Český rozhlas ve studiu Tandem hovořil se sportovcem a vozíčkářem Heřmanem Volfem, který si nese zkušenost, že nejsou všechny cesty života procházkou růžovým sadem. Ale když člověk chce a má silnou vůli, dokáže v podstatě všechno. /ilustrační foto/
reportáž ČRo
dovolte prozradit na Heřmana jeden detail. Je upoután na invalidní vozík, ale to mu vůbec nebrání mít v sobě chuť do života i chuť na nové zážitky.
Takže kdepak jste se narodil, abychom začali od Adama, jak se říká?
Heřman VOLF, handicapovaný sportovec:
já bych trošku poopravil, ono to není úplně přesně upoután na invalidní vozík, prostě některý věci už teď musím dělat vsedě, ale abych odpověděl na tu vaši otázku, tak v podstatě jsem Pražák, narodil jsem se v Praze, je mi 49 let a od malička v podstatě jsem byl sportovec. Tatínek nás vedl ke sportu, takže začal jsem plavat v nějakých 5 letech, snažili jsme se dělat všechny věci, jako jsme taková soutěživá rodina tak závodně. Pak jsem přešel k atletice, která mě vlastně provázela celým mým životem. Začal jsem na Slavii Praha IPS a přes sportovní základní školu jsem se vlastně dopracoval až do Armádního střediska vrcholového sportu do Banské Bystrice, kde záhy zjistili, že nejsem úplně tak dobrej, jak oni si představovali, ale skončil jsem ve VTJ v Klatovech na vojně, který, myslím, bylo velice pěkný a ta vojna byla, můžu říct za sebe, že to bylo hezký, protože jsem tam zažil spoustu prima lidí, který byli skvělí. Takže ten sport mě prostě provázel celým mým životem. Byla mezitím kanoistika, triatlon a abych se dostal k tomu, co se teda vlastně stalo, proč na tom vozejku sedím, protože jsem takovej extrémní sportovec, vždycky byl a vždycky asi budu, tak jsem všechny věcí dělal hodně naplno a i lyžování a už z toho jednoho lyžování jsem se vrátil už právě v poloze ležmo.
No, vy jste říkal, že vás naplňoval pořád sport, ale myslel jste taky na to, že byste ten sport dělal celý život nebo jste jaksi měl nějaké jaksi zájmy, jak se říká, pořádné?
Jasně. To tak úplně přesně není. Ono samozřejmě mluvíme tady o sportu, protože ten sport jakoby prolíná ten život, ale samozřejmě vystudoval jsem normálně klasicky střední školu, měl jsem svoji vlastní firmy s.r.o. jsem si založil, takže všechno takovýhle způsobem fungovalo souběžně s tím sportem. jakmile jsem skončil s aktivním vrcholovým sportem, s atletikou, já jsem házel oštěpem, začal jsem i trénovat mladší lidi, který byli okolo mě v skupině. Potom jsem si koupil dům, těsně po revoluci jsem si koupil naprostou zříceninu, kterou jsem zrekonstruoval, založil jsem si svojí vlastní rodinu, mám dvě krásný děti, ale ten sport jakoby pořád tím životem se mnou procházel.
Mě pochopitelně z toho sportování zajímá třeba, říkal jste hod oštěpem, to je taková disciplína, která je u nás jaksi poměrně dost rozšířená, respektive takhle, má velikou tradici a má taky veliké osobnosti. Pořád sledujete jaksi tu úroveň.
Je to naprosto úžasný, protože tak malá země, ale tak úžasný lidi okolo toho, který se okolo toho, ať je to Jan Železný, když se podíváte, jak dlouho už drží světovej rekord, já mám pocit, že ho jen tak někdo nepřekoná, protože to je tak strašně daleko, že to je naprosto úžasný a je to skvělý, že zrovna u nás se roděj takovýhle fantastický lidi.
No tak už počínajíc Danou Zátopkovou máme olympijské vítěze a mistry světa, to je přece famózní. Mimochodem, jak daleko jste dohodil vy?
