Vidět malé dítě na koňském hřbetu je zážitek. V případě hipoterapie ovšem nejde o roztomilou aktivitu s rodiči, ale o metodu, jak například dítě s mozkovou obrnou postavit na nohy.
Doslova. Avšak za oficiální léčebnou metodu hipoterapie stále uznána není. Přitom její úroveň je v Česku velmi vysoká. „Například zvládneme dělat hipoterapii už u dětí od dvou měsíců, což ve světě není obvyklé,“ řekla předsedkyně České hiporehabilitační společnosti Věra Lantelme.
– Jak může kůň pomoci postiženému dítěti?
Využívá se pohyb koňského hřbetu. Je třídimenzionální, rytmický a cyklický a díky tomu pozitivně ovlivňuje široké spektrum pohybových poruch. Pracujeme s dětmi od dvou měsíců, horní hranice určená není.
– Co konkrétně pomůže kůň zlepšit?
Například dětem s dětskou mozkovou obrnou, což jsou nejčastější klienti, pomůže hipoterapie začít lézt nebo se plazit, sedět, později se postavit. Dochází k výraznému zlepšení rovnováhy, stability a koordinace. Obrovský náboj koně pro dítě je také v tom, že se terapie odehrává mimo nemocniční prostředí. Také ze cvičení doma není nikdo nadšený, ale když je tu například zdravý sourozenec, tak často koníka svému bratrovi nebo sestřičce ještě závidí. Postižené dítě má navíc pocit, že dělá něco výjimečného, což jeho psychiku posouvá ohromně dopředu.
– Jsou věci, které hipoterapie neumí? Mají někdy rodiče nerealistická očekávání?
Mají. Proto je důležité, že dítě předem vidíme. Sedneme si s rodiči a řekneme si cíle. A vytyčíme si takové, abychom viděli výsledek, ale současně aby rodič na konci nebyl frustrovaný. Protože když přijde s dvouletým dítětem, které jen leží, a rodiče řeknou, že jejich cílem je, aby chodilo, tak to samozřejmě není reálné. Alespoň ne okamžitě. Kůň dokáže dítě posunout na maximální pohybové stadium, které je v danou chvíli možné.
– Proč hipoterapie není stále uznaná jako oficiální terapeutická metoda?
Pro úřady a odbornou veřejnost tu stále není dostatek důkazů a studií, že funguje. Udělat tyto výzkumy totiž není vůbec jednoduché a jsou velmi finančně náročné. Ve světě se už ale dělají výzkumy v biomechanických laboratořích, kde se měří změny v hrubé a jemné motorice, které dítě v rámci hipoterapie dělá. V běžné praxi je však možné takováto měření dělat jen obtížně. Je těžké výsledky kvantifikovat. Stejně tak je složité najít homogenní vzorek. Například třicet dětí se stejným typem mozkové obrny, které zároveň nemají jinou rehabilitaci.
– Takže úhrada terapie ze zdravotních pojišťoven zatím není reálná?
O zařazení do číselníku pojišťoven se budeme moci bavit až poté, co bude hipoterapie uznána za oficiální metodu. Na tom ale pracujeme. Česká hiporehabilitační společnost se nyní na ministerstvu zdravotnictví snaží o certifikaci kurzu Hipoterapie. Jakmile se nám to podaří, bude uznaná i metodika. Zatím jsme ale byli již dvakrát odmítnuti, protože stále nemáme v rukou tvrdá čísla a musíme se naučit řeč úřadů.
– Jak se na terapii pomocí koní divá hlavní proud medicíny?
Lékaři, kteří mají v péči dítě, jež chodí zároveň na hipoterapii, ji pojímají jako běžnou rehabilitační metodu. Takoví k nám děti cíleně posílají. Další k tomu přistupují v duchu, „je to hezké, tak se běžte projet na koníkovi“ . Myslím, že oba přístupy jsou už ale v současnosti vyvážené půl na půl. A to i díky tomu, že hipoterapie se v České republice dělá aktivně již přes dvacet let. Je tu spousta fyzioterapeutů, kteří tomu věnují čas a dělají terapii na velmi sofistikované úrovni. Což je mimochodem další důkaz, že tato metoda funguje. Protože tito terapeuti vidí pod vlastníma rukama, co dokáže.
– Snažíte se sami nějak oficiální uznání hipoterapie urychlit?
V České hiporehabilitační společnosti cíleně pracujeme na tom, aby tuto terapii dělali jen fyzioterapeuti nebo ergoterapeuti se specializačním výcvikem. Hipoterapii v současnosti paradoxně nejvíce ubližuje, když má někdo doma hodného koníka a v sousedství postižené dítě, tak si řekne, že bude dělat terapii. K lékařům se pak bohužel nejčastěji dostávají informace o špatných zkušenostech s takovýmito amatéry.
– Co je na tom ale špatného, když má někdo takového koně a používá ho pro pomoc dětem?
