Jsou na vozíku, ale nechtějí se připravit o adrenalinové zážitky. K plnohodnotnému životu podle nich patří i trochu si zablbnout. Proto založili sdružení Adrenalin bez Bariér. Tady ukazují vozíčkářům extrémní sporty, jako je vodní lyžování, seskoky padákem, nebo lezení po skalách.
reportáž České televize – pořad Reportéři
Život na vozíku podle nich nemusí být žádná nuda.
Jiří SUCHÁNEK, zakladatel občanského sdružení Adrenalin bez Bariér:
že to nedáte tu vlnu, to vůbec je jedno, to, že nemáte nohy je taky úplně jedno, protože to jsou jenom ploutvičky ….
osoba:
Jak nemáme nohy? Vždyť máme nohy.
Jiří SUCHÁNEK,
Ale na hovno.
redaktorka:
42letý Jiří Suchánek není cynik ani necita. Jak by se podle jeho slov mohlo někomu zdát. Ale člověk, který spolu se svým kamarádem Jakubem Kouckým založil občanské sdružení Adrenalin bez Bariér. Už 6 sezón spolu ukazují vozíčkářům, že ani po úrazu, nebo nemoci, která je upoutá na kolečkové křeslo, nemusí slovo adrenalin vymazat ze svého slovníku a mohou zažívat ten opojný pocit strachu a vzrušení zároveň navzdory osudu.
Jakub KOUCKÝ, zakladatel občanského sdružení Adrenalin bez Bariér:
Těm lidem chcem ukázat, že to jde. Hlavně, že to je sranda a že tu srandu si prostě můžou užít s náma a vlastně pak je to i vlastně taková průprava do života, protože ty lidi se pak snáz dokážou poprat i s věcma, který je v životě potkaj. Takže si myslím, že to je taková komplexní příprava na život vozejčkáře.
Jan REJZENOVER, :
No, psychicky to bylo tak tři roky špatný, že člověk prostě nemoh nic dělat, musel bejt doma, protože musel se naučit spoustu novejch věcí, jak chodit na záchod, musel se naučit žít prostě s tím vozejkem.
Alena JANČÍKOVÁ, :
Ono to vypadá, že to je jenom jakoby fyzické uspokojení, ale tím, že chodíte ven a děláte ty věci jako před tím, tak vás to právě psychicky udržuje pořád stabilním a nemáte vlastně psychickej handicap, že máte ten fyzickej. A to je strašně důležitý.
Jakub KOUCKÝ,
S Jirkou jsme se seznámili v roce 2005, jestli se pamatuju dobře, na florbale vozíčkářů …
Jiří SUCHÁNEK,
Tak jsme se začali bavit a říkali jsme si o tom jakoby co jsme, jak vidíme svět a najednou jsme si cinkli asi v 10 věcech najednou na úplně stejnou notu jsme si kápli.
Jakub KOUCKÝ
Chtěli jsme vlastně vozejčkářům nabízet něco, u čeho, ať už by se mohli vrátit k aktivitám, který dělali třeba před úrazem, anebo vůbec ty aktivity, který tady byly do tý doby, rozšířit o aktivity nový.
redaktorka:
Společně tak na zahraničních internetových stránkách hledají, nebo i sami vymýšlejí prototypy sportovního náčiní pro handicapované. Přitom motivaci na založení Adrenalinu bez Bariér měl každý jinou. Jiří chtěl hlavně pomáhat a Jakub ukázat, že na vozíku si jde život užít. Jejich rozdílný postoj je dán jejich odlišnými životními příběhy.
Jakub KOUCKÝ,
tím, že jsem na vozejku odmalička a tím, že já jsem nezažil, jakej je to pocit chodit a běhat, tak tím pádem jsem jako nikdy ničeho nelitoval. Nikdy jsem nesrovnával, neměl jsem to nějak zapotřebí. Odmalička jsem nějaký sporty dělal. Byla nějaká atletika, střelba ze vzduchovky, závody na formulkách. Tak ta doba vlastně pokračovala, objevovaly se nový a nový aktivity až přišly přesně outdorový a adrenalinový sporty a to bylo přesně ta, ta věc, na kterou jsem čekal a která mě prostě chytla a který jsem se pak začal věnovat, kór po tom, co jsem se potkal s Jirkou. Álo? To je lyže, to není ponorka. Jedém! Jsme dobráci od kosti. My si nic nedarujem. A tak to vlastně funguje. Ty lidi je potřeba neustále jakoby hecovat a, a vlastně říct jim, hele, když tobě se todle nepovedlo, tak jako není to konec světa. Hlavně se, prosím tě, nelituj a koukej se do toho pořádně vopřít. Nejlépe pořádně do toho šlápni. To se vozejčkářům líbí úplně nejvíc.