Já mám necelých 70 metrů a právě to byl ten důvod, proč jsem začal už trénovat jiný, protože jsem zjistil, že mě začali přehazovat lidi v desetiboji a že je potřeba to změnit, protože už to bylo opravdu, říkal jsem, jakmile začnou přehazovat v desetiboji, tak je potřeba s tím skončit a začít dělat něco jinýho.
Navzdory svému zranění, které ho, jak říká ne upoutalo na vozík, ale, ale prostě je nucen taky občas sedět na vozíku, tak dělá spoustu věcí, a jedna z věcí, na které se chci určitě dneska, Heřmane, zeptat, je cyklomaraton 111 hodin. Týhletý akce jste vy vlastně duší, tak vy jste určitě ten nejpovolanější, abyste nám o tom trošičku řekl.
My jsme s mým kamarádem Jírou Doležalem vlastně od tý doby, co jsme na vozíku, tak jsme zkoušeli dělat spoustu věcí, který se na tom vozíku dají dělat, jo. Já jsem začal tím, že první věc, kterou jsem si řekl, že musím udělat, abysem zlomil tu nepřízeň toho osudu, abysem to zlomil v sobě, že jsem chtěl sjet ten kopec, kde se mi ten úraz stal, znova na lyži. A do roka a do dne se mi to povedlo. Ne, že bych ho sjel, já ho spadal ten kopec, ale byl to první krůček k tomu, abych odboural nějakou takovou bariéru v sobě. Samozřejmě nějaká taková ta pokora k tomu lyžování ve mně zůstává, takže jsem na tý lyži hodně opatrný, ale na tý monoski se dá dělat spousta věcí. Takže ne že bych jezdil jenom na kole a děláme těch aktivit strašně moc. Začali jsme dělat takovej projekt, nazvali jsme ho cesta za snem a jezdili jsme křížem krážem Evropou na kole, abysme prostě zkusili, co to lidský tělo dokáže a co je schopný vydržet, protože i to byl můj vlastně velkej sen, projet se po Evropě na kole. A myslel jsem si, že když budu na vozejku, že už to nepůjde, ale zjistil jsem, že nejsou hranice, který se nedají splnit, takže jsme jeli do Paříže, z Prahy to Paříže, z Prahy do Říma a z Prahy do Banské Bystrice a z Prahy za norské Oslo.
Já jsem tam tu Banskou Bystrici taky zaregistroval a říkal jsem si, proč zrovna do Banské Bystrice a pak mně došlo, když jste vyprávěl na začátku, že jste tam vlastně byl aktivním sportovcem, že to je asi ten důvod.
To byl jeden z těch důvodů a další důvod byl ten, že na té první cestě do Paříže jel s náma střihač, kameraman, kterej je z Banské Bystrice, ale ne z Banské Bystrice, ale on je z Ponické Huti, což je nad Banskou Bystricí, a on říkal hele, tak nevyjedeš. A to je jako když mává před váma tím červeným praporem a říká to nedokážeš. A to je ta situace, chvíle, kdy je potřeba si říct, tak a teď pojedeme tam. A tam jsme jeli trošku, protože ta je poměrně blízko na nás, tak jsme tam jeli natěžko, což jsme měli s sebou všechny věci.
Vy jezdíte na tom …
Handbike, ruční kolo.
Handbike, handbike, no tak to figuru máte slušnou, to je asi od toho, že jo. Jak je to, o kolik je to obtížnější je to rukama než nohama?
No, ono v podstatě obtížný, to se dá těžko říct, ale já jsem někde četl v nějaký chytrý knížce, že cyklista zapojí během šlapání asi 78 svalů, takže on si může vypomoct nějakým, jde do šlapek, přitáhne se rukama, prostě těch možností je tam spousta. My na tom handbiku, máme maximálně polovinu a to ještě každej člověk má to postižení trošičku jiný. Tak záleží na tom, jaký svaly mu ještě zbyly a co je schopnej použít. Ale samozřejmě máte jenom prostě ty svaly, který se dají používat, nemůžete si sednout do sedla a šloupnout do šlapek, takže to je prostě, když to jede do kopce, tak to je opravdu velmi těžký.
No to je hodně těžký, no, ale jak, jak to bylo na tom kopci u tý Banský Bystrice?