Tito lidé nemají odborný personál, nemají připravené koně a přitom tvrdí, že dělají hipoterapii. V takovýchto zařízeních často vůbec není fyzioterapeut. Mají jen nějakého hodného koně, kterého někdo vede. A někde pak dochází k takovým nebezpečným věcem typu, že s dítětem sedí na koni i rodič. Když chybí odborné vedení, tak neadekvátní polohou na koni, necíleným výběrem koně a neodpovídající intenzitou terapie se u klienta může všechno ještě zhoršit. Proto teď všude šíříme informaci, že u této terapie musí být vždy fyzioterapeut se specializačním kurzem a kůň musí mít zkoušky. Někdy mě dost udivuje, že si rodiče nezjistí nic o tom, jak to v daném středisku vypadá, a prostě dítě někomu nechají napospas. Na prvním místě by si přitom měli zjistit, jestli má kůň licenci České hiporehabilitační společnosti a personál odpovídající vzdělání.
– Co k tomu tyto amatéry vede?
Nic špatného bych jim nepodsouvala, většinou to dělají s dobrým srdcem. Ale neznalost neomlouvá.
– Může za tím být například snaha udělat z hiporehabilitace byznys?
To bych tam nehledala, protože na této terapii se skutečně vydělat nedá. Aby to šlo, muselo by se platit kolem tisíce korun za jednu terapeutickou jednotku. Pak by to byl byznys. U nás ale jedna terapie stojí 650 korun, a to ještě za předpokladu, že naši pracovníci mají minimální platy. Rodiče z toho zaplatí 250 korun, zbytek musíme sehnat z dotací a od sponzorů. Máme kvůli tomu dvě dobrovolnice, které nedělají nic jiného, než že shánějí peníze. Většinou jsme na podzim byli hodně napnutí, jak to bude příští rok. Dříve jsme měli šanci i na státní dotace, ale protože Svítání je malé a úzce specializované občanské sdružení, na tyto programy již nedosáhneme.
– Je těžké sehnat kvalifikované terapeuty?
Často k nám přijde terapeut jen s tím, že ho zajímá hipoterapie. Ale když zjistí, že musí být venku za jakéhokoli počasí, že je to poměrně náročná fyzická práce a ještě ne ideálně placená, tak zájem chladne. Vyškolených fyzioterapeutů je tedy relativně hodně, ale v provozu jich je poměrně málo. Trh by je přitom uživil. Potřebných dětí je totiž stále víc než kvalitních středisek. Všechna střediska v naší společnosti hlásí, že nestíhají pokrývat požadavky.
– Na jaké úrovni je česká hipoterapie ve srovnání se světem?
Na velmi dobré. Což souvisí s tím, že na velmi dobré úrovni je česká fyzioterapie jako taková. Například zvládneme dělat hipoterapii už u dětí od dvou měsíců, což ve světě rozhodně není obvyklé. Naši fyzioterapeuti mají navíc často průpravu z léčebné Vojtovy metody, takže vztah mezi pohybem koně a dítěte výborně zvládají. Ale je to rovněž o koních a kvalitě jejich tréninku. Nemusíme se zkrátka za nic stydět.
– Jak si vybíráte koně?
Dřív, když jsme sháněli koně na rehabilitaci, hrnuly se nám nabídky na starší koně, kteří už sice nemohou dělat sport, ale na terapii prý budou dobří. Což je přesně opak toho, co potřebujeme. Když má kůň špatný pohybový stereotyp, přenese jej i na dítě. Proto u každého koně nejdříve sledujeme mechaniku pohybu a hřbet, často například odhalíme nepravidelnost chodů. Což je něco, co si neuvědomí normálně ani lidé, kteří jinak na koních aktivně jezdí.
– Znamená to, že vnímáte koně více než profesionální jezdci?
My se skutečně musíme dostat až na jeho podstatu, zjistit všechny typy jeho reakcí. Přesto nezjistíte všechno. Někteří koně perfektně pracují několik let a pak je to přestane bavit, mohou i vyhořet. Velmi záleží na rozmanitosti tréninku a umožnění koni se odreagovat ve výběhu s ostatními koňmi. My chceme, aby to koně s námi bavilo a byl s námi rád. Je ten nejdůležitější člen týmu.
– Jsou výkony při terapii pro koně náročné?
Běžný kůň pod jezdcem v jízdárně může během jízdy měnit tempo, otáčí hlavou, poskočí si. Naši koně musejí dvacet minut jít soustředěně jako hodinky. Nemůže ani uhnout hlavou, protože tím by hned vychýlil i dítě. A když se náhodou lekne, nesmí utéct.
– Co dál s občanským sdružením Svítání plánujete?
Protože Svítání si všechny prostory pro koně i zaměstnance stále pronajímá, připravujeme během dvou let vybudování vlastního hiporehabilitačního střediska na zelené louce. Už máme u Liberce pozemek, který nyní prochází změnou územního plánu. První odhad celkové investice do vytvoření tohoto střediska je kolem deseti milionů korun. Kromě grantů se spoléháme také na evropské fondy, v záloze máme i privátní sponzory. V tomto zařízení bychom chtěli více rozjet další aktivity, například různé integrační kroužky pro starší děti. Díky rozšíření záběru bychom rádi zvýšili naše příjmy až na sedmdesát procent rozpočtu.
—
Věra Lantelme (42) Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze. Vedle toho je diplomovaná fyzioterapeutka, pro hipoterapii má několik mezinárodních certifikátů. Léčení dětí pomocí koní se věnuje od roku 1999. Mimo jiné několik let pracovala v Saúdské Arábii, kde působila v Rehabilitační nemocnici v Rijádu. Je hlavní fyzioterapeutkou občanského sdružení Svítání a předsedkyní České hiporehabilitační společnosti.
Přidejte odpověď