Medaile ze Sydney, tři z Pekingu a ještě jedna z Londýna. Všechny bronzové. Jan Povýšil je jedním z nejúspěšnějších českých paralympioniků. Jeho život je spojen s plaváním. Nejenže sám závodí, ale také plavce fotografuje.
A to přesto, nebo právě proto, že mu jedna návštěva bazénu před sedmnácti lety změnila život. Zranil se po pádu ze skluzavky. Ochrnul a od té doby je na vozíku.
– Kdy jste měl naposled na prstech varhánky?
To už bude dobře čtrnáct dní, protože jsem se momentálně věnoval víc reprezentaci vozíčkářského ragby než plavání.
– Kolik času trávíte v bazénu a jak tréninky vypadají?
Moje tréninkové nasazení vypadá momentálně spíš na to, že jsem víc ragbista než plavec. Proti ideálu mám o čtyři tréninky týdně méně ve vodě, jenom tři až čtyři. Ale na druhou stranu, konečně jsem se stal členem A reprezentace ragby, takže se snažím svoje síly distribuovat podle toho, na co se zrovna víc soustředím. Jinak je to v podstatě klasický plavecký trénink, samozřejmě, že rychlostně a kilometrově upravený na moje schopnosti.
– Jak se liší od plavců bez handicapu?
Dá se říct, že v optimálním tréninku naplavu přibližně o třetinu míň.
– Jak dopadlo to plavecké rozhodování? Budete dál soutěžit?
Budu. Teď jsem se vrátil ze závodu. Reprezentační trenérka by mi neodpustila, kdybych skončil.
– Nevrací se vám ve vodě vzpomínky na vaši nehodu?
Nevrací. Ono není moc, co by se vracelo. Voda mi nijak neublížila a rozhodně jsem si ji kvůli tomu nezošklivil.
– Jak jste se dostal zpět „do normálu“?
Vlastně jednoduše. Ohromně mi pomohli lidi kolem. Rodina, spolužáci, kamarádi, spoluhráči z pozemního hokeje. A navíc jsem věděl, že mám jen rok na to, abych se dostal do stavu, kdy budu schopen navštěvovat střední školu, na kterou jsem se tehdy zrovna dostal. Což byl další krok k normálu. A tak nějak přirozeně jsem zaplul zase ke sportovnímu životu, i když tentokrát ne na zelené hřiště, ale do bazénu.
– Co pro vás jako nováčka na vozíku bylo nejtěžší?
To, co pro všechny, naučit se oblíkat, zavázat si tkaničky a tak dále. Zvládat i menší obrubníky a samozřejmě než se do toho člověk trochu dostane, tak i menší kopce. A na úplném začátku samozřejmě i taková prkotina jako si přesednout z postele na vozík. Ale to se dá velmi rychle naučit.
– Jak na vás reagovali spolužáci? Změnil se jejich přístup?
To bylo to nejlepší, prostě mě brali takovýho, jaký jsem. Jasně, že v roce 1998 nebylo úplně standardní, aby na běžné střední škole studoval někdo na vozíku. Ale vzali mě v klidu mezi sebe, možná i proto, že jsem bořil jakýsi mýtus o tom, že student s handicapem je ten nejchytřejší a zodpovědný. Můj přístup ke studiu byl typu „hlavně prolézt a moc se nanadřít, a když půjde do tuhýho, všechno okecat“. A moje zodpovědnost s odevzdáváním domácích úkolů se stala známou mezi profesorským sborem!
– Takže vlastně rebel…
Se spolužáky jsme tajně kouřili za školou, prožili první kocoviny. Tak bych si tipnul, že se mnou moc problémy neměli. Spíš naopak si navykli, že jim díky mně i leccos projde. Protože mi „dělali doprovod, a proto jdeme půlka třídy pozdě“. (smích)
– Setkáte se dnes s nějakou nepřiměřenou reakcí nebo neznalostí okolí?
Občas se stane, že přijde „typickej strejda“ a hrozně ochotně se vrhne ku pomoci. Což je občas až směšné, ale na druhou stranu je fajn, že mají snahu, i když pomáhají i přesto, že nechci. Asi mám štěstí, že se mi nepřiměřené reakce vyhýbají a neznalosti není už tolik, kolik jí bylo. I díky tomu, že fungují programy typu chodicilide. cz.
– Vypráví si vozíčkáři mezi sebou vtipy o vozíčkářích?
Kdyby jenom o vozíčkářích! Občas je to humor velmi zásadně přes hranu běžného vtipu. Ale na druhou stranu všichni víme, že jsme na tom podobně, a proto si můžeme podobný vtip s přehledem dovolit.
