Ve společnosti čas od času rezonuje otázka, zda by homosexuální páry měly mít možnost osvojit a vychovávat nezletilé dítě. Původně jsem neměl vyhraněný názor (ani dostatek informací o pozadí celé kauzy).
A vycházel jsem tedy z toho, že na jednu stranu je třeba trvat na tom, že dítě není nějaký plyšák nebo domácí mazlíček. Že je to živá bytost, jeho osobnost je třeba respektovat, jeho zájem zohledňovat na prvním místě. Nejde jen o nějaký prostředek pro uspokojení nenaplněné touhy nebo ambice nás dospělých.
Na druhou stranu touha po dítěti je dobře pochopitelná, přirozená a dá se říci ušlechtilá. A pokud jde třeba o umělé oplodnění, ani ostatní skupiny žadatelů také nejsou kádrovány, zda budou dobří rodiče, jak se dítě u nich bude cítit a zda tedy ve všech směrech bude naplněn „nejlepší zájem dítěte“.
Ombudsmanka má tedy vlastně pravdu, že v tomto existuje nerovnost určité skupiny žadatelů…
Celá diskuse je každopádně zároveň dobrou příležitostí zamyslet se nad smyslem a podstatou institutu osvojení a nad tím, čemu a jak by měl tento institut sloužit.
V jedné televizní debatě Michaely Jílkové opět zazněl „odzbrojující“ argument, že je lepší milující rodinné zázemí (ať již je homosexuální, či heterosexuální) než péče o dítě v ústavu. To ale bohužel nemíří přesně na podstatu věci. Spíše to lehce demagogicky směšuje jablka s hruškami.
Podstatu věci podle mě v diskusi lépe vystihla „hrdá lesba“, která neohroženě a navzdory všemu (navzdory zákonům ČR a zejména zákonitostem přírodním) vychovává s partnerkou své dítě s tím, že dítě „otce nemá“, šlo jen o jakéhosi neoficiálního „dárce biologického materiálu“ u nich doma na gauči v obýváku. A osvojením ze strany partnerky se z nich stane kompletní a „idylická“ rodina.
A proto se tedy také navrhuje, aby poslanci změnili zákon a umožnili osvojit gayům a lesbám dítě svého partnera. Nikoliv tedy dítě, které je v dětském domově. To je tedy skutečné pozadí. S vědomím toho musíme znovu pečlivě zvážit všechna „pro a proti“.
Odkud pocházíme
Osvojení je každopádně pecka. Zasáhne se jím do přirozeného běhu věcí. Osvojení „napodobí přírodu“. Dítě se v rodině buď ocitne tím, že se tam narodí. Nebo – se zcela srovnatelným výsledkem – se v rodině ocitne a rodičům bude „patřit“ na základě osvojení.
Pecka je to nejen z pohledu nás nezainteresovaných. Hlavně je to pecka pro dítě samo, pro jeho život a pro pocit vlastního „já“. Zkušenosti ukazují, že dítě (nejpozději ve věku zhruba 15 let) hledá „samo sebe“, svou identitu.
Většinou v souvislosti s tím překonává značné pochybnosti samo o sobě a celém světě a životě. Je to období velice turbulentní v životě každé rodiny (i rodiny úplné, milující a jinak „bezproblémové“ – což asi dokáže potvrdit každý, kdo má doma dospívajícího puberťáka). A je to tedy tím spíše období, kde se mohou neblaze projevit nastřádané deficity, které si dítě přináší z předchozího průběhu života.
Může se pro dítě velmi bolestně projevit, nakolik jednak milující, ale i stabilní a „jisté“ mělo rodinné zázemí. A zde právě uvědomovaná si nejistota ohledně původu dítěte (kdo vlastně jsem, kde je můj původ, mé kořeny, kde a kdo je můj táta, proč mi máma říká – mámy říkají –, že šlo jen o „biologický materiál“ atd.) může mít podobně neblahé a pro život dítěte a jeho psychiku devastující důsledky. Podobně jako když dítě vyrůstalo v dysfunkční rodině (nebo třebas i v dětském domově). A tyto nevyřešené otázky mohou dítě negativně poznamenávat i po celý zbytek jeho života. Proto i zákon ukládá osvojitelům říci dítěti pravdivou a v rámci možností též úplnou informaci o skutečnosti, že bylo osvojeno (a jak se tedy do rodiny dostalo). Každé dítě má právo poznat svůj původ, své rodiče i další příbuzné a rodinné kořeny.
I tak celé období puberty (vyznačující se obecně vzdorem dítěte vůči autoritám, i rodičovským), může pak být pro obě strany obdobím hořkého zklamání, nepodchytí-li se včas a prozíravě všechna možná rizika. Nelze se totiž divit, pokud z pohledu osvojeného dítěte nakonec bude osvojitel (přes všechnu lásku a péči) vlastně jakýmsi „rodičem druhé kategorie“ – notabene pokud adoptivní rodiče třeba s dobrým úmyslem nic ve výchově nepodcení a jsou i přísnější atd.
Tvářit se jakoby nic a adoptovanému dítěti třeba o osvojení vůbec nic neříct (nebo jen málo) se proto ukazuje jako vyloženě chybná strategie. Dítě se samozřejmě nakonec vše dozví (od všímavých sousedů, ve škole atd.). Pak osvojitel není jen „rodičem kategorie B“, ale i někým, kdo dítěti „jen celý život lže“.
