Když se řekne o nějakém místě, že se v něm zastavil čas, tak nás napadá, že jde o místa světem zapomenutá. Jsou však místa, kde se zastavil čas lidem, tedy těm, kterých mysl postupně zastírá závoj zapomnění.ilustrační foto: Ginny Austin / sxc.hu
Ano, píšu o lidech trpících Alzheimerem. Postupně začínají vnímat svět jinak než my ostatní, činí jim potíže zorientovat se v prostoru, v pokročilých stadiích mají problémy i s rozpoznáváním tváří svých blízkých.
Nemoc napadá převážně starší generaci, přičemž věkové rozpětí takto postižených jedinců je poměrně široké. Není však svým výskytem tak vzácná, takže si nikdy nebudeme jisti, jestli tato nemoc nepostihne i nás.
Příčina této choroby je do značné míry dosud zahalena tajemstvím. Samotná léčba nanejvýš dokáže zbrzdit její postup, trvale vyléčit ji zatím nelze. Co můžeme za těchto okolností pro handicapované udělat? Potřebné jsou nejenom léky, ale především snaha se věnovat takto postiženým občanům v co největší možné míře.
Musíme pro ně vyvářet prostředí blízké rodinnému, naplněnému lidskou láskou a porozuměním. A takový místem je denní stacionář Domovinka v Uherském Brodě. Když návštěvník vejde do tohoto prostoru, místo očekávaných chmur ho upoutají světlem prozářené místnosti. Ano, i světlo je v takových případech lékem nanejvýš potřebným, neboť pro osoby takto postižené je tma zosobněním mnoha nejistot.
Po rozhlédnutí je člověk obklopen kombinacemi žlutých a pastelově hnědých barev, které navozují u každého z přítomnýchpocitpohodyabezpečí. Na jedné ze stěn místnosti visí obrázky překrásné horské přírody, na jiné pak nechybějí malby, nejednou vytvářené samotnými pečovateli tohoto zařízení. Měkkározložitá křeslaa zraku nevtíravé, dřevo imitující dlaždice dokreslují ráz míst, kde osamocenost duše s tělem v jednotu vstupují.
Pro usnadnění pohybu jsou místnosti označeny nápisy, piktogramy, anebo barevně odlišeny, potřebné komodity jsou kvůli usnadnění orientace na neměnných místech, hodiny mají velký, dobře čitelný ciferník. Je toho zde hodně pohledem k materiálnímu obdivu, ale tím největším bohatstvím jsou tady nepochybně lidé.
Tedy všichni ti, kteří se zde podílejí na převládajících pocitech harmonie, klidu a porozumění.
Někteří klienti stacionáře v křeslech podřimují a snad sní o světě, který jeužjiným,nežten, který dříve prožívali.
Základem všeho zde dění je však předpoklad, že cokoli nemocný řekne nebo udělá, je pro něj v daném okamžiku realitou a nemá smysl to měnit. Pečovatelé plně respektují stav nemocných a citlivě dbají, aby nikdo nebyl do jakékoliv činnosti nucen, nýbrž jemně motivován. Můžese jednat napříklado čtení článku z novin a vyprávění o něm, hraní různých her nebo nacvičování konkrétních činností, třeba i jednoduchých popěvků.
Jelikož se vychází z toho, žeu osob s demencí je dlouhodobá paměť zachována relativně nejdéle, využívá se i vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů, třeba fotografií. Lidé s demencí se tak mohou vrátit ke známým věcem, což jim přináší uklidnění a pocit bezpečí.
Terapie může zahrnovat i přehrávání hudby v tiché místnosti. Často se používá v kombinaci s přírodními zvuky – šum moře, zpěv ptáků.
Všichni ošetřující se však chovají ke svým klientům co nejcitlivěji, tedy tak, aby byla zachována a posílena lidská důstojnost. Není toho málo, co by měli činit ti, kteří mají klienty na starosti.
To nejdůležitější mají jistě na paměti, vědí, že musí mít otevřené srdce pro ty, kterým osud nenávratně bere jejich minulost.
Jaromír Slavíček, Uh. Brod
Přidejte odpověď