Jde o malého autistického chlapce, který se po necitlivém zásahu úředníků ocitl mezi dospělými v ústavu pro mentálně postižené. To ho odtrhlo od jeho asistenta, který s ním navázal hluboký citový vztah. Pořad Reportéři ČT.
ilustrační foto: Lance Neilson / Flickr.com
Po našich reportážích se věci aspoň malinko pohnuly k lepšímu. Happyend ovšem ani po roce nenastal. Reportáž natočil David Macháček.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
15. srpna 2014. Podařilo se nám Kubu dostat na autistický letní tábor. Zdálo se mi, že Kuba je tam nadmíru spokojen. Pro všechny, co se točíme kolem něj, je těžké dokazovat, že naše pohnutky pomoci mu nejsou jen naší kratochvílí, ale že se snažíme o dotažení toho, co jsme před lety započali, to je najít rodinu autistickému klukovi, který zná od narození pouze ústavní prostředí, a zařadit ho do normální společnosti. Často mám dojem, že státní aparát zastává názor, že ústav je to nejlepší a jediné řešení.
Muzikant Roman Vičík a malý autistický chlapec Jakub. Poznali jste je před rokem v reportáži Jany Sotonové. Jakub žije od svého narození pouze v ústavech. Rodiče ho po porodu odložili a nikdy o něho neprojevili zájem. Kvůli ochraně soukromí o něm nemůžeme prozradit víc než jeho křestní jméno.
VIČÍK: Nyní je jeho život naplánován takto. Narození, kojeňák, děcák, po dosažení plnoletosti blázinec, smrt. Přitom nutné je jen to 1. a poslední.
Roman Vičík pracoval jako Jakubův osobní asistent. Dokázal prolomit autistickou bariéru, která chlapci brání v kontaktu s naším normálním světem.
VIČÍK:
Když jsem s ním před lety začal pracovat, tak Kuba vypadal a choval se jako naprosto neadaptabilní osoba. Nebyl schopen vyjít na ulici. Bál se lidí, bál se kontaktu. Za ten rok, který jsem s ním strávil, jsem pochopil, že bylo otázkou času a příležitosti, aby se začal rozvíjet. A on to naprosto suverénně předvedl, že ano, že je toho schopen.
Jenže jejich vztah přetrhlo jediné rozhodnutí orgánu sociálněprávní ochrany dětí na radnici v Prostějově. Právě tito úředníci mají malého chlapce na starost. Když Jakub překročil věk pro kojenecký ústav, nebyl převedený mezi vrstevníky do dětského domova, ale do vzdáleného sociálního ústavu, který pečuje především o dospělé s mentálním postižením.
Po více než ročním intenzivním sbližování s Jakubem musel Roman Vičík svou pomoc ukončit. V ústavu už Jakuba navštěvovat nemohl. A tak mu alespoň na dálku složil písničku.
VIČÍK,: Já písněma reaguju na to, co zažívám já nebo co vidím v okolí. Píseň, kterou jste slyšeli, reagovala, sice smutně, ale s jistou nadějí, na to, kde se Kuba právě octnul, v jaký, v jaký situaci.
Obě předchozí reportáže končily nenaplněnou nadějí, že by malý Jakub mohl sociální ústav s mentálně postiženými opustit.
VIČÍK:
My jsme si na začátku, když se všechno začlo dít, mysleli, že úřady uznají, že udělaly chybu, a za 14 dní, před Vánoci to bylo, za 3 týdny maximálně, Kuba bude zpět v kojeneckém ústavu a úřady začnou řešit dál, jestli existuje nebo neexistuje lepší řešení. To, že z toho vznikne rok, rok a 1/2 a ani zdaleka nebudeme na konci té cesty, jsem ani zdaleka nepředpokládal.
Nyní už je Jakub ze sociálního ústavu pryč a od loňského podzimu vyrůstá mezi vrstevníky v dětském domově na Moravě. A Roman se s ním může znovu stýkat.
Markéta JANDEKOVÁ, předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti:
Kubíček si nese nějaké stopy toho, že nebyl se svými vrstevníky, byl s lidmi s těžkým postižením, vím, vím, že měl potíže s tím, že vlastně nedůvěřoval lidem, potřeboval některé činnosti opakovat.