Jiří SUCHÁNEK,
Černej humor naprosto přirozená věc mezi vozejčkáři. Sám můžu vědět, jaký to je, protože vlastně první tydle ty věci z černýho humoru jsem zažíval v Kladrubech, první havárka, která nebyla mojí vinou, pán, co měl 2,5 promile v neděli, čelní náraz do mýho auta, invalidní důchod, vozejček poprvé. Pak tam byly další, další havárky a největší úraz byl samozřejmě ten poslední, kterej mě opravdu jakoby vykoupal pořádně, ale před tím přišla věc, která nebyla společný s mým riskováním. Dostal jsem raka, respektive rakovinu, bylo to zhoubný, vzali mi jedno varle, řekli, že mít, nebudu mít děti, ozařování, chemoterapie a spousta dalšího trápení, který vás posílí úplně jinak, než, než běžně lidi vnímaj.
redaktorka:
Největší ránu Jirka dostal znovu v autě. V roce 2004 po bouračce zůstal 28 dní v kómatu a vypadalo to, že už se nikdy neprobudí. Selhávaly mu orgány, několikrát ho oživovali a pak, když se probral, musel se všechno učit znovu. Jíst, pít, dýchat bez přístroje, mluvit.
Jiří SUCHÁNEK,
To, že jsem ještě nechodil tak úplně, nebylo důležitý, protože jsem byl v Kladrubech mezi lidma, který taky nechodili, ale pak se jim to prostě nějak povedlo, ale je to fakt dlouhodobá, to je několikaměsíční záležitost, když řeknu, že v dubnu se mi něco stalo a na podzim jsem nějak jako vnímal, že už můžu dělat pár věcí, jako vostatní lidi, to že, to že jsem vstal, to, že chodím, to, že mluvím, mi prostě připadá, že to nemůže bejt jen tak. To je prostě dar, kterej mi tady někdo dal a jestli ten nahoře, nejsem věřící, ale jestli ten nahoře mi řek, ty tady máš ještě nějakou povinnost, tady máš ještě nějakou cestu, co tady musíš ukázat, tak mi já dal, takže prostě já jenom to, co dělám, dělám i kvůli tomu, že se otáčím nahoru a říkám: vidíš to? Jsem tady správně. Čaues. Počkej. A takhle by to šlo asi, ne? Viděli jste, neviděli jste, víte? Jo v pohodě, čaues, ahoj, čau, čau…
Jakub KOUCKÝ,
Vlastně jeden z prvních projektů, který jsme s Adrenalinem dělali, tak byla motorka. Protože Jirka jezdil na motorce, tělem i duší motorkář a protože jsme chtěli ty věci spolu sdílet a chtěli jsme zažívat podobný věci, tak jsme začli přemejšlet nad tím, jak by vozejčkář vůbec mohl jezdit na motorce.
Jiří SUCHÁNEK,
Tohle je finále, který je pro mě obrovská satisfakce, protože tam bylo dlouhá cesta, ale je tady prostě /nesrozumitelné/ motorky na ruční ovládání, který funguje, není to univerzál pro všechny, ale to jakýsi návod, že motorkář a vozejčkář je věc, která jde dělat dohromady.
Ta motorka je teďkom ve stádiu, že vozejčkář podle druhu postižení na ní je schopnej jezdit. Různý úpravy, ale může. Nicméně naším cílem by bylo, dostat ji do provozu, ale to bez autoškoly nejde, protože vozíčkář nemá řidičák a nemá si ho kde udělat, takže autoškola pro vozejčkáře jeden velkej sen.
Jakub KOUCKÝ,
Nabídka jet s trabanťákama do Austrálie je pro mě vlastně splněnej sen. Tak todle je jeden z dvou trábošů, s kterejma pojedeme. Todle je konkrétně Egu. Babu ten se vlastně bude předělávat na ruční ovládání. Já si to prostě užívám. Je to trošku nezvyk, je to takový, takový industriální víc než, než, než, než dneska běžný auta. Ale plní to tu funkci a to je to nejdůležitější a po zkušenostech, že vím, že tydle tráboši už zvládly Afriku, zvládly Jižní Ameriku, tak se nebojím toho, že bysme nezvládli s nima Austrálii.
, redaktorka:
Na čtyřměsíční cestu k protinožcům odlétají v lednu. Jirka svého kamaráda bude sledovat z domova. Má tady totiž jiný, jak sám se smíchem říká, projekt, ve který, vzhledem k rakovině, nedoufal.
Jiří SUCHÁNEK,
Jsem otec a moje rodina je teď pro mě největší prioritou. Takže, co se povede ještě k tomu, to čas ukáže.
Přidejte odpověď