U tý Banský Bystrice vyjeli jsme, není kopec, který bysme nevyjeli. Musím se pochlubit, minulej tejden jsme byli na Sněžce a na silničním kole se mi tak podařilo vyjet, což si myslím, že bylo docela hezký a udělal jsem si radost.
Sněžka. Tak co je před vámi teď?
Teď vracíme se teda k tý vaší otázce konečně a to je maraton. My jsme skončili ty cesty křížem krážem Evropou a hledali jsme další možnost, jak někomu dalšímu pomoct. Každá ta cesta vždycky měla podtext někomu pomáhat. Ať jsme dělali sbírky s Kontem bariéry nebo jsme jeli do, do Itálie za papežem s poselstvím naděje českých vozíčkářů, anebo jsme do Norka plnili sny 22 postiženým dětem, což si myslím, že byl obrovskej úspěch, protože my jsme si s kamarádem řekli v lednu, že jim budeme plnit jejich sny s maximální tou 50 tisíc. A my jsme byli schopni v říjnu ty sny splnit, což si myslím, že bylo úžasné. A tak jsme si říkali co dál. A oslovil mě Michal Jon, můj dobrej kamarád, který objel celej svět na kole s tím, abych se zúčastnil závodu v Americe RAAM. Já nevím, jestli ho znáte, je to prostě naprostá šílenost, kdy jedou nonstop z východního pobřeží Spojenejch států na druhou stranu. Mají na to nějakej časovej úsek. Já bych byl ve čtyřčlenným družstvu a oni po mně chtěli maličkost – startovný v hodnotě 450 tisíc.
Prosím?
Ano. Přesně tak. Takže já jsem řekl, že za takovýhle peníze je to dobrej nápad, líbilo by se mi to, jo, ale za ty peníze já udělám ten maraton tady v Český republice s aktivním zapojením lidí s postižením navíc pro lidi, který jsou těsně po úrazu. Takže letos už máme 2. ročník a myslím, že se to daří, protože loni nás jelo 6 týmů a letos je přihlášených 30 týmů. V podstatě na tý trase existujou průjezdný body, kterýma se ten tým musí projet a jsou to letos spirální jednotky, rehabilitační ústavy a takový ty zařízení, který se staraj lidi pro, pro, o lidi s postižením. A těma musí projet, ale kudy pojede jinudy, je na každým týmu, takže logistika, jak to budou dělat, kudy pojedou, na jakejch kolech, je to na každým týmu, aby si to zvolil sám.
Co těch 111 hodin v názvu? To je symbol nebo to opravdu něco znamená?
To je symbol a něco to skutečně znamená. Je to maximální počet hodin, za který ten, ten tým to musí ujet. Letos jedeme trasu, kterou jedeme z Prahy do Prahy a jedeme přes Košice a má to 2222 kilometrů. Takže ten tým to musí projet za těch 111 hodin.
Máte firmu, děláte velice zajímavou záležitost, pracujete pro firmu, která navrhuje interiéry, je to tak?
No teďko už to přesně tak úplně není, ale bylo to donedávna, v podstatě jsem pracoval, to byl vlastně první zlom v mým životě, protože od tý doby, co jsem jakoby nemohl dělat profesi, kterou jsem dělal dřív, tak jsem potřeboval sehnat nějakou jinou práci, abych zabezpečil rodinu. A oslovil mě můj dobrej kamaráda, který dělá koupelny a ta profese v podstatě byla navrhování koupelen z 3D programu. Takže já kluk, kterej mě vůbec v životě nenapadlo, že bych něco mohl dělat s počítačem a byl jsem maximálně schopen vystavit si fakturu a někam ji odeslat, tak najednou jsem se musel naučit s programem, kterej byl pro mě naprosto neuvěřitelně složitej, ale nakonec se to podařilo a vlastně nějakejch 7, 8 let jsem tam pomáhal s těmahle těma věcma, až tento rok, kdy vlastně od nějakýho března, když už ty naše aktivity jsou tak strašně náročný, že jsme se dohodli s tím kamarádem, že, že tam skončím a budu dělat jenom externě ty věci, který budou teď prostě akutně potřebovat, což tak jako činíme na takový kamarádský bázi, ale teď už se starám o to, aby tyhlety všechny aktivity, který teďko vlastně děláme, tak abysme je dělali co nejlépe.