– Jaký například?
Nejsou to klasické vtipy, teď z hlavy mě žádný nenapadá. Je to spíš situační humor, bavíme se tím, co se děje v tu chvíli.
– Co vás život na vozíku naučil? Jak vám změnil vnímání a priority?
Nijak. To, co mě možná trochu změnilo, bylo setkání se smrtí, protože si daleko víc dokážu spoustu situací užít jen díky tomu, že vím, že už by nikdy nemusely nastat. A priority to změní hlavně finančně. Na všechno potřebujete o něco víc peněz než chodící lid. Možná to zní cynicky, ale bohužel to tak je. Můžete si život užívat naplno, ale pokud řešíte, jestli zaplatit nájem, asistenta, naftu do auta, posilovnu a tak dále… pořád budete někde v hlavě řešit peníze. Třeba i to, že nemáte na nový vozík.
– Nebo nový foťák… Už několik let také fotíte. Co vás baví fotografovat nejvíc?
Jednoznačně sport a v tom hraje prim plavání. No a samozřejmě, že krásnou svlečenou ženou taky nepohrdnu. A k tomu černobílá reportáž na jakékoli téma. Tím, že jsem se nechal hodně ovlivnit Antonínem Kratochvílem, mám celkem jasno. I proto asi nedělám klasickou sportovní fotku.
– U fotky je důležitý hlavně úhel pohledu. Považujete to, že ho máte jiný než chodící fotograf, za výhodu, nebo nevýhodu? Nebo jinak: kdy se to ukázalo jako výhoda a kdy jako nevýhoda?
Mám svůj unikátní pohled, na který spousta „nevozíkových“ fotografů zapomene. A přitom by jim stačilo jen přidřepnout. Ale na druhou stranu, kolikrát bych využil nadhled, který si může dopřát fotograf stojící nade mnou, případně o pár schodů výš. Ale když se naučíte využít toho, co můžete, zapomenete na to, co nemůžete, a to je to, co se počítá. To je ale blbá věta, co? Nicméně platná.
ilustrační foto: Flickr.com
DESATERO
Jak komunikovat s lidmi se zdravotním postižením
1. Zahoďte soucit, raději nám dejte šanci. Proč ne soucit nebo lítost? Protože nám ničem nepomohou, jsou nefunkční a většinou nás dostávají do podřízené, nerovnocenné pozice. Raději nám dejte šanci, vezměte nás mezi sebe. 2. Neváhejte nás oslovit. Je těžké navázat oční kontakt, když nevidíme, vstoupit do hovoru, když neslyšíme, nebo na sebe upozornit pohybem. Přitom stačí málo, lehký dotyk, zamávání nebo jen chvilka pozornosti… 3. Mluvte s námi, ne o nás. I když někdy potřebujeme doprovod, tlumočníka nebo asistenta, jsme stále schopni komunikovat a rozhodovat se sami za sebe. 4. Komunikujte s empatií. Představte si sebe na našem místě a komunikujte podle toho – říkejte nám o věcech, které nemůžeme vidět, ukažte nám, co nemůžeme slyšet, přisedněte k nám. 5. Nebojte se trapasů! Žádné slovo, kterým uděláte „krok vpřed“ směrem k nám, nemůže být špatné! Jinak řečeno – i s nevidomými lidmi se v klidu jděte dívat na film, i neslyšící člověk mohl slyšet zajímavý drb a s vozíčkářem si bez ostychu skočte na kafe. 6. Buďte přirození a spontánní! Co vám běží hlavou? Něco nechápete, nerozumíte, nejste si jisti? Nebudujte bariéry nevědomosti a nebojte se téma otevřít. 7. Nepodceňujte nás, hledejte cesty s námi! Stejně jako vy se celý život učíme překonávat svoje omezení. Každý jsme jiný a často dokážeme mnohem víc, než čekáte. 8. Nemanipulujte s námi, nejsme věc! Osobní svoboda a samostatnost jsou pro nás stejně důležité jako pro vás. Pokud nám chcete pomoci, oslovte nás a zeptejte se, zda pomoc potřebujeme. 9. Neplašte se! Naslouchejte! Přílišná horlivost a neodborná manipulace můžou být nepříjemné a někdy nebezpečné. Proto naslouchejte, buďte trpěliví, zeptejte se, jak nejlépe pomoci. Umíme vám poradit. 10. Pojďte s námi, nejen vedle nás. Uvidíte, můžeme být partneři!
Mladá fronta Dnes http://www.idnes.cz
Přidejte odpověď