Rozhovor MfD s Václavem Stebelem, který v Horních Tošanovicích založil chráněnou dílnu. Ta od července dodává do školních kuchyní a restaurací očištěnou zeleninu a i přes počáteční potíže má dvanáct zaměstnanců.
Od začátku července se snaží rozjet chráněnou dílnu v Horních Tošanovicích třinecký podnikatel Václav Stebel. Firma zaměstnává lidi zdravé i s postižením a zaměřuje se na dodávky vyčištěné zeleniny pro velké kuchyně škol, školek i restaurací.
– Vaše firma Handicap-chráněná dílna se původně jmenovala Steblova výroba. Pracoval jste od začátku s postiženými, nebo to přišlo postupně?
S bývalou manželkou jsme měli firmu na výrobu nábytku, umělých skal a dováželi jsme fasádní obklady, ale rozešli jsme se. Steblovu výrobu jsme původně založili pro syna, ale později jsem ji převzal.
– Kdy jste začal podnikat?
Na začátku devadesátých let. Obchod, hospoda, postupně se to rozvíjelo.
– Předtím jste pracoval v obchodě nebo v hospodě?
Původně jsem byl havíř na dole ČSM, ale po revoluci jsem hned odešel. Na šachtu jsem šel jen proto, že se mi nechtělo na vojnu. No a 1. 1. 1990 jsem tam skončil. Dal jsem výpověď a vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. A tehdy se naskytla možnost pronajmout si hospodu u Jindřichova Hradce.
– To je trochu daleko.
To je. Vzali jsme to s kolegou. Po návratu jsme začali podnikat. Měli jsme bazar, hospodu a fungovalo to. Nebyla to současná klasická zastavárna, ale opravdový bazar, tehdy té elektroniky moc nebylo. A k bazaru přibyla hospoda a k ní výroba nábytku, ve které jsme už zaměstnávali i lidi s postižením.
– A jak to máte se zákazníky? Ne nadarmo se říká, že vyrobit umí každý, ale prodat je umění.
Počítáme s tím, že naši nabídku podpoří také možnost, že si firmy mohou odečíst nákup od nás z daní. Souvisí to s povinností zaměstnávat postižené nebo od takových firem nakupovat, jinak platíte větší daň. Rozjíždí se to ale pomalu. Myslel jsem, že to například lépe půjde ve školách a ve školkách, ale nedaří se nám zatím až na výjimky prorazit, byť jsme levnější než konkurence a garantujeme dodávání čerstvé zeleniny třeba každý den. Takže zatím dodáváme spíše soukromému sektoru.
– Čím to je, že se vám nedaří u škol a školek prorazit? Mají třeba nějaké dlouhodobé smlouvy, které nemohou vypovědět?
Řekněme, že dávají přednost stávajícím dodavatelům, na které jsou zvyklí, a nic je netlačí ke změně.
– Jak jste vůbec přišel na to založit chráněnou dílnu? To je přece úplně jiný obor, než v jakém jste doposud působil.
… řekl jsem si, že to přes tu chráněnou dílnu půjde lépe. Ale nejde. Pak se člověk nestačí divit, že škola nakupuje od dražšího dodavatele. U starostů není problém v tom, že by nechtěli dát peníze na handicapované. Každý umí uvolnit peníze na nějakou pomoc. Ale my nechceme žádné dary. Jde nám jen o to, aby si lidé s postižením dokázali sami vydělat. Chceme jen, aby nám třeba pomohli zajistit odbyt.
– Jak vám pomáhá stát?
Dostali jsme částku na zřízení pracovních míst a navíc můžeme dát razítko, že nakupují od handicapované dílny.
– To musí každá společnost?
Ne úplně. Ale firmy od pětadvaceti zaměstnanců výše musí ze zákona zaměstnávat určité procento handicapovaných, nebo musí od takových firem nakupovat, jinak odvádí jistou daň za to, že neplní.
– Je mezi handicapovanými zájem o práci?
Neuvěřitelný. My jsme dostali dotaci na vytvoření šesti pracovních míst. V současnosti je nás tady dvanáct a v plánu máme rozšíření až na třiadvacet zaměstnanců.
– Kolik lidí se vám přihlásilo, když jste dílnu zakládali?
Přišlo nám přes dva tisíce mailů, šlo ale i o zdravé. Zájemců s handicapem bylo zhruba sto, tři čtvrtiny odpadly kvůli náročným podmínkám ve výrobě.
– Kolik jste do firmy investovali?
Stát dal 600 tisíc na dotacích, my jsme do toho se společníkem vložili přes milion.
redakčně kráceno, celý rozhovor v deníku MfD
Mladá fronta DNES
ilustrační foto: Jon-Sullivan-public-domain-photos
Přidejte odpověď