Teď jste vlastně tak trochu profesionální sportovec, dá se říct.
No ne tak úplně, protože takovou akci připravit, je neskutečně moc práce a organizačně to je strašně náročný, takže na ten trénink mi skutečně toho času moc nezbejvá.
Vy jste se kromě toho maratonu, který připravujete taky, jste se zúčastnil spousty dalších akcí. Třeba akce Survival, tam jste si vyzkoušel něco jako přírodní víceboj. To je všechno, co jsem si přečetl, ale teď byste to mohl naplnit trošičku jaksi nějakými konkrétními věcmi.
Je to naprosto úžasná akce, kdy je to zase, já mám hrozně rád takový extrémní výzvy, ale když jsme na to nastoupili poprvé na ten první ročník, tak jsme vlastně vůbec netušili, co tam všechno bude a netušil jsem, že se dá lízt po horolezecký stěně, že jezdili jsme v noci na, na vodě, prostě neuvěřitelný věci se tam dělaly a o to, strašně nás to bavilo, bylo to krásný.
Survival je něco o přežití tedy.
Přesně tak.
A bylo to opravdu takhle na hraně?
Já nemůžu říct, že by to bylo až takhle úplně na hraně, protože samozřejmě i ty disciplíny jsou, jsou vlastně jakoby přizpůsobený těm lidem, který jsou na vozíku, ale jsou tam věci, který jsou hodně zajímavý. Lanový centrum, v noci jezdíme jako blázni po, po parku na Hluboký a hledáme různý místa a body a takový. Je to moc hezky udělaný a ty lidi, který se o to staraj, jsou naprosto úžasný a fantastický.
Čili cílem až na konci je dospět někam a v průběhu toho překonat různé, pokud možno nejrůznější překážky. Je to tak?
Přesně tak. A mně se na tom hlavně líbí to, že to je soutěž dvojic, že v tom není člověk úplně sám, ale vždycky tam jedete s někým a to je i, to je taková i naše myšlenka v tom, co chceme dělat. My ty věci nechceme dělat sami, ale pojďme to dělat společně. A to je i ten Survival. Já jedu s bráchou a děláme ty všechny, všechny tyhlety disciplíny děláme společně.
Čili on vám třeba, dejme tomu, pomáhá na stěně a podobně.
Přesně tak.
Když říkáte, že folk jaksi vás provází celým životem, jste až tak aktivním posluchačem, že třeba jezdíte po festivalech, na porty a podobně?
Ne tak úplně přesně. Já mám obrovský štěstí na kamarády a my jsme vždycky, máme, máme takovou skupinu lidí, kterou jsem nazval Mamafňuka, vždycky ty …
Pardon, jak?
Mamafňuka. A nazval jsem to takhle proto, protože vždycky ty ženský doma fňukaly, že jsme, že jsme moc v práci a že se málo staráme o děti, takže jsme se třema kamarádama založili takouhle skupinku lidí a vždycky vezmeme ty děti a jedeme s nima na vodu a jedeme s nima na hory. A nabalila se na nás obrovská spousta lidí a ty lidi každej hraje na nějakej hudební nástroj, a my se teďko scházíme a začínáme si hrát sami. Takže my na ty festivaly nejezdíme, my si ty festivaly tvoříme sami. A je to taková prostě prima skupina lidí, který jsou výborný hudebníci a já, protože jsem vždycky hrál na kytaru jako každej kluk, kterej jezdil k táboráku, tak jsem zjistil, že na tom vozíku se mi to špatně vozí, tak jsem začal hrát na mandolínu. Takže máme takovou skupinu, kde je kluk, kterej hraje skvěle na klarinet, na kytary, basová kytara, rytmiku, takže takhle jezdíme. A dokonce se nám stalo, že někdo říkal heleďte, přijeďte nám zahrát na svatbu, nám se to líbí, jak hrajete …
Úžasný.
…teď třeba jedeme na vodu. Letos chystáme se na Sázavu, no a já, byly doby, kdy jsme objednali autobus, že se to vyplatilo jet autobusem, než abysme jezdili každej zvlášť a teď už teda ty skupiny, některý jezdí autama, autem, ale hlavně vlakem, takže to je takový hezký.