Dočasné umístění v ústavu považují úředníci dodnes za to nejlepší, co mohli Jakubovi připravit. A to přesto, že předškolák místo pozorování zdravých dětí začal napodobovat mentálně postižené a navíc se vrátil s nepříjemným kožním onemocněním.
Pavel PODIVÍNSKÝ, Odbor sociálních věcí, Olomoucký kraj:
Po profesionální stránce bylo o Kubu tam postaráno dobře. Otázkou samozřejmě zůstává, tak jak to vidíme dnes, že to zařízení, kde je nyní, je pro něj vhodnější, protože je mezi vrstevníky.
VIČÍK:
Ono se nabízí, že je to takovej jakože sladkej happyend, ale ani náhodou. To, co, to, co je teď, to, kde je teď, je pro nás v podstatě takový poločas. My jsme se od začátku snažili, aby Kuba nestrávil svůj život po ústavech.
30. srpna. S Kubou už nemůžu pracovat. Podmínky mi to neumožňují. Jsem unavený z toho, že během tohohle dobrodružství zvaného Kuba jsme pro něj několikrát měli rozjednanou možnost rodiny. Tahle možnost se vždy pod nějakou záminkou smetla ze stolu. Hledání a nalezení náhradní rodiny pro malého autistu je pro úřady neatraktivní činnost, zdá se.
Pavel PODIVÍNSKÝ, Odbor sociálních věcí, Olomoucký kraj:
Samozřejmě máme ještě další možnosti, hledáme, máme Jakuba v evidenci pro potřeby náhradní rodinné péče, hledáme možnosti, ale samozřejmě ta situace jeho je specifická, takže samozřejmě je to komplikovanější.
Je to samozřejmě úkol velmi nesnadný, protože s ohledem na evidenci pěstounů, které v současné době máme, tak se nám zatím nepodařilo najít vhodné, vhodné pěstouny pro, pro Kubu.
VIČÍK:
Září 2014. Markéta se snaží o ustavení opatrovnické rady dohlížející na kroky, které jsou ohledně Kuby podnikány ze strany OSPODu Prostějov, Kubovým zákonným zástupcem.
Opatrovnická rada je novinka současného občanského zákoníku. Je to odborný tým tvořený psychology, sociálními pracovníky a proškolenými asistenty, který díky konkrétnímu osobnímu zájmu může náhradní rodinu pro malého Jakuba hledat mnohem intenzivněji než úředníci. Složení takové rady schvaluje soud. Okresní soud v Prostějově ale návrh Markéty Jandekové zamítl.
Petr VRTĚL, předseda Okresního soudu v Prostějově:
Usnesení zdejšího soudu řešilo pouze to, zda osoba, která podala návrh na svolání opatrovnické či poručnické rady, je tou osobou oprávněnou. Sama navrhovatelka podle závěru soudu takovou osobou blízkou není, a proto tento návrh byl zamítnut.
Markéta JANDEKOVÁ, předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti:
Pokud to mám nějak laicky shrnout, jde o to, že já nejsem osoba blízká v Kubíkově životě, tudíž si nemůžu činit nároky na to, abych dál spolurozhodovala o jeho dalším vývoji.
VIČÍK,:
Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že my, kteří bychom byli v této radě, nejsme vůči Kubovi osoby blízké. Nevím teda, kdo je, vzhledem k tomu, že se ho matka vzdala hned po narození. Paradoxní je, že když jsme Kubu dostávali z blázince, byli jsme nařknuti z toho, že nejednáme profesionálně, protože jsme si ke Kubovi vytvořili osobní, příliš blízký vztah. Náš vztah k němu se vysvětluje podle toho, co se právě hodí. Smutné.
Ztráta naděje je i cítit i z nové písně, kterou Roman Vičík právě teď dokončuje.
VIČÍK,:
Jaká je Kubova budoucnost? Co by bylo, co by bylo považováno za happyend? Já sám za sebe můžu říct, že skálopevně věřím, že je tu naděje na to, aby se dostal do rodiny. Jestli si to myslí i zákon nebo státní aparát, je otázka.
zkrácený záznam invArena
Přidejte odpověď