Jeden podvečer jsem byla pozvána na hodinu muzikoterapie do Speciálně pedagogického centra pro děti se zbytky sluchu, či neslyšící ve Frýdku¬Místku. Již něco jsem slyšela o tom, jak asi probíhají takové hodiny. Nedokázala jsem si ale představit, jak takovéto lekce vypadají pro děti se sluchovým postižením. To, co jsem viděla a slyšela, byl ohromný zážitek, píše trenérka rehabilitačního plavání.
Děti přišly se svými rodiči v očekávání a oči jim jen zářily. Na zemi na barevném batikovaném ubruse leželo nepřeberné množství nástrojů. Některé jsem v životě ani neviděla. Po úvodním relaxačním začátku začal večer poslechem pohádky, či příběhu doprovázen etnickými nástroji. Paní, která vedla tuto hodinu, byla oblečená do stylového indiánského odění, vtáhla do děje nejen děti, ale i dospělé.
Živý přednes by si jistě vysloužil pochvalu i Jiřinky Bohdalové. Na tom jsme se shodli všichni, kteří mají v pořádku audio receptory. Pohádka o Jírovečkovi byla doprovázena fujarkou, ústní harfou, dešťovou holí a divoké prase v podobě didgeridoo bylo jedinečné! V další části děti hrály samy na djembe bubny, zapojili se i dospělí s různými chřestítky a společně vznikal muzikoterapeutický orchestr.
Tibetské mísy, šamanský buben či oceán buben byly součástí završení magického hudebního večera. Melodie, které spolu tvořili slyšící a neslyšící, či nedoslýchaví, utvořily vlny intonačně, rytmicky i tempově harmonického celku. Kdo by nevěděl, vůbec by nikdy nehádal, že jsou mezi námi i děti s těžkou sluchovou vadou.
Snad i o tom hudba je. Všichni byli vtažení do rytmu a nechali se unášet rytmem indiánského nadšení. Na závěr děti namalovaly své pocity. Je nasnadě, že takové večery jsou vítány a je jich třeba daleko více. Odreagování se a pocit vlastního vtažení do děje bylo příjemnou tečkou večera. Při vzpomínce na zvuky, které se mi stále vybavují, si dovedu představit, že naše hektická intaktní společnost by potřebovala naplnit své „nádoby“ něčím oživujícím.
A propojení osob s postižením s těmi, kterým bylo dopřáno relativně vše, je nesmírně obohacující. Už jen proto, že jak píše Śalamoun „…žádný člověk nezná svůj čas. Jako ryby jsou chytány do sítě, jsou lidští synové lapáni do léčky v neblahém čase, když na ně náhle přijde.“ Být si posilou a podporou by měl být náš pohon, ne¬li samozřejmost.
Velice děkuji za jedinečný zážitek vedení SPC, kdy se propojily světy.
Iveta Ličmanová, Pedagog volného času, trenér III. tř. RP, vedoucí trenér Plavecký oddíl Frýdek-Místek, rozhodčí RP.
Přidejte odpověď