Dítě to celé vcelku oprávněně pociťuje jako životní zradu od někoho, kdo se přitom celý život „tváří“, že je dítěti nejbližší.
Nebo jak dokáže dítě zpracovat informaci matky (matek), že tatínek „není“, šlo jen o „biologický materiál“?
Přivlastnit si dítě?
Celé je to však důsledkem koncepce současné právní úpravy, která jako by brala dítě jen jako věc a osvojení spíše jako přisvojení si této věci. Výlučné a ničím nerušené vlastnictví dítěte. Nezrušitelné, s vyloučením kontaktu s biologickou rodinou, s přepisem matriky, případně i utajené (tedy pro osvojitele bez jakékoliv a nežádoucí ingerence původní rodiny).
Gayům a lesbám se nelze divit – pokud si takto jiní „přivlastňují“ děti –, že také se o vlastnictví dětí ucházejí. A argumentují rovností svých práv při nabývání takovéhoto vlastnictví. Samozřejmě jsou situace, kdy např. psychicky narušený biologický rodič (např. matka kvůli dlouhodobé konzumaci drog nebo alkoholu, schizofrenička ohrožující nejen sebe, ale i dítě) skutečně může svými zásahy neblaze ovlivňovat dítě a jeho život. Proto se musí odstřihnout od této možnosti (ev. i osvojení utajit atd.) Nicméně by to mělo být na rozhodnutí soudu s ohledem na specifika každého případu. Ztráta vazeb v původní rodině by neměla být pravidlem a nemusí být v nejlepším zájmu dítěte.
Samozřejmě pokud se rodiče „ztratí“, tak je pro dítě nejlepší, pokud dítě „přijme za vlastní“ nová a milující rodina. Proč však automaticky trhat pouta a právní vztahy k původní rodině? Proč by mělo dítě ztratit v původní rodině právo na výživné nebo dědická práva?
„Biologická“ babička může být sice v životě zvláštně se projevující osobou, proto ani nepřichází v úvahu, aby sama se ujala péče o dítě (když se zvažuje osvojení), ale na účtech a nemovitém majetku se může ukázat, že je velice zámožnou osobou a jiného dědice než osvojovaného vnoučka nemá.
Nebo původně ztracený rodič (aniž bychom z celé věci chtěli vyrábět nějaké melodrama) se může vypracovat (po vzoru „milionáře z chatrče“).
Naopak osvojitelé si mohou v materiální rovině třebas nezaviněně, ale výrazně pohoršit (stanou se invalidní, dopadnou na ně exekuce nebo podobně) atd.
Proto se aktuálně v odborných kruzích diskutuje současná podoba právní úpravy. Nakolik je skutečně moderní a prodchnutá ohledem na nejlepší zájem dítěte. Nebo nakolik nadále vězí v uvažování, které bylo poznamenané vývojem v ČR po roce 1948.
A současné debaty o osvojení by tedy šlo dobře využít k tomu, aby se do právní úpravy osvojení skutečně poměrně výrazně zasáhlo, nikoliv tedy ve prospěch registrovaných partnerů jakožto další skupiny žadatelů o osvojení, ale ve prospěch dětí samotných.
Aby se tedy v principu nepřetrhávaly vazby v původní rodině (když už v původní rodině nefungují „normální“ rodinné vztahy, aby zůstaly alespoň potencionálně zachovány nároky majetkové – tedy zejména výživné nebo dědické právo, popř. lze vést polemiku o možnosti kontaktu s členy původní biologické rodiny, způsobu zápisu do matriky atd.).
A aby dítě mělo reálný poznatek o svém původu. Neboť pravda (byť sebetvrdší: např. tvá matka byla těžká schizofrenička) je vždy lepší než nějaká záhada nebo temné, nevyjasněné místo.
Informace o rodinné anamnéze je koneckonců významná i pro ošetřujícího lékaře dítěte, v případě, kdy se u osvojence v dospělosti objeví nějaký zdravotní problém.
Žádná zástěrka pro nekalé činy
V žádném případě nejsem zaměřený proti tomu, aby homosexuální páry pečovaly o děti. Jejich pohnutky v tomto směru jsou bohulibé a ušlechtilé.
Např. nevidím pražádný důvod, proč by děti, které kvůli svým zdravotním hendikepům nebo obtížné adaptabilitě jsou jinak odkázány na ústavní péči, by neměly být svěřovány do „rodinné“ péče homosexuálním párům. Protože tato „rodinná“ péče (obecně uvažováno) je vždy lepší než péče ústavní.
Odmítám však poměrně výrazně, aby takto prezentovaný záměr byl pouhou zástěrkou pro de facto „obchod s dětmi“, které se od nějaké náhradní matky nebo díky „dárci biologického materiálu“ dostanou již od narození k registrovaným partnerům, a pak se využije institut osvojení, aby tyto de facto nekalé praktiky překryl a zlegalizoval.
Resp. je třeba důsledně zvážit (právě striktně a prvořadě s ohledem na zájem dítěte) všechna úskalí. A pak teprve při vědomí všech souvislostí (a i s využitím poznatků souvisejících vědních oborů – zejména tedy dětské psychologie) rozhodnout. Buď v rovině obecné o změně právní úpravy, nebo pak v soudním řízení v každém jednotlivém případě o poměrech konkrétního nezletilého dítěte.
O autorovi: Jakub Kavalír (Autor je soudce)
Přidejte odpověď