechtějí. Vše záleží na domluvě a doporučení psychologa. Holt každý jsme jiný a jinak psychicky odolný,“ hodnotí Ondřej.
Domýšlet drobnosti
Napadá mě, s jakými nejčastějšími obtížemi se v denním životě setkává. „Nejedná se o velké překážky. Člověk jen musí domýšlet drobnosti. Třeba do vany doslova skáču už se šamponem, protože pak bych se pro něho už nemohl natáhnout. Ale vše se dá naučit a ruce mám zdravé,“ říká Ondřej. Ten s kamarády hraje pravidelně florbal, navštěvuje zápasy ostravského Baníku, jezdí v uzpůsobeném autě a při své administrativní práci nemá žádná omezení. “ Důležité je snažit se dělat vše, aby člověk cítil alespoň určitou nezávislost. Samozřejmě že bez pomoci ostatních to často nejde. Například v obchodě do vyšších regálů prostě nedosáhnu, tak musím poprosit někoho ze zákazníků či prodavače. Každopádně dárky pod stromeček jsem pořídil přes internet,“ dodává s úsměvem na závěr setkání Ondřej.
Klára Kohutová
Moravskoslezský deník
Přidejte odpověď