Ve společnosti stále panují obavy, že pokud se do běžných škol dostanou děti s jakýmkoli znevýhodněním, kvalita vyučování se sníží. Je třeba ukázat, že to není pravda, že společné vzdělání různých dětí je možné, píše ombudsmanka.
Ve středu uplynulo sedm let od rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva, který odsoudil Českou republiku za nepřímou diskriminaci romských dětí z Ostravska v přístupu ke vzdělání. Děti byly nesprávně zařazeny do tehdejších zvláštních škol. Neměly zdravotní postižení, přesto jim stát poskytl méně hodnotné vzdělání.
Česká republika nedokázala mezinárodnímu soudu přesvědčivě vysvětlit, proč v 90. letech romské děti na Ostravsku tvořily 56-70 procent žáků zvláštních škol, a spor proto prohrála. Od té doby je uvedený rozsudek úhelným kamenem veškerých debat o rovných šancích ve vzdělání v České republice.
Z výzkumu, který v roce 2012 provedl můj předchůdce Pavel Varvařovský v 67 náhodně vybraných bývalých zvláštních školách, vyplynulo, že romští žáci jsou v těchto školách zastoupeni výrazně více, než odpovídá zastoupení Romů ve společnosti (32, resp. 35 procent romských žáků ve zkoumaných školách).
Ochránce tehdy konstatoval, že neexistuje vědecké zdůvodnění, podle kterého by u jednoho etnika existovala výrazně vyšší míra výskytu lehké mentální retardace než u zbytku populace, a dovodil nepřímé diskriminační jednání státu vůči romským dětem. Česká školní inspekce pak v roce 2013 zjistila podobný výsledek – 28,2 procenta žáků, kteří se vzdělávali v redukovaném programu, byly romské děti.
Jedna z příčin těchto vysokých čísel tkví v nejednotném používání diagnostických nástrojů (testů). V odborných kruzích se delší dobu vědělo o tom, že sociální a kulturní znevýhodnění bylo v poradenských zařízeních zaměňováno za lehké mentální postižení. Politická reprezentace byla celých sedm let po vynesení rozsudku pasivní a de facto nechtěla problém diskriminace ve vzdělání řešit. Situace se výrazně nelepší.
Výrazným krokem vpřed by mohla být novela školského zákona, kterou v současné době projednává Poslanecká sněmovna. Měla by s účinností od 1. září 2016 zavést systém bezplatných podpůrných opatření pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Smysl novinky tkví v tom, že v budoucnu už nebude klíčová zdravotnická diagnóza dítěte (postižení, znevýhodnění apod.), ale míra podpory, kterou má škola dítěti s pomocí státu zajistit (například v podobě speciálních učebních pomůcek, individuálního vzdělávacího plánu či asistenta pedagoga). Novela mimo jiné zavádí i možnost přezkumu zpráv z poradenského zařízení.
Bude segregace pokračovat?
To však nestačí: musí následovat další opatření. Stát by měl provést reformu financování regionálního školství. Je paradoxní, že nejvíce prostředků dnes stát investuje právě do škol, které mají na žáky podstatně nižší nároky. Pokud se tentýž žák bude vzdělávat ve škole hlavního vzdělávacího proudu, nedostane se mu od státu takové finanční podpory, přestože lze předpokládat, že mu právě tato škola zajistí vyšší vzdělání.
Jsem přesvědčena, že uplatnění na běžných základních školách naleznou i pedagogičtí pracovníci speciálních škol. Jejich know-how a letité zkušenosti z práce se znevýhodněnými dětmi mohou být pro školy velkým přínosem. Stát by měl investovat peníze do snížení počtu dětí ve třídách základních škol a také zamezit personálnímu propojení speciálních škol a poradenských zařízení. Jde o střet zájmů. K tomuto kroku se ostatně Česká republika zavázala i před Výborem ministrů.
Ani sebelepší zákon a snaha státu nezajistí rovný přístup všech dětí ke vzdělání, pokud se nezmění myšlení lidí: všichni si musíme uvědomit, že každé dítě má stejné právo na vzdělání. Samozřejmě, ne každý se stane lékařem či inženýrem, ale na začátku života by stát měl všem dětem garantovat stejnou šanci.
Je tu i velký informační dluh českého státu vůči rodičům školáků. Ve společnosti stále panují obavy, že pokud se do běžných škol dostanou děti s jakýmkoli znevýhodněním, kvalita vyučování se sníží. Je třeba ukázat, že to není pravda, že společné vzdělání různých dětí je možné. Příkladů dobré praxe je i v České republice celá řada.
Ale nejdůležitějším opatřením pro vyrovnání příležitostí, které by mohlo situaci radikálně posunout k lepšímu, je povinný rok předškolního vzdělávání v mateřské škole. Novela školského zákona však tuto možnost neobsahuje, byť to vláda přislíbila Výboru ministrů Rady Evropy.
Přestože jsem při přípravě novely zákona doporučovala, aby byl povinný rok předškolního vzdělávání zaveden už od 1. září 2016, nevyslyšeli mne ani ministr školství, ani premiér Bohuslav Sobotka. Ti uvažují nejdříve o datu 1. září 2017.
Budu proto usilovat o získání podpory pro své doporučení v Poslanecké sněmovně. Dva roky jsou dostatečně dlouhá doba pro vytvoření míst v mateřských školách pro předškoláky. Zároveň odmítám, aby bylo předškolní vzdělávání realizováno jako zvláštní „přípravka“, jak zamýšlí ministerstvo.
Rozdělit děti do dvou typů zařízení, kdy jedno z nich je spojeno se sociálním znevýhodněním, je zárukou pokračující segregace. Společenskou soudržnost zajistí jen společné vzdělávání dětí od nejútlejšího věku v mateřské škole.
ANNA ŠABATOVÁ, ombudsmanka
| Lidové noviny |
Přidejte odpověď