Čtvrt století pracuje docent Jan Michalík z olomoucké univerzity s rodinami, které pečují o postižené a těžce nemocné. A upozorňuje, že jde vždy o velkou zátěž.
Výzkum se zaměřil na zátěž, kterou pro rodiny znamená péče o nemocného. Odpovídají jeho výsledky vaší praxi?
Ten výzkum musíme v této části brát s rezervou, protože v něm odpovídaly převážně ženy. Důvody rozpadu rodiny, které uvedly, mohou být zkreslené. Muži by mohli odpovídat jinak.
Takže máte jinou zkušenost?
Na kvalitu vztahu mají z pohledu péče vliv dvě základní věci – její délka a náročnost. Rizikovější pro vztah je péče vyžadující až nepřetržitou pomoc a samozřejmě péče dlouhodobá, často i se špatnou prognózou.
Říká se, že některé rodiny to naopak více stmelí.
Ano, laici to občas říkají. A skutečně k tomu může v některých fázích vztahu dojít. Dlouhodobě však platí, že společně strávený čas, zážitky, klid a pohoda hodně chybějí. A tím jsou všechny páry ohroženy. Pečujícími osobami jsou v devíti z deseti případů ženy. Je otázka, jestli si připouštějí, že na úkor péče zanedbávají partnerský život. A zda ho vůbec mohou nezanedbávat. Na to ještě žádný výzkum nebyl.
Mění se postoj společnosti vůči postiženým?
Neřekl bych. Společnost moc nechce slyšet o bolestech a problémech. Pro rodinu s dítětem s mentálním postižením je základní problém najít zubaře. Ale to je jen zkratka ukazující na vážnější problémy.
foto: windchime sxc.hu
| Mladá fronta Dnes http://www.idnes.cz/ |
Přidejte odpověď