Určitě jste si všimli toho, co Heřman Volf před chvilkou také říkal, že má spoustu výborných přátel, což si myslím, že je za všech okolností vynikající, ale za okolností, které postihly vás, myslím to nepříjemné zranění, je to dvojnásobně dobře, když zjistíte, že máte tak dobré přátele, nejenom přátele, že vás neopustili prostě všichni nebo nikdo. Dokonce prý vás táta s váma absolvoval i ty cesty za snem, je to tak jo?
Je to úplně přesně tak. My jsme to začali plánovat ty cesty, tak on byl vlastně jeden z těch organizátorů tý akce a pomáhal nám tím jakoby zezadu. On dělal takovýho toho servismana a tyhlety věci a bylo to strašně hezký, protože jsem si uvědomil, že vlastně toho času jsme spolu strávili poměrně málo a že by bylo hezký teď ten čas i v tomhletom stavu strávit společně a myslím, že jsme si užili strašně moc věcí spolu.
To jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý, tak vy jste to zažil na vlastní kůži. No ale zpátky k té akci nebo k té velké akci, k maratonu, myslím, 111 hodin. Třeba kdo se může zúčastnit, mě napadlo?
Tak jsou to v podstatě týmy, který maj 2, 4 nebo 8 členů, v každém tom týmu musí být alespoň jeden člověk s jakýmkoli zdrojem handicapu, my to nerozdělujeme, nebereme to jakoby přímo, přímo závod. Ale je to taková spíš jakoby, řekněme, pouť lidí dobré vůle. Není to závod, který by byl dělanej nebo pouť, která by byla dělaná přímo pro závodníky jakoby pro aktivní, nemůžeme to nikomu zakazovat, ani nebudeme, ale máme tam zajímavý jména, který se toho zúčastní samozřejmě třeba Jirka Ježek pojede s náma kousek. Ale je to pro lidi pro hobíky, který prostě rádi jezděj na kole a jsou schopni udělat něco pro někoho druhýho. A další věc, která je taková myšlenkou toho dělejme věci společně, nedělejme rozdíly mezi nevidomým, amputářem nebo člověkem na vozíku, ale pojďme dělat ty věci společně a pojďme se učit spolu žít. To je taková jakoby naše, takový naše krédo. Navíc každej ten tým je vlastně patronem člověka, který je tesně po úrazu nebo po těžké nemoci a my těm lidem snažíme jakoby restartovat jim znova život na takovém zážitkovém víkendu, kterej mám pro ně potom připravený. A myslím si, že, a o tom jsme se přesvědčili už několikrát, že samozřejmě posbírat nějakou finanční sbírku pro ty lidi, je, je dobrý, ale pro ně je daleko důležitější kamarádství, aby věděli, že se ten život dá žít i dál a že není potřeba lámat nad sebou hůl, ale něco se sebou udělat. To si myslím, že je velice důležitý.
To, co říkal Heřman Volf , že život prostě úrazem nekončí, že je potřeba žít dál, že je potřeba sebrat odvahu, sílu, hlavně tu duševní, co si budeme povídat, to jste potřeboval pochopitelně především vy, do té doby vás určitě ani nic podobného nenapadlo. Koho by to taky napadlo. I když dneska se naštěstí, myslím, že to je dobře, objevuje třeba, já nevím, v televizi, tisku a podobné případy spojené s tím, jaksi s výstrahou, aby, aby lidi zbytečně neriskovali, což se bohužel pořád děje, ale nevím, byl to u vás zbytečný risk nebo to byla opravdu nešťastná náhoda, když vám se to stalo?
Risk to úplně nebyl, ani jsem jako, myslím si, že já nejsem takovej typ člověka, kterej by riskoval, to v žádným případě ne, ale … jezdil jsem, když už jsem byl na horách, tak najíždíme oběd, protože když už jsme na horách, tak musíme jezdit, protože jinak jsme v práci a málo si to užijeme. Jedeme na noční lyžování, že jo, protože je potřeba, když už jsme na těch horách, a nikdy mi to jako nedělalo problémy. A v podstatě to byla souhra takovejch okolností, souhra náhod. Člověk sjezdí celou Evropu na lyžích a myslí si, že vás už to nikdy nemůže potkat a potom na triviálním kopci, kde to ortodoxně dobře znáte, se najde díra, která tam prostě bejt nemá, ale vy ji prostě nevidíte, protože to je na kraji sjezdovky a je tam tma. A v dnešní době na těch lyžích se jezdí hodně rychle, já měl obřačky, to znamená jako já se nerad šoupnu z kopce, snažíme se to fakt to držet na hraně, takže ty lyže jedou rychle, no a tu díru jsem tam viděl v podstatě na poslední chvíli, kdy bylo hodně namrzlo a oni vyhazovali z kraje sjezdovky vyhazovali sníh na sjezdovku a tam byla ta díra, která tam prostě asi neměla bejt, ale nemůžu to mít nikomu za zlý, protože jel jsem rychle a byla tma, že jo, takže to prostě nebylo vidět, no.
Je pochopitelně jaksi důležité v tu chvíli, kdy se to stane a člověk má pocit, že život skončil, jaksi najít znova tu sílu, o které jste tady mluvil. Jak dlouho vám to trvalo?
Tohleto je docela těžká otázka, protože v podstatě, když ležíte na tom sněhu, tak si to člověk ani nepřipouští, neuvědomuje si to. Já jsem teda byl při vědomí, takže já jsem všechno věděl, co se okolo mě děje, a v podstatě ani v tý nemocnici vám to nikdo úplně přesně neřekne, takže v tímhle tím se máte čas na to se s tím jakoby trošku vyrovnat. Ale já už jsem o tom někde mluvil, že já jsem v podstatě měl takový jakoby štěstí, jakoby kdyby se na to člověk připravil. Já jsem rok předtím absolvoval kurz Modré alfy, který je meditační kurz a já jsem v podstatě samoléčení, meditace a takový a já jsem v podstatě v těch největších bolestech a ten první měsíc strávil v těch meditacích. A myslím si, že to mi hodně pomohlo k tomu, abych se nějakým způsobem s tím začal vyrovnávat. Takže to je to, a jak, vy jste o tom už předtím mluvil, že ty věci se samy o sobě nedějou jen tak, že přicházej, ale prostě to tak jako člověk se na to sám připraví, aniž by to tušil, takže i ta příprava na to asi předtím byla, rok předtím jsem dělal meditační kurz.
Na to se každej asi nemůžeme, nebo respektive nikdo se na to nemůže jaksi připravit a očekávat, že něco takovýho přijde, protože to by nebylo ani v pořádku. Člověk musí jaksi pořád žít život takový, jaký je, a ne pořád se na něco ohlížet, ale přece jenom jaksi nějaký doporučení z vaší strany?
No tak buďte opatrní. Mít ty věci pod kontrolou, to je asi nejdůležitější věc a člověk by neměl zanedbávat nějaký ty prostředky ochrany jako jsou helmy, páteřový pásy, takový prostě různý maličkosti, který můžou člověku pomoct. Kolikrát se mi stane, že jedu na kole a vidím lidi, který nemají helmu, že jo, to jsou prostě maličkosti, který by se prostě neměly stávat.
Já vám teda řeknu, že já pod dojmem právě těchto zpráv, o kterých jsem mluvil, že jich je naštěstí čím dám tím jaksi víc, respektive takhle, ne že by těch případů bylo naštěstí víc, ale zpráv o nich, protože se dřív jaksi nepříliš tolik publikovaly, tak nejenom já, ale i spousta určitě jiných lyžařů třeba si pořídila okamžitě určitě helmu a ten, ten pás na záda a už bez toho prostě na sjezdovku nevyrazím.
No je teda pravda, že já jsem tu helmu měl taky, měl jsem jí, tuším, asi 14 dní, ale stejně mi to nezachránilo to, aby se mi tohleto stalo. Ani páteřovej pás by mi nepomohl, ale to vůbec nevadí. Jsou, je i spousta jinejch druhů úrazů, u kterejch by to mohlo pomoct.
Pořád cvičíte, pořád jste, pořád jste v záběhu, je to tak?
Já mám takovou věc, že jakmile ležím o 2 hodiny dýl, než bych, než byl měl, tak už pak mám problémy vstát, protože strašně ztuhnu, takže v podstatě, nevím, jak to mají jiný vozíčkáři, ale já to tak prostě mám, takže já i když prostě si trošku přispím, tak pak tuhnu a ten, to rozcvičení ráno mi trvá mnohem dýl, takže i to je potřeba …
Kolik hodin denně cvičíte třeba?
To se úplně přesně nedá říct, ale snažím se tak hodinu denně něco, něco pro sebe udělat.
Vy jste člověk, který na první jaksi dojem a ten dojem se potom posiluje, šíříte kolem sebe optimismus a pozitivní energii, což je dobře. Rodina to taky takhle vnímá?
Rodina to myslím takhle vnímá, i když manželka to asi přesně tak úplně nevnímala, protože od nás odešla, takže já teďko jsem vlastně s dětma …
Ajaj.
… ale samozřejmě chápu, že je v nějaký situaci, ten úraz se vlastně nestane jenom vám, ale i tomu vašemu okolí, že jo, takže naprosto tomu rozumím, mně se to prostě stát může, ale, ale zase život jde dál a je potřeba se k tomu nějakým způsobem postavit a přijmout tu situaci, která nastala.
Vy máte dvě dcery, viďte?Co dělají?
Tak ony už jsou velký. Tak ona jedna teď se dostala na vysokou školu, což mi udělala velkou radost, teď odmaturovala, a druhá je na základní škole v 8. třídě a tam je na mně, abysem se trošičku snažil jí pomoct, protože je dyslektik, takže tam se spolu snažíme učit pravidelně.
Co sport a holky, myslím?
No holky moc nesportujou, ale jsou spíš takový umělecky zaměřený. Ony jsou, malujou krásně a právě jedna studovala Hollarovu školu, takže to je skvělý za grafickej design a je přijata na další vysokou školu grafickýho designu, takže i ta druhá má tyhlety, má tyhlety jakoby sklony. To jako pro mě jako pro sportovce je to takový těžký, ale, ale ne samozřejmě je to jenom s nadsázkou, je to samozřejmě krásný, když ty holky dělají, co je baví, tak je to hezký.
No a navíc vy jste se tomu designu svýho času věnoval, že …
No to bylo spíš z leknutí, ale, ale jo, snažil jsem se nějakým způsobem pomoct firmě, která mně pomohla taky.
co je teď před vámi úplně nejblíž?
Tak úplně nejblíž je takovej můj úkol je, pozvat všechny lidi k účasti na maratonu. Vy jste se k tomu trošičku vyjádřil, já jsem to neřekl úplně přesně. Ten maraton není přímo jenom pro ty lidi, který ten maraton jedou, ale samozřejmě ty týmy si vytvářejí svoje fankluby, který si můžou vytvářet na našich stránkách www.111hodin.cz a kdokoli se přidá k tomu týmu kdekoli na silnici, může být jednak jejich povoleným dopingem, může jim pomoct tím, že pojedou s nima a tím jim psychicky pomoct a navíc můžou vyhrát spoustu zajímavejch cen, takže budeme rádi, když se připojej k tomu, k tý myšlence, připojej se, podívaj se na ty stránky a budou s náma v kontaktu. Takže to je taková první věc, která, na kterou bych chtěl lidi moc a moc pozvat. A můžou se přidat kdekoli v republice, protože projedeme opravdu celou Českou republikou, takže můžou se přidat kdekoli. No a teď nás čeká v nejbližší době nás čeká s bráchou, právě o tom jsme mluvili, Survival a pevně věřím tomu, že dopadneme lépe než loni, kdy jsme měli 11 trestných hodin, kdy jsme nemohli najít některý ty body, takže doufám, že se nám to letos povede lépe.
Tak když poslechnete Heřmana Volfa a přidáte se k té akci 111 hodin, tak, jak říkal, tak si užijete. Užijete si nejenom jaksi zážitek, ale taky prospějete dobré věci, což je optimální spojení. Moc vám děkuju a přeju hodně zdaru.
Přidejte odpověď