Patřím k lidem, kteří se celý život museli vyrovnávat s tělesným hendikepem. Vrozená vada mě částečně omezila v pohybu a přinesla mi celoživotní problém, který jsem musel řešit od nejútlejšího věku, píše úvodem emeritní učitel Oldřich Suchoradský.
Ve školních letech jsem byl osvobozen od tělesné výchovy, později jsem získal „modrou“ vojenskou knížku. Měl jsem omezený výběr povolání a některé životní radosti se pro mne staly nedostupnými. Na druhé straně jsem pro sebe svým hendikepem nemálo získal.
Naučil jsem se už v raném dětství znát své možnosti a osobní přednosti. Ty jsem se naučil efektivně využívat. Dost nečekaně jsem měl výhodu při výkonu učitelského povolání, neboť redukce možností v životě mi pomohla citlivěji chápat různé vrozené i získané obtíže u svých žáků.
Hrát si na chudáka bývá nejhorší
Život postiženého má dvě polohy. Jednou je pohled a jednání jeho okolí k němu samému, druhou je sám postižený. Jak svůj hendikep vnímá a jak se s ním dovede vyrovnat a normálně žít.
Mohu potvrdit, že hodnocení kamarádů, spolužáků, učitelů i známých významně ovlivňovalo moji životní pozici. Chci zdůraznit, že to bylo vesměs pozitivní a vstřícně chápající působení. Přesto chci zdůraznit, že mnohem více než na okolí postiženého záleží na něm samém. Je velmi důležité, jak svůj hendikep vnímá a jak se sám snaží v životě zařadit. On sám v první řadě rozhoduje o tom, jak je schopen svůj nedostatek zvládnout a vyrovnat se s ním.
Nejhorší pozicí je dělat ze sebe chudáka, objekt hodný lítosti a soucitu. I tuto pozici jsem v jednom svém životním úseku, poměrně bez velkého úspěchu, zkoušel. Vůbec nejhorší je ze svého postižení dělat zdroj výhod a snažit se žít ze svého omezení. Do takové pozice jsem se naštěstí nikdy nedostal.
Naopak. Na to jsem si dával velký pozor a snažil jsem se chovat tak, jako kdybych žádné postižení neměl. Když se o to samé snažilo mé okolí, samozřejmě jsem to poznal a vnímal jsem to jako jeho snahu co nejméně mi ublížit. Ocenil jsem to, ale moc mi to nepomohlo.
Pomoci jsem si musel většinou sám. Musel jsem poznat svoje možnosti a přizpůsobit jim své plány a očekávání. Na druhou stranu jsem to, co jsem chtěl dokázat, dělal s mnohem větším nasazením než moji spolužáci a později spolupracovníci. Přes úspěch ve své činnosti jsem posuzoval i míru svého zařazení do společnosti. Možná proto jsem vše, co jsem dělal, dokázal dotáhnout až do cíle a přitom jsem uměl strhávat s sebou i ty, kteří mi věřili a pracovali společně se mnou.
Možnost konfrontace zkušeností s teorií
Abych nejen svoji pozici, ale i problémy postižených poznal co nejlépe i po odborné stránce, rozšířil jsem si již v pokročilém věku svoji odbornost o speciální pedagogiku. Protože mi v té době bylo již víc než 50 let, byl to pro mne velký zážitek, protože jsem mohl konfrontovat své životní i pedagogické zkušenosti se zajímavou a velmi obsažnou teorií. Opravdu jsem si takové studium vychutnal, pro moji další pedagogickou práci mi hodně přineslo.
Došel jsem k závěru, že být zvláštní je v pořádku. Vždyť snad neexistuje žádný člověk, který by neměl nějaký svůj problém. Ať už duševní, nebo tělesný. Tedy ještě jednou na závěr – pochopil jsem, že být zvláštní znamená být normální.
Oldřich Suchoradský
emeritní učitel ZŠ Kopidlno
foto: ardelfin / MorgueFile
Přidejte